Původně tady stála středověká vodní tvrz. Přesněji dvě tvrze. Později centrum města ozdobila zámecká rezidence, která nyní vévodí Masarykovu náměstí. Výstižně se jí říká „starý zámek“. Ten ale není standardně přístupný.
Hlavní poklad zdejší městské památkové zóny však představuje druhý napajedelský zámek, který se po rekonstrukci před několika lety znovu rozzářil nad městem.
Nový zámek je mladší než jeho předchůdce. Zosobňuje noblesní panskou vilu ztvárněnou v rozmařilém duchu francouzského baroka z období vlády „Krále Slunce“ – Ludvíka XIV. Později ještě prodělal klasicistní úpravy.
Dlouho fungoval jako šlechtické sídlo. Pak se jeho majitelem stal Jan Antonín Baťa. Za druhé světové války zámek sloužil Hitlerjugend, následně byl využíván učni a zaměstnanci napajedelské Fatry.
Teď je zámek v soukromých rukou a část interiérů se proměnila na hotel. Elegantní prostory zámku poskytují zázemí svatbám, uvnitř najdeme také stylovou restauraci i útulnou kavárnu. Současně návštěvníky přivítá prohlídková trasa, která je přenese do časů slavné minulosti. Právě propojení komerčního objektu s veřejnosti přístupnou expozicí se zde hezky podařilo.
Holandský salónek
Lustr v barokním salónku pochází z minulého století, kdy zámek vlastnil Jan Antonín Baťa.
Z původního mobiliáře se dochovalo málo, například úchvatné křišťálové lustry. Přesto jsou zámecké síně dobově zařízeny a vyvolávají pocit autentičnosti. Jednotlivé sály se pyšní nádherně zrekonstruovanými štuky. Holandský salónek pak chytne za srdce tapetami s ručně malovanými obrazy, jež jsou dílem vlámských výtvarníků, kteří sem byli pozváni majiteli zámku.
Některé tamní poklady však ještě čekají, než se definitivně odhalí návštěvníkům. „Zatím mimo trasu zůstává schovaný soukromý bar s podsvíceným gravírováním, který si dal vyrobit Jan Antonín Baťa,“ sdělila nám průvodkyně. Unikátní bar je ale prvně nutné zrestaurovat.
Úplný závěr prohlídkové trasy představí zajímavou zámeckou kapli. K zámku přiléhá rozsáhlý park. Krátké úvodní partie okolo fontány se nesou ve francouzském okrasném duchu. Na ně plynule navazuje anglicky laděná část.
Ropná horečka
Každé šlechtické sídlo si chová zajímavé příběhy, které napsal sám život. I tady se střídaly slavné okamžiky s nepřízní. Krásnou ukázkou je život poslední majitelky z rodu Baltazzi, kterou posedla naftařská horečka. Když se zde v jedné stupni objevil průsak ropy, majitelka investovala veškeré peníze do průzkumu. Už se asi dopředu viděla ropnou královnou.
Ale pátrání po žádané surovině skončilo neúspěšně. Šlechtična přišla na buben a odešla dožít do vídeňského starobince. Finančně se o ni staral Jan Antonín Baťa. Ten byl také jejím největším věřitelem z éry naftového poblouznění, takže zámek získal v rámci vyrovnání.
Zámecká jídelna
Aristides Baltazzi zase stál u zrodu zdejšího věhlasného hřebčína. Tento rod se nejprve těšil výjimečné přízně u vídeňského dvora. Nicméně Aristidova sestra Helena byla matkou Marie Vetserové, která se v sedmnácti letech stala milenkou korunního prince Rudolfa. Korunní princ patřil mezi kontroverzní osoby, trpěl rozervanou duší a (tehdy nevyléčitelnou) kapavkou. Oba milenci pak na loveckém zámečku Mayerlingu u Vídně společně spáchali sebevraždu. Následně vztahy rodu Baltazzi s dvorem silně ochladly.
Nejdůležitější událostí, která se udála pod zámeckou střechou, byla svatba vojevůdce a chorvatského bána Josipa Jelačiće s hraběnkou Sofií von Stockau.
Zámecká fontána
Drsná Slanica
Za druhou zajímavostí Napajedel je třeba se přesunout na protilehlý břeh Moravy, kterému dominuje labyrint výrobních hal a továrních provozů. Kolem něj se proplétá trasa červené značky, která pak tunýlkem překoná železniční trať za fabrikou. A tam se před námi objevuje úzká ulička s pitoreskním domkem.
Toto zákoutí, které je takřka přilepené k tělesu tratě, ještě doplňuje prostor s minerálním zřídlem. Původně tu prýštilo pramenů víc a lidé využívali jejich léčebných vlastností od druhé půle sedmnáctého století. Postupem času okolo nich vznikly lázně, které přinášely úlevu při obtížích s žaludkem a ledvinami. Rozvoj lázní ovšem výrazně narušila výstavba železnice. Tehdy část pramenů ztratila vodu, zůstal pouze jediný. Během minulého století napajedelské lázně párkrát zvedly z útlumu, ale pak definitivně zanikly.
Upravený vývěr Slanice
Důstojně upravený pramen a skleničky na parapetu nevěstí žádnou zradu. Název pramene ovšem napoví víc, oficiálně se jmenuje Slanica. Tady už vnímavé trkne a blikne jim červená kontrolka obezřetnosti. V diskuzích se mu říká občas trochu peprněji: Sranica. Obě jména k němu sednou, protože se jedná o slanou vodu bohatě proplyněnou sirovodíkem.
Zlé jazyky na internetu jí přisoudily výjimečné prvenství „nejodpornější minerálky naší republiky“. Nicméně v reálu to zas není tak horké. Slanica skutečně ohromí extrémně silným řízem, ovšem mně docela sedla. Vlastně připomínala hodně koncentrovanou přesolenou Vincentku s minimem bublinek, lehkým šmakem tureckého ayranu a decentní příchutí petroleje. Bonusem pak byl charakteristický odér sirovodíku. Zkusíte ji?
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Může se hoditNa kole i lodí |
