O sněhu, byť i ten se občas na vrcholcích zdejších hor vyskytne, však nepadlo ani slovo. Madeiřané vám hravě dokážou, že sáňkovat se při troše fantazie dá i bez něj, a to docela slušně. Stačí jim k tomu obyčejná asfaltová silnice. Ale aby nedošlo k nedorozumění: nelze si představovat, že se obyvatelé této portugalské autonomní oblasti vozí po zdejších strmých asfaltkách na saních jako zběsilí. Něco podobného spatříte jen na jediném místě a nejde přitom o nějakou recesi nebo bláznovství. Jak už to u takových roztodivných věcí bývá, nevznikla ani tato tradice jen tak pro nic za nic a má svůj racionální důvod. Oním místem, kde lze nasednout na sáňky a nechat se roztlačit z kopce, je městečko Monte. Tamní starousedlíci už déle než století provozují bizarní Carro do Monte, montský tobogan. Vynalezl ho prý jistý pan Gordon kolem roku 1850 jako rychlý prostředek dopravy mezi jeho domem v Monte a úřadem ve Funchalu. Brzy přišli saním na chuť i jeho sousedé a začali je používat k přepravě své i větších nákladů. Monte, které už prakticky splynulo s madeirským správním střediskem Funchal, jež se rozpíná po horských svazích výš a výš od mořského pobřeží, si návštěvníci Madeiry oblíbili už od konce 19. století. Přitahoval je sem hlavně poutní kostel Nossa Senhora do Monte, na jehož oltáři trůní ve stříbrném tabernáklu malá soška Panny Marie, patronky Madeiry. I z tohoto důvodu zbudovali tehdejší místodržící ozubenou dráhu, která přepravovala cestující z výletních lodí nahoru do kopce. Zpět potom sjížděli slavným toboganem, který na rozdíl od dráhy zrušené v roce 1939 dosud slouží. Byť v posledních letech už jen jako turistická atrakce. Místní "sáňkaři" denně posedávají a pokuřují na rohu Caminha do Monte přímo pod kostelními schody a vyhlížejí zákazníky. Mají jich stále dost, byť někteří estéti se při pohledu na "pouťové lákadlo" jen pohrdavě ušklíbnou. Své zaměstnání, jež se mnohdy dědí po řadu generací, berou velice prestižně. Nakonec, svědčí o tom i jejich vizáž, na níž si dávají opravdu záležet. Přicházejí oděni do nažehlených sněhobílých souprav, nosí apartní slaměné klobouky a speciální boty, jejichž podrážky jsou podomácku vyrobeny ze starých pneumatik. "Je to kvůli brzdění," vysvětluje jeden z nich. "Běžné boty by tření nevydržely, vždyť i u těchhle musíme podrážky vyměňovat každých čtrnáct dnů," dodává a pohledem těká ke kostelním schodům, odkud se pomalu blíží skupinka turistů, jež možná zatoužila po troše vzruchu. Také ostatní zavětřili příležitost k novému výdělku, vstávají, upravují si oděv a vrhají se ke svým saním. A ti nejrychlejší už je stavějí na startovní čáru. "Tak co, pojedem?" ještě váhá postarší žena kyprých tvarů. Pak však rozhodně usedá po boku partnera do širokého proutěného koše, upevněného na rovných dřevěných sanicích. Ještě nezbytná fotografie do rodinného alba a dobrodružný sešup může začít. Dva "řidiči" podloží sanice hadrem napuštěným vazelínou, aby to lépe klouzalo, pak se každý z jedné strany chopí opratí a mohutně zaberou. Je to dřina, ale svalnatí chlapíci jsou zvyklí. Saně na svažující se asfaltce brzy získávají dostatečnou rychlost. V tu chvíli oba mistrně naskočí zezadu na sanice, podle potřeby přibrzďují podrážkami a pomocí opratí jízdu kormidlují. Teď už svérázný dopravní prostředek pohání výhradně gravitace. Mimochodem, všechno probíhá za běžného provozu. Saně jsou schopny překonat čtyři kilometry dlouhé klesání z Monte do Funchalu za patnáct minut. Co chvíli se ozve vzrušené zavýsknutí vyjadřující okouzlení z rychlé jízdy, zvláště když se saně řítí v nebezpečné blízkosti vysokých zdí palácové zahrady. Proutěný koš má tendenci se nepoddajně točit, zvláště při přejezdu zamřížovaných kanálů musí "kočí" sáňky hodně krotit. I tak je sjezd toboganem dokonale bezpečný, nikdo z místních nepamatuje, kdy naposledy došlo k nějaké nehodě. V cíli vysedají cestující rozjařeni a zjevně spokojeni. "Bylo to skvělé," volá ona kyprá dáma a oči jí planou vzrušením. Není divu: Ernst Hemingway prý dokonce kdysi prohlásil, že sjezd montským toboganem považuje za jeden z nejsilnějších zážitků svého života.
Sáňkování na asfaltu
O sněhu, byť i ten se občas na vrcholcích zdejších hor vyskytne, však nepadlo ani slovo. Madeiřané vám hravě dokážou, že sáňkovat se při troše fantazie dá i bez něj, a to docela slušně. Stačí jim k tomu obyčejná asfaltová silnice. Ale aby nedošlo k nedorozumění: nelze si představovat, že se obyvatelé této portugalské autonomní oblasti vozí po zdejších strmých asfaltkách na saních jako zběsilí. Něco podobného spatříte jen na jediném místě a nejde přitom o nějakou recesi nebo bláznovství. Jak už to u takových roztodivných věcí bývá, nevznikla ani tato tradice jen tak pro nic za nic a má svůj racionální důvod. Oním místem, kde lze nasednout na sáňky a nechat se roztlačit z kopce, je městečko Monte. Tamní starousedlíci už déle než století provozují bizarní Carro do Monte, montský tobogan. Vynalezl ho prý jistý pan Gordon kolem roku 1850 jako rychlý prostředek dopravy mezi jeho domem v Monte a úřadem ve Funchalu. Brzy přišli saním na chuť i jeho sousedé a začali je používat k přepravě své i větších nákladů. Monte, které už prakticky splynulo s madeirským správním střediskem Funchal, jež se rozpíná po horských svazích výš a výš od mořského pobřeží, si návštěvníci Madeiry oblíbili už od konce 19. století. Přitahoval je sem hlavně poutní kostel Nossa Senhora do Monte, na jehož oltáři trůní ve stříbrném tabernáklu malá soška Panny Marie, patronky Madeiry. I z tohoto důvodu zbudovali tehdejší místodržící ozubenou dráhu, která přepravovala cestující z výletních lodí nahoru do kopce. Zpět potom sjížděli slavným toboganem, který na rozdíl od dráhy zrušené v roce 1939 dosud slouží. Byť v posledních letech už jen jako turistická atrakce. Místní "sáňkaři" denně posedávají a pokuřují na rohu Caminha do Monte přímo pod kostelními schody a vyhlížejí zákazníky. Mají jich stále dost, byť někteří estéti se při pohledu na "pouťové lákadlo" jen pohrdavě ušklíbnou. Své zaměstnání, jež se mnohdy dědí po řadu generací, berou velice prestižně. Nakonec, svědčí o tom i jejich vizáž, na níž si dávají opravdu záležet. Přicházejí oděni do nažehlených sněhobílých souprav, nosí apartní slaměné klobouky a speciální boty, jejichž podrážky jsou podomácku vyrobeny ze starých pneumatik. "Je to kvůli brzdění," vysvětluje jeden z nich. "Běžné boty by tření nevydržely, vždyť i u těchhle musíme podrážky vyměňovat každých čtrnáct dnů," dodává a pohledem těká ke kostelním schodům, odkud se pomalu blíží skupinka turistů, jež možná zatoužila po troše vzruchu. Také ostatní zavětřili příležitost k novému výdělku, vstávají, upravují si oděv a vrhají se ke svým saním. A ti nejrychlejší už je stavějí na startovní čáru. "Tak co, pojedem?" ještě váhá postarší žena kyprých tvarů. Pak však rozhodně usedá po boku partnera do širokého proutěného koše, upevněného na rovných dřevěných sanicích. Ještě nezbytná fotografie do rodinného alba a dobrodružný sešup může začít. Dva "řidiči" podloží sanice hadrem napuštěným vazelínou, aby to lépe klouzalo, pak se každý z jedné strany chopí opratí a mohutně zaberou. Je to dřina, ale svalnatí chlapíci jsou zvyklí. Saně na svažující se asfaltce brzy získávají dostatečnou rychlost. V tu chvíli oba mistrně naskočí zezadu na sanice, podle potřeby přibrzďují podrážkami a pomocí opratí jízdu kormidlují. Teď už svérázný dopravní prostředek pohání výhradně gravitace. Mimochodem, všechno probíhá za běžného provozu. Saně jsou schopny překonat čtyři kilometry dlouhé klesání z Monte do Funchalu za patnáct minut. Co chvíli se ozve vzrušené zavýsknutí vyjadřující okouzlení z rychlé jízdy, zvláště když se saně řítí v nebezpečné blízkosti vysokých zdí palácové zahrady. Proutěný koš má tendenci se nepoddajně točit, zvláště při přejezdu zamřížovaných kanálů musí "kočí" sáňky hodně krotit. I tak je sjezd toboganem dokonale bezpečný, nikdo z místních nepamatuje, kdy naposledy došlo k nějaké nehodě. V cíli vysedají cestující rozjařeni a zjevně spokojeni. "Bylo to skvělé," volá ona kyprá dáma a oči jí planou vzrušením. Není divu: Ernst Hemingway prý dokonce kdysi prohlásil, že sjezd montským toboganem považuje za jeden z nejsilnějších zážitků svého života.
Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis
Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...
Už toho máme dost! Jak se populární destinace perou s přemírou turistů
Velké pokuty za prkotiny, deklasování turistů na chodící peněženky, vytváření organizovaného...
{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}
{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
Rekordní jeskyně světa. V unikátním žebříčku je zastoupené i Česko
Po celém světě bychom napočítali více než 1 200 veřejnosti přístupných jeskyní, které ročně...
Dálková trasa pro odvážné. Češi jako první prošli Greater Patagonian Trail
Jako první na světě úspěšně dokončili dálkovou pěší trasu Greater Patagonian Trail. V obtížných...
{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}
{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
ZANIKLÉ TRATĚ: Vlečku do Terezína stavěli vězni ghetta, vozila je na smrt
Seriál Devětasedmdesátý díl zaniklých tratí se bude věnovat snad jediné dráze u nás, která neměla nikdy...
Cestování učí člověka milovat život, říká Tereza Ramba
Je herečkou, podnikatelkou a mámou dvou malých dětí. Ne všichni o ní však vědí, že procestovala...
ZANIKLÉ TRATĚ: Vlečku do Terezína stavěli vězni ghetta, vozila je na smrt
Seriál Devětasedmdesátý díl zaniklých tratí se bude věnovat snad jediné dráze u nás, která neměla nikdy...
Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis
Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...
Dálková trasa pro odvážné. Češi jako první prošli Greater Patagonian Trail
Jako první na světě úspěšně dokončili dálkovou pěší trasu Greater Patagonian Trail. V obtížných...
Zrekonstruovaný byt 1+1, o rozměru 42 m2, v centru malebné horské obce Janov n. N.
Janov nad Nisou, okres Jablonec nad Nisou
9 999 Kč/měsíc