Bylo mi asi 13 let a na Ohři ve Varech jsme se topili s klasickou dřevěnou pramicí. Jenže my to dobře sjeli, ovšem pak jsme snad z rozvernosti nebo co, přídí chtěli najet na přepad vody.To se nesmí. Asi puberta. Nabrali jsme vodu tak rychle, že jsme museli vyskákat z lodě, která se stejně převrhla. V tu chvíli je třeba rychle vyskočit a pryč od pramice, ta když se začne ve vodě válet, může někoho srazit. U těch nafukovacích to asi nejde. Kdybych měla popsat, co se v té vodě děje, tak byste asi nevěřili, ale zachránili jsme se všichni. V té době bych nechtěla být v kůži vedoucího, však nás taky pěkně ponaučil. Než jsme ovšem vyjeli na vodu, každý z nás musel projít docela těžkou zkouškou - uplavat na čas několik bazénů, skočit z prkna, vydržet pod vodou stanovenou dobu a nejlepší byla neočekávaná situace, kdy instruktor šel kolem a náhle nás hodil do vody, a dělej co umíš. Každý musel předvést tzv. hřib, ve vodě se nehýbat, vystrčit zadek, hlavu ke kolenům pod vodou. Na naše putování po Lužnici, Ohři, Vltavě se to všechno hodilo. Ne každý však do vodáckého kroužku byl přijat. Dnes je to asi jinak, proto možná tolik nezkušených utopených.
