Přelom 19. a 20. století byl obdobím velkých změn. Jednu z nich představoval volný čas, který díky průmyslové revoluci a všeobecnému pokroku najednou získaly i nižší vrstvy obyvatelstva. Češi, kteří hledali, jak ho vyplnit, podlehli novému koníčku: turistice.
Skálu dal zničit samotný císař
Pražští výletníci vyráželi na Děvín, Zbraslav, Závist, na Vranský, Davelský ostrov či Libřici. Dopravovali se tam nejen kočáry a prvními auty, ale také po řece. Vltava byla v té době jednou ohromnou, živou tepnou, po které se plavily stovky, ba i tisíce lodí a lodiček. Od výletních kolesových parníků, prvních motorových člunů až po podomácku vyrobené veslice.
Jedno místo však svou oblibou nad ostatními vynikalo: Svatojánské proudy u Štěchovic. Turistům učarovala romantická krajina plná skal, kudy se v meandrech vinula Vltava, tvořící hned několikery peřeje. Snadno se tu zapomínalo na realitu všedních dní – na dosah od Prahy člověka pohltila panoramata jako vystřižená z divoké americké přírody.
Romantické duše sem utíkaly za zážitkem jako ze severoamerické divočiny.
Avšak právě malebné peřeje a skály byly po dlouhá předchozí staletí spíše nevítanou překážkou. Po řece se už od 13. století plavili především voraři, kteří do Čech dopravovali sůl z Rakouska, dřevo z jihočeských lesů a různé další zboží a materiál. Rozmary Vltavy jim ztěžovaly práci, museli se buďto vystavovat nebezpečí utonutí na divokých úsecích, nebo dřevo v Proudech složitě přepravovat po souši či pomocí potahové stezky.
První pokusy o splavnění Vltavy probíhaly už v době vlády Karla IV. Na počátku 16. století doznaly úprav také Svatojánské proudy a z koryta zmizely některé velké kameny. Hlavní problém představovala především skála Sedlo, která v řece tvořila obávaný Horní Slap.
Řešení se chopil samotný císař Ferdinand III. – ke splavnění řeky přispěl z vlastní kapsy a v roce 1643 bylo Sedlo odstřeleno. Na vršku největšího balvanu, který po něm zbyl, byl na památku postaven Ferdinandův či také Solný sloup. V roce 1722 u něj přibyla socha sv. Jana Nepomuckého, patrona plavců (vorařů). Od té doby neřekl nikdo oblasti jinak než Svatojánské proudy. Jejich krása ovšem zůstala většině lidí skryta po několik dalších desítek let.
Před dvěma roky Svatojánské proudy byly ještě málo komu známy. Kromě dřevařů a hrnčířů se zbožím svým ku Praze plovoucím málo kdo dovedl něco pověděti o nich. Během dvou let však Pražané půvaby těmi se namlsali, a kdyby nebylo té mělkosti Vltavy, jež parníky drží jako v zajetí, Pražané by se tam byli snad již vystřídali.
Květy č. 41, 1868
Rodiště trampingu i turistických značek
V roce 1865 začali do Štěchovic proudit první výletníci. Vozily je sem parníky Pražské paroplavební společnosti, která vznikla toho samého roku. Před první světovou válkou a krátce po ní přivážely do dříve ospalého, provinčního městečka až dva miliony turistů ročně.
Voraři vycítili příležitost a začali nabízet komentované vyjížďky do Proudů. Asi hodinová plavba začínala poblíž Sedla a končila ve Štěchovickém přístavu. Na speciálně upravené mělké lodě – šífy – se vešlo až 200 lidí. Se zatajeným dechem poslouchali příběhy o nástrahách dravé řeky, o vorařích, kteří zde přišli o život, i o skalách Vlky, Koroptve, Mařenka, Bednář či Žižkova hlava.
V roce 1870 navštívil Proudy i se svou rodinou a přáteli skladatel Bedřich Smetana. Možná právě tento výlet našel o čtyři roky později ohlas v symfonické básni Vltava, která tvoří součást cyklu Má vlast.
Kolesové parníky se u Štěchovic potkávaly s desítkami lodí a lodiček, v 19. století byla ještě spousta z nich vyráběná podomácku.
I sportovní nadšenci si zde přišli na své. Svérázný propagátor sportů Josef Rössler-Ořovský založil v roce 1912 při Českém yacht klubu družinu vodních skautů. S nimi jsou spojeny počátky river campingu, tedy vodní turistiky s tábořením. Jednou z jejich oblíbených destinací byly právě Svatojánské proudy.
Tajemství přehrad: Štěchovice stavěli i nacisté, trampové hráz proklínali |
V roce 1913 stál Ořovský také u vzniku Českého svazu kanoistů, který na březích řek zakládal tábořiště, vydával plavební mapy i průvodce. S tím se sláva Štěchovic a jejich okolí stále šířila. Pražané koníčkující v sobotu odpoledne své lodě do Proudů a v neděli pádlující zpátky se stali nedílnou součástí vltavské scenérie.
Velká část výletníků sem proudila po souši. Ne náhodou se právě tady zrodilo pásové turistické značení, které dnes považujeme za samozřejmost na každém výletě do přírody. První červenou značkou opatřili úsek mezi Štěchovicemi a Svatojánskými proudy členové Klubu českých turistů v roce 1889.
Osada Ztracená naděje udávala vždy tón ostatnímu trampingu. Byla a je vzorem toho, jak má vypadat osadní život. Zpočátku se u ohňů četly spisy K. Maye, Londona, později, zásluhou písničkářů, se zpívalo, dále se pořádaly nejrůznější zábavy.
Josef Peterka alias Bob Hurikán, Dějiny trampingu
Ještě jedno „nej“ se Svatojánských proudů týká. Mezi světovými válkami si je oblíbili také „divocí skauti“, jak se tehdy říkalo trampům. V roce 1919 tu pod Mravenčí skálou založili jednu z nejstarších osad na našem území: Roaring Camp neboli Tábor řvavých, později přejmenovaný na osadu Ztracené naděje.
Poněkud ponurý název inspirovala oblíbená němá kovbojka: The Valey of Lost Hope (Údolí ztracené naděje). Tábor se skládal z několika dřevěných chatek, rozkládajících se v ohybu řeky podél malebné písčité pláže. V následujících letech posloužil jako vzor mnoha dalším trampským osadám po celé zemi.
Štěchovice se v 60. letech 19. století proměnily z ospalého provinčního městečka v centrum turismu. Přispěl k tomu rozvoj pražské paroplavby.
Proudy připomíná naučná stezka
Před druhou světovou válkou se zlatá éra Svatojánských proudů nachýlila ke svému konci. V roce 1938 se začala budovat Štěchovická přehrada, která je měla v budoucnu zaplavit, a ani protesty turistů, vodáků a trampů toto nepopulární rozhodnutí neohrozily.
Až do roku 1943 byl v přehradě ponechán otvor, kudy se lodě stále mohly dostat na druhou stranu. Těsně před jeho zacelením se konalo rozloučení s Proudy. Německé elity ho povolily pod podmínkou, že se akce nezvrhne v protest proti nacistickému režimu. Oblíbenými místy tak naposledy projely desítky lodiček, po stezce se prošli turisté a přehrada se začala napouštět.
Pod vodou zmizela skaliska, potahová stezka, větší část první značené turistické trasy i původní osada Ztracené naděje. Zbytek Proudů byl zatopen roku 1955 nádrží Slapy. K silnici pod hráz byla tehdy přesunuta i socha sv. Jana Nepomuckého a Ferdinandův sloup.
Svatojánské proudy báje ztracené, s kouzlem bílých peřejí. Čas odvál ty chvíle mládím zlacené, jen vzpomínky zahřejí. Ty krásné táboráky v měsíčních nocích, zůstanou navždy skryty hluboko v srdcích. Svatojánské proudy krásno daly všem, nikdy nezapomenem.
Píseň Vzpomínka na svatojánské proudy
Svatojánské proudy dnes přežívají ve vzpomínkách pouhé hrstky pamětníků. Naštěstí se dochovala spousta obrazového materiálu, díky kterému si můžeme udělat představu, o co jsme vybudováním přehrad přišli. Ve fotogalerii si můžete prohlédnout výběr ze skleněných diapozitivů, které v Proudech na začátku minulého století pořídili členové Sokola. Patří do sbírek Fotoarchivu Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea.
O podmanivé kráse míst, která tak učarovala našim předkům, se můžete přesvědčit i osobně. Mezi Třebenicemi a Štěchovicemi se táhne naučná stezka Svatojánské proudy, která vás provede po okraji Štěchovické přehrady nad místy, kde se kdysi Proudy rozkládaly. Po cestě minete Mravenčí skálu, pod kterou stávala osada Ztracená naděje. Poznáte ji snadno, upomíná na ni totem. Poblíž stojí současná Ztracenka, kterou trampové po roce 1943 přesunuli nad úroveň vody. Nejstarší stavby pocházejí už ze 30. let 20. století.
Stezka má asi 8 km, nevyplatí se ji však podceňovat. Místy traverzuje skály vysoko nad vodou, a proto by měly návštěvu zvážit především osoby trpící závratí. Další možnost, jak okolí prozkoumat, je podniknout výlet lodí po Štěchovické přehradě.
 Tip na knihuPokud se chcete dozvědět víc o historii Vltavy, o zaniklých sportech a plovárnách, sáhněte po nové knize Pražská sportoviště v proměnách času autorů Karolíny Snellgrove, Jany Mezerové a Jana Lomíčka. Texty o Vltavě, Letné, Strahově a Maninách doplňuje bohatý, vůbec poprvé publikovaný fotografický materiál ze sbírek Národního muzea. Všichni tři autoři jsou kurátory Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea. |
ARCHIVNÍ VIDEO: Tajemství přehrad: Štěchovice stavěli i nacisté, trampové hráz proklínali (18. srpna 2020):
