Zhruba třísetkilometrový přejezd íránskou krajinou k Perskému zálivu byl příjemný, hlavně díky výkonným klimatizacím, kterými je expediční tatra vybavena. Teploty na jihu země stoupaly k padesáti stupňům, i voda v moři byla horká jako kafe.
Dvě dívky v týmu se samozřejmě musely koupat oblečené, neboť dress code v Íránu je pro ženy jasný: musí být zahalené, jediné, co může být vidět, jsou palce na nohou, dlaně a obličej, přes vlasy a krk je nutné mít šátek (hidžáb). Před několika lety byli dokonce místní obchodníci vyzváni policií, aby hidžáb měly na sobě i všechny dámské figuríny ve výlohách. A to i přesto, že figuríny v Íránu jsou mnohdy oděné stejně odvážně jako ty v Evropě.
Jednu noc strávilo sedm cestovatelů na opuštěné pláži poblíž Ománského zálivu. Ráno po probuzení se jim naskytl pohled na azurově modrou vodní hladinu a světlý písek, do nějž se otiskla kopyta několika divokých koní.
Zahrada neslyšícího muže
Vysoké teploty byly skutečně úmorné, podle místních je letos opravdu abnormální horko, a tak se expediční Trajda (T815) i obytná Bludička (vůz Adria) vrátily zpět na sever, kde je vzduch asi o deset stupňů chladnější.
Pouště nedaleko města Kermán skrývají mnoho krásných příběhů, za jedním takovým tým zajel do Bagh-e Sangi, volně přeloženo do Kamenné zahrady. V roce 1961 vlastnil tento kus půdy neslyšící muž. Jmenoval se Darvish Khan Esfandiyarpour. Nechtěl se účastnit pozemkové reformy a jako klidný protest začal věšet kameny, některé o hmotnosti skoro 100 kilogramů, na suché větve.
Přestože o svůj pozemek přišel, místo začalo žít novým, spirituálním životem a při každé významné události přibude do Kamenné zahrady další kámen. Darvish Khan Esfandiyarpour zemřel v úctyhodném věku 90 let a byl pochován ve své zahradě.
Lake of Kalout
Cestou z horkého jižního Íránu se členové expedice Tatra Kolem Světa 2 zastavili na solné poušti Lút (Dašt-e Lút). Díky své rozloze je to 25. největší poušť světa a pro své oázy byla v roce 2016 zapsána na seznam UNESCO. Přestože zde před 15 lety byla naměřená teplota vyšší než 70 stupňů, nebyla to fata morgána, když se před očima cestovatelů objevila vodní plocha známá jako Lake of Kalout. Úchvatný pohled na klidnou hladinu jezera všechny uhranul.
Pohostinnost chovatelů hus
Cesta zpět do Teheránu (1 630 kilometrů) byla o poznání svižnější než ta na jih. Posádka se obměnila, s týmem se po měsíci rozloučil Fanda. Na jeho místo za „kulatou lopatu“ usedl náčelník výpravy Marek, který jel s myšlenkou, že kolektiv brzy opustí i Tomáš, jeden z první desítky dočasných členů, a Táňa.
Zbylí čtyři dobrodruzi (Eva, Jiří, Erik a Marek) společně s Amirem/Mirkem – vzpomínáte si na návštěvu sirkárny, jíž cestovatele provedl Čechoíránec? – vydali kousek nad Teherán do národního parku Lar, kde společně strávili dva dny. Díky všudypřítomné zeleni, jezerům a vodopádům se zde po zhruba měsíci v pouštích všichni zregenerovali.
Divocí koně na pláži
V parku se setkali s chovatelem hus, jehož rodina se živí touto prací už 300 let. Každé léto se se svou dcerou společně stará o hejna hus, na zimu se pak vrací zpět do Teheránu. „Pohostinnost neodmyslitelně patří k Íráncům, stejně jako k muslimskému náboženství. Pozvat cizince k sobě domů, pohostit ho, to nakazuje Korán. Někdo se tím řídí z povinnosti, ale tady na venkově je pohostinnost přirozenější, dělá lidem radost a vychází z jejich srdcí,“ popisuje setkání Marek.
Aktuálně má tým před sebou servisní dny – tatra potřebuje údržbu, stejně jako posádka pořádný odpočinek.
Expedice Tatra kolem světa 2Start: 22. 2. 2020 O autě Marek Havlíček Stálá posádka: Tom – všeuměl, bavič, překladatel, komunikátor. Lukáš – mechanik, řidič, kuchař, srdcař; přiletěl za námi do Istanbulu jako dočasný člen a stal se středem týmu. Jiří a Michal – kameramani. Podpora v Česku: Web: |
