V angličtině je tento obsáhlý příběh dodnes prodáván jako "největší pravdivé dobrodružství". Avšak Francouzi o tom vědí své. "Je to směs mnoha příběhů. Není to podvod úplně celé, protože Charriere ve vězení opravdu byl, ale nejpůsobivější části románu neprožil osobně," říká autor románu Chycený motýlek Gérard de Villiers, známý sto čtyřiceti špionážními romány. Charrierovi prý patří sláva za popisovaný útěk na voru z Ďábelského ostrova neprávem. Motýlek je především dobře vyprávěný příběh, který světu přiblížil krutý svět trestanecké kolonie. Když se Charriere setkal s bývalými vězni, nebyl přijat s nadšením. "Vydělal peníze na osudech nejdrsnějších odsouzenců; když ho spatřili, gesty mu naznačovali, že ho uškrtí," říká ředitel cestovní kanceláře z Francouzské Guayany Yvan Marcou. Francie poslala do tropického pekla své kolonie v letech 1852 až 1953 sedmdesát tisíc nejtěžších zločinců. Pro devět mužů z deseti to byla cesta bez zpátečního lístku. Domů se jich vrátilo jen dva tisíce z nich. Nejhorší pověst měla káznice na ostrově Svatého Josefa, který je jeden ze tří ostrůvků vzdálených patnáct kilometrů od pevniny. Hustě zalesněnému souostroví se říká také Ostrovy spásy, protože v osmnáctém století se sem uchylovali lidé z pevniny prchající před epidemiemi malárie a tyfu. Kolem Svatého Josefa se tyčí černé skály bičované příbojem. Je zde hřbitov táborových dozorců a stanoviště cizinecké legie s molem. Na nejvzdálenějším konci ostrova jsou zříceniny věznice, kde byly samotky - po gilotině nejtěžší noční můra vězňů. Sítě utkané pavouky velkými jako pěst kryjí vchody, popínavé rostliny se proplétají mřížemi a branou. Tíživé ticho panuje v barácích stejně jako v dobách, kdy zde stovky mužů trávily osamocené dny v temných kobkách. Charriere, který byl odsouzen za vraždu kolegy, pasáka na Montmartru, na Svatém Josefu strávil dva roky. Scény, v nichž popisuje odloučení na samotce, patří mezi nejpůsobivější části knihy i později natočeného filmu. Popis pokusu o útěk z ostrova je však vymyšlený. De Villiers o pravdivosti Charrierova příběhu začal pochybovat jako první a s Motýlkem si dal sraz ve Venezuele. Spatřil "tlustého a mohutného tlučhubu, místního tropického trampa". De Villiers si obstaral povolení nahlédnout i do Charrierova spisu ministerstva spravedlnosti. Dověděl se, že bývalý pasák na Ďábelském ostrově opravdu byl. V době, kdy byla věznice v provozu, mezi ostrůvky vzdálenými od sebe sto metrů fungovala kabelová pošta, protože používat loď na věčně do běla zpěněném moři plném žraloků bylo nemožné. Ďábelský ostrov sloužil jako káznice hlavně pro politické vězně, z nichž nejslavnější byl kapitán francouzské armády Alfred Dreyfus. Na břehu ostrova je dodnes kamenná lavice, odkud hleděl na obzor. Charriere zaníceně popisoval, že i on zde sedával a snažil se pochopit rytmus vln, na nichž pak údajně odplul na voru. Avšak De Villiers se v archivech dočetl, že Motýlek uprchl v roce 1944 z věznice Kaskáda ležící na jihoamerické pevnině. Když vydal de Villiers Chyceného Motýlka, dostal dopis od muže, který tvrdil, že to byl on, komu se podařilo uprchnout z Ďábelského ostrova na voru. Po útěku se živil ve Francii jako úředník. De Villiers tvrdil, že dopis obsahoval detaily útěku a že byl pravdivý. Charriere, který byl podle všeho především pozorný posluchač příběhů jiných, zemřel v roce 1973 ve Španělsku. Nikdy nepřišel o přezdívku Motýlek ani o slávu, kterou získal svou údajně zcela autobiografickou knihou.
 Ďábelské ostrovy - dnes poklidný jihoamerický stát. |
