Nádherné chrámy starobylé gruzínské apoštolské církve někdy stojí na dohled ohavných socialistických paneláků, svátečně nastrojené Gruzínky se mačkají v desítky let starých rachitických mikrobusech a nečetné obchody světových značek v Tbilisi sousedí s polozřícenými bloky starého města. Kontrastům současnosti se v Gruzii nelze vyhnout a není to vždy veselá podívaná.
Výlet do pozapomenuté země za Kavkazem totiž stále výrazně rezonuje postsovětskými tóny a cena, kterou Gruzínci aktuálně platí za svoji národní hrdost, se nejspíš bude leckomu jevit jako vysoká. Měřeno podle ekonomické vyspělosti (HDP na hlavu) se Gruzie potácí kolem 110. místa z asi 170 sledovaných států světa, tedy na úrovni středně "vyspělých" afrických zemí. To vše za situace, kdy stabilita zůstává jen zbožným přáním. Stačí vzpomenout na poslední válku s Ruskem v roce 2008, v jejímž důsledku Gruzie ztratila možná navždy nárok na Abcházii a Jižní Osetii, nebo na nedávné demonstrace v květnu 2011, při nichž umírali lidé.
Ve Tbilisi se dlouho nezdržíte...
Hlavnímu a zdaleka největšímu gruzínskému městu Tbilisi se sotva vyhnete proto, že tamější letiště jako jediné v zemi přijímá dálkové lety z Evropy. Metropole snad stojí za jeden den pobytu, sotva však za víc. Tbilisi dominují rozlehlá panelová sídliště ze sovětské éry, mnohé části města jsou nepříjemně zanedbané a potmě je třeba se tu mít na pozoru.
Ve starém Tbilisi padají domy na hlavu. Někdy doslova.
Dobrý přehled o Tbilisi dá výstup na pevnost Narikala, která se zvedá asi 150 metrů nad čilým tokem řeky Mtkvari. Odtud přehlédnete valnou část starého města i obří moderní katedrálu Tsminda Sameba. Vysvěcená v roce 2004 je nepřehlédnutelným symbolem "nové Gruzie" a zároveň stvrzením současné náboženské renesance v zemi.
Za starší a cennější architekturou ale musíte do městského centra. Chrám Sioni tu stojí už od 6. nebo 7. století a vyznačuje se centrální věží typickou pro středověké gruzínské stavby. Než k němu dojdete, budete se muset protáhnout nevábnými uličkami kolem polorozpadlých domů i překročit nějakou tu hromadu odpadků. Tbilisi je zkrátka městem kontrastů.
Klášter Tsminda Sameba nad Kazbegi
... ale Mccheta stojí za to
Mccheta, položená jen 20 kilometrů od Tbilisi, je místem, které má v srdcích většiny Gruzínců prominentní místo. Už sama pozice tohoto malého města rozloženého v hlubokém údolí u soutoku dvou dravých řek Mtkvari a Aragvi je nádherná. Hlavně tu ale stojí dva skvělé a dobře dochované chrámy. Katedrála Sveticchoveli je ztělesněním zlatého věku gruzínské architektury z počátku 11. století. Její interiér, zčásti pokrytý temnými freskami a neustále zalitý mihotavým světlem stovek svící, vyzařuje jedinečnou atmosféru, která se nedá popsat. A jistě k tomu přispívá i fakt, že davy turistů vás ani tady, na jednom z nejznámějších míst Gruzie, rozhodně obtěžovat nebudou.
Ještě starší je ale chrám Džvari, tyčící se jako nepřehlédnutelná dominanta na vysokém kopci nad Mcchetou. Je sice mnohem menší než Sveticchoveli, ale také daleko starší, již z přelomu 6. a 7. století. Do jeho tlustých zdí nad půdorysem typické gruzínské tetrakonchy (čtverce se čtyřmi vybíhajícími apsidami) se tu neustále opírá vítr a venkovní kamenné reliéfy jsou přesně tak zvětralé, jak se na 1 400 let starou stavbu sluší. Od kostela je fantastický výhled, který obsáhne Mcchetu, soutok i četné kopce okolo pokryté šťavnatou zelenou vegetací.
Ke kostelu Džvari se sice ze Mcchety dá dojít pěšky, ale orientace je obtížná, cesta klopotná a dlouho to trvá, raději si ve městě stopněte taxíka.
Katedrála Sveticchoveli ve Mcchetě
Údolím řeky Mtvari: přes "ex-USSR" ke skalním klášterům
Cesta dál proti toku řeky Mtkvari vás zavede mezi kopce Malého Kavkazu až k turecké hranici. Pokud se na chvíli necháte unést nespornou krásou tamější přírody, tak město Bordžomi nemilosrdně připomene ne zrovna hvězdnou realitu gruzínské současnosti.
V dobách Sovětského svazu to bývaly jedny z nejpřednějších lázní celého totalitního impéria, navštěvované za komunistických časů "společenskou smetánkou". Po tom je samozřejmě dávno veta a Bordžomi dnes žije mezi zašlými paneláky, zhroucenými sanatorii a v naprostém nedostatku pracovních příležitostí. Stačí se večer projít po nábřeží a brzo je jasné, že dost místních se rozhodlo pravidelně utápět nostalgii po starých časech v nemírných dávkách alkoholu.
Turisté to ale mají z Bordžomi kousek do sousedícího Národního parku Bordžomi-Charagauli. Je to jedno z mála chráněných území v zemi, které má (za pomoci EU, hlavně Německa) vybudované instituce a alespoň jakousi infrastrukturu včetně funkčního informačního centra hned za městem. Pěší trasy jsou dokonce značené a vyvedou vás až nad hranici lesa do výšky přes 2 000 metrů. Musíte být ale soběstační, to jest vzít si s sebou jídlo a případně i spacák.
Bordžomi. Sovětské paneláky jsou chabým odleskem někdejší lázeňské proslulosti.
Socialismus na okraji Mcchety
Park je významný tím, že leží na rozhraní vlhkého černomořského regionu a mnohem sušší závětrné oblasti a je také bohatý na různé druhy zvířat, mezi nimiž jsou i medvědi, vlci a rysi.
O pár desítek kilometrů dál, stále v údolí Mtkvari, vzniklo jedinečné jeskynní město Vardzie. Legendární královna Tamar je založila v roce 1185 a postupně tu bylo v měkkých horninách strmé skalní stěny vytesáno mnoho set vzájemně pospojovaných místností. Ačkoli komplex v roce 1283 silně poničilo zemětřesení, mnoho skalních dutin katastrofu přežilo a místo dnes lze turisticky navštívit. Budete se protahovat občas velmi úzkými skalními prolézačkami, čeká vás mnoho schodů, ale i dechberoucí výhledy. Centrální jeskynní chrám má dochovanou fresku zpodobňující královnu Tamar.
Sympatické je, že Vardzie se nestala žádným nehybným muzeem, v části skalního labyrintu totiž dodnes žijí mniši.
Skalní kláštery ve Vardzii
Do nitra Velkého Kavkazu
Žádná návštěva Gruzie by nebyla kompletní bez alespoň letmého nahlédnutí mezi hřebeny Velkého Kavkazu. Nejsnadněji přístupné je okolí hory Kazbek (gruzínsky Mkinvartsveri, 5 033 m) těsně u ruské hranice.
Do horského střediska Kazbegi, oficiálním názvem Stěpansminda, se dostanete snadno mikrobusem za tři hodiny ze Tbilisi. Zážitkem je už samotná cesta přes téměř 2 400 metrů vysoké sedlo Džvari (Křížový průsmyk). Někdy je lepší se nedívat přes okraj silnice dolů a věřit tomu, že volant ani kola vozidlu, v němž nad propastí jedete, zrovna v tu chvíli neupadnou.
Na horské stezce nad Kazbegi
Klášter Tsminda Sameba nad Kazbegi
V okolí Kazbegi, položeného ve výšce 1 750 metrů, se nabízí množství kratších i delších výšlapů. Jeden by měl být skoro povinný, a to výstup k osamoceně stojícímu kostelu Tsminda Sameba. Místní vás sice budou přesvědčovat o tom, že pěší cesta nahoru je zničená, vzala ji voda či vlastně vůbec neexistuje a budou vám chtít za patřičný obolos vnutit dopravu nahoru po kodrcavé cestě jeepem, ale nevěřte jim. Ke chrámu vystoupáte s průměrným úsilím po strmé stezce asi za půldruhé hodiny. S přibývajícími metry se budou obzory víc a víc rozšiřovat, až nakonec přijde královské panoráma z terasy u kostela zahrnující četné tří a čtyřtisícovky.
Na horském políčku u Kazbegi
Spojení starobylé architektury a nádherného okolí vybízí u Tsminda Sameba k tichému rozjímání, z něhož vás možná vytrhne leda tak cinkání zvonců ovcí na okolních stráních či občasné kravské zabučení. Dolů se můžete vydat postranním údolím, které vede kolem jedné z typických středověkých obranných věží, a pak zpět do Kazbegi.
Může se hoditDoprava do Gruzie Doprava po Gruzii V Gruzii lze na některých trasách (např. Tbilisi – Batumi či do Bordžomi) jet i vlakem, ale nejspíš to bude zkušenost "jednou a dost": vlaky jsou sice velmi laciné, také však příšerně pomalé, špinavé a technicky zastaralé. Peníze |
