Asfalt je tu tak rozbitý, že v autě přeskakuje cédéčko a medailon s obrázkem mešity v Mekce se pod zrcátkem zběsile kýve. Často je lepší zamířit do vyjetých kolejí ve stepi. Kdykoli proti nám jede náklaďák, zvedne se prašný oblak a minutu nic nevidíme.
Autostopem do ČínyRedaktor MF DNES Tomáš Poláček se vydal stopem do Číny. Za tři týdny chce dojet do dějiště olympijských her, do Pekingu. Čeká ho deset tisíc kilometrů, jeho cestu můžete sledovat na www.idnes.cz/stop. |
Jedeme pořád rovně, pořád na východ a zdá se, že brzy narazíme do veliké luny, která se válí na tomhle tankodromu přímo před námi. Aspoň mám ten pocit. Každopádně všichni v autě si o Měsíci povídáme: já a mí noví kamarádi, Nurik a Nurik.
Nurik mladší má celkem logickou teorii: "Je jisté, že na Měsíci žijí zlí mimozemšťani," povídá rozvážně. "Důkazem je, že už tam čtyřicet let nelítáme, přestože na to máme peníze i technologii. Je to velké tajemství - obyvatelé Měsíce tolik vystrašili první pozemské kosmonauty, že se tam hned tak zase nepohrneme."
Něco na tom bude, přikyvuju a nechávám se měsíční září hypnotizovat. Něco na tom bude. Ale je pravda, že jsem zdrchaný Karel Loprais.
Stakan "marichuany"
Oba Nurikové jsou mí vrstevníci, třicetiletí kluci. V Kazachstánu se každý hned zeptá na rok narození, a když ho máme náhodou společný, hned z nás jsou skoro bratři.
Nurikové jsou originál Kazaši, takže potkat je před měsícem v Praze, otipoval bych je tak na Číňany, a zasvěcují mě do své kultury. "My vodku nepijeme zdaleka tolik jako Rusové," oťukává si mě upovídanější Nurik. "My spíš kouříme."
Marichuanu?
"Da," usměje se. "Za kolik se u vás prodává?"
Řeknu mu cenu za jeden gram, ale Nurikovi se moje odpověď nelíbí: "Jakýpak gram, kolik stojí jeden stakan?"
Aha. V Kazachstánu se tráva prodává po skleničkách, dvě deci za sto padesát dolarů.
Rozhovor pro kazašské novinyPřeklad interview s Tomášem Poláčkem pro kazašský list Diapazon si přečtěte ZDE. |
Autostopem na WC
Zaparkujeme ve stepi a ze dvou rozříznutých petlahví a jednoho kousku alobalu vyrobíme vodní dýmku. Na chvíli se ještě zamyslím, jestli mi to nevadí, cestovat se zhuleným řidičem. Nevadí. Tady totiž není jak se vybourat. Jiné auto vidíme tak jednou za hodinu, cesta je přímá, a kdybychom z ní náhodou stejně vybočili, není do čeho nabourat.
Chvíli si pak v autě zpíváme, projedeme nočním Aktobe. V hospodě pár piv a Nurikové balí špeka s pěticentimetrovým filtrem. "Už nechci," říkám popravdě, ale nemám šanci. "Nelze odmítnout, pokuř aspoň čuť-čuť."
A já mám vůli odjakživa slabou, jenže ráno pak budu mít žaludek na vodě. A z toho jsem měl strach, že strávím některý ze svých stopařských dnů v kazašské kadibudce.
Čtvrtek, 24. července ránoTomáš Poláček je v kazašském Aktobe. |
