To třeba stojíte v Palmyře, pouštním městě s neuvěřitelnými památkami z doby římské, na hlavní turistické ulici Kouwatli Street plné hotelů a restaurací, kde se to narozdíl od zbytku Sýrie hemží cizojazyčnými nápisy. Po celodenním cestování máte docela hlad a žízeň a váš zrak spočine na rohové restauraci Sindibad. Láká dovnitř velkými nápisy GYROS, CHIPS, CHICKEN a cedulí NEVĚRTE LONELY PLANET! Na modrém podkladu se tu jistý západní globetrotter svěřuje, že navštívil restauraci i přes varování známého průvodce a rozhodně nelitoval. Je to prý ta jedna z nejlepších restaurací, které v Sýrii navštívil. Jste trošku na vážkách, protože váš průvodce vás zas tolikrát nezklamal a vy si metr před vchodem znovu čtete jemné varování:...prodávají tu předražené pivo... To se ale dá vydržet, a tak se jde dovnitř. Personál má ohromnou radost, že jste si vybrali právě jejich hospodu - v Sýrii se na hosta nikde nemračí, pokud nemá nějaký problém. Objednáte si jídlo a láhev červeného vína. Je třeba využít situace, že sedíte v jedné z mála syrských hospod, kde mají alkohol. Na jídlo se čeká poměrně dlouho. Číšník mezitím přinese odkudsi z kuchyně víno a přichází první překvapení - láhev je otevřená a špunt nikde. Zatváříte se hodně udiveně, ale číšníka to v žádném případě nerozhází - i on se tváří udiveně, co že to po něm vlastně chcete. Zavřenou láhev? Nééé. Tohle je úplně normální, pánové. Etiketa lahve se přitom ale tváří mnohem lépe než její červený obsah. Ani jídlo není, jak by se slušelo. Maso je nedodělané, olivy zcvrklé, příloha ubohá. A samozřejmě, že to avizované pivo je předražené. Když dojde na placení, účet je vyšší. Zkrátka a dobře, ignorujte nápisy na hospodách a příště věřte černému na bílém.
V Lonely Planet Jordan and Syria autoři píší: "Na cestování v těchto zemích je velmi příjemná absence pouličního zločinu a drobných krádeží. Teoreticky můžete nechat na ulici své věci a nikdo by vám je neměl vzít. Ale nezkoušejte to!" Není ideálnější okamžik ověřit si pravdivost tvrzení než pár hodin před odletem. Damašek, 10 hodin večer, prší. Odjíždí se z centra, směr letiště via česká ambasáda. Hlavní ulice, jako byste stáli třeba na pražském náměstí Republiky. Obtěžkáni batohy a taškami s dárky se čtyři turisté jen tak tak nasoukají do taxíku. Hledání české ambasády je pro taxikáře záležitostí hodiny. Czech? A už stojíte před čínským velvyslanectvím. Czech? Další zastávkou je chilské. Czech? No! Ještěže česká vlajka je snadno rozpoznatelná a náhodou praští turisty do očí. Taxikář je určitě rád, že dojel. Protože tahle cesta se mu za předem smluvenou cenu, odpovídající zhruba desetimutové jízdě, určitě nevyplatila. V půl jedné v noci se odjíždí z ambasády, letadlo odlítá ve tři, letiště je přes 30 km od Damašku, ať se všechno stihne v pohodě. Při nakládání věcí do auta se ale turisté nemohou nějak dopočítat svých zavazedel. Kdepak je batoh s foťáky, letenkami, pasy a syrskou whiskou? Prostě zmizel. Zůstat v Sýrii se nikomu moc nechce. Bezvýsledné pátrání končí šokujícím zjištěním: batoh musel zůstat stát na hlavní ulici v centru Damašku, uprostřed chodníku. Deprese! Viník se rozhodne podniknout i nemožný kousek na záchranu ztracené situace. Rozjíždí se s domorodým řidičem směrem do centra. Ostatní zatím přemýšlí, jakou činností stráví zbytek svých životů v téhle zemi. Za půl hodiny je auto s viníkem zpátky. Dřív než viník, vyleze z auta ruka svírající euforicky batoh! Kde byl? Uprostřed chodníku, na té hlavní ulici, sděluje viník, jemuž něco spadlo ze srdce. Neztratilo se něco? Je tam všechno, akorát... zarazí se viník uprostřed věty. Akorát co? Akorát někdo ten batoh zabalil do igelitky, aby nezmokl. Turisté jsou v totálním šoku. Že Sýrie není plná krvežíznivých zločinců, poznali během tří týdnů, ale že někdo ochrání jejich batoh, místo aby ho ukradl... To turisté z České republiky pochopí jen velmi těžko. Ale, jako by to v Lonely Planet nepsali.
 Palmyra zažila svůj největší rozkvět ve 2. a 3. století po Kristu. |
 Arabský hrad ze 17. století na kopci nad Palmyrou. |
