Jen semafory chybějí
Sjíždění řek, podobně jako podnikatelské "selské" baroko, v provedení dnešních vesnických satelitních sídlišťátek, už nikdy nebude tím úžasným barokem selských stavení zašlých časů. Zkrátka atmosféru tehdejší přirozeně krásné a zdravé řeky jsme tím dnešním pojetím kalného toku chemických splašků patrně navždy a definitivně svou zbožností k civilizačnímu pokroku pohřbili.
Když se z Týnce o letním víkendu vyrojí na starou dobrou Sázavu legie několika tisíc rekreačních vodáků-diletantů, každý hezky s plastovým vodotěsným sudem a žlutou nerozbitnou lodí z půjčovny pod jezem, stíhaných vodáky-diletanty v červených lodích z cestovních kanceláří pro víkendové zážitky, tak veškerý zápas o takový zážitek postrádá nejen poezii, ale i adrenalin vodáctví jako sportu. Neboť plutí na takové řece není nepodobno jízdě po ucpané dálnici. Jen semafory u jezů ještě chybějí.
O léčivém tichu a nebeském klidu, které kdysi rozdávala matička příroda prostřednictvím vážek a motýlů, poklidně se třepotajících kolem vody, ani nemluvě.
Virtuální příroda
Dnešní realita nás vrhla do tempa, které prostě nezná odpočívání, a i relax se měří finanční hotovostí, za kterou si iluzi poklidného ticha můžeme koupit. Přelud přírody a léčivého odpočinku v náručí řeky je dnes totiž ve všem všudy virtuální.
Minulý týden jsem dokonce zahlédla jednoho vodáka-mastňáka, jak přímo ze své žluté keni surfoval v notebooku po internetu. Patrně si chtěl zdokonalit svoji surrealitu přírodního člověka přehrávkou nějaké trampské melodie z cédéčka nebo si pustit relaxační dévédéčko se zpěvem ptactva. Ten přece ke splouvání řek před osmdesáti lety také neodmyslitelně patřil.
Inu, byznys je byznys. Včetně té předpony show-. Tomu musí ustoupit vážky, motýli, ptactvo nebeské i poslední trampové.
Vlastnictví práva k soukromému podnikání je totiž nedotknutelné - a neregulovatelné.
Komu patří řeky
Každá vesnička středisková, respektive podnikatel v jejím katastru, si proto může na svém kousíčku řeky vybudovat svoji vlastní komerční půjčovnu nerozbitných žlutých kánoí a případně vybírat mýtné pro vstup na vodu, i přestože jsou řeky společným vlastnictvím veškerenstva a nikdo původně, tím méně majitel půjčovny lodí, do přirozeného vzniku blahodárné řeky nic neinvestoval. Podnikatelské záměry jsou holt nevyzpytatelné.
Třeba se nakonec bude moci - jako za starých časů - jezdit po vodě do práce, neboť je to levnější, a už nebude potřeba nákladných silnic a dálnic. Beztak jsou už všechny po zimě tak zničené výtluky, že jízda po nich je často o život.
Očima podnikatelů na řekách je voda jen nástrojem jejich byznysu a ve střednědobém horizontu v řekách možná ještě pár let poteče.
Člověk s přirozenou inteligencí, vyznačující se úctou k bohatství, jež skýtá zachovalá příroda a životní prostředí, rozpačitě podotkne: než ji zcela zahustí turistický konzum vodáků-diletantů, plácajících se mezi černými výpustmi z průmyslových prádelen, fabrik a stok z městských a zahrádkářských kolonií, a vodní sinice se nestanou, kromě své toxicity, masožravými. To by pak doopravdy bylo riziko do kánoe nastupovat a seskakovat z ní.
V každém případě využívat k podnikání a "rejžování" řeku sice není příliš velká chytrost, nicméně podnikatelské umění jistě -vždyť kdo je tak talentovaný, aby do svého nástroje podnikání nic neinvestoval, ale přesto dokázal vydělat "čistý" zisk?
Inu, jako národ Švejků a Kožených jsme dokonalí!
Ahoj!
