Snad každý turista touží přivézt ze zahraničí nějaký neobvyklý suvenýr, něco, čím by potěšil jak své blízké, tak sebe. Nejsem výjimkou, a proto jsem po návratu z dovolené v Itálii vybalil z kufru nádherné "tančící figurky". Prodával je sympatický Ital nedaleko Andělského hradu v Římě. Jeho nabídka mě ihned zaujala. Vedle hrajícího magnetofonu tančily asi třicet centimetrů vysoké postavičky kačera Donalda, psa Pluta nebo Pepka námořníka. Jak ty dokázaly držet rytmus - ploužák i rokenrol. Vyrozuměl jsem, že se jedná o nějaký nový patent... a koupil pět kusů. Dárky jsem chtěl předat při domácím posezení, při vyprávění, fotkách a vínu. Jenže... Když jsem obdarovaným předváděl umění svého kačera, nastal trapný okamžik. Žádná hudba nevyvolala v té protivné kachně taneční choutky. Až se někdo - nevím, kdo ho vůbec pozval - podíval na návod. Figurka měla vzadu papírový háček, s jehož pomocí mohla být zavěšena na silonový vlasec. Tanec pak obstarala šikovná ruka. A tak si své první setkání s antickým Římem budu asi navždy spojovat s upraveným rčením: "Přišel, viděl, naletěl."
2. září 2000
