Blíží se totiž večer a my jsme ještě daleko od cíle naší cesty - od míst, kde se na noc pískem přikryjeme. Našimi průvodci jsou čtyři chlapci z Jaisalmeru. Vůdci karavany, Ramijovi, je devatenáct let a tuto práci dělá už od čtyř, je opravdu zkušený. Má tři malé pomocníky ve věku asi kolem šesti let. Chlapci jsou sehraní. Když Ramij dostává správu od míjející karavany, že v blízké pouštní vesnici byly nějaké nepokoje, ani na minutu nezaváhá a velbloudy otáčí jiným směrem. Dnes budeme spát v dunách.
Začíná se ochlazovat a stmívat. Velbloudi jakoby dostali novou mízu a rozbíhají se do pouště. Zrychlují ve snaze doběhnout první k nedalekému zelenému keři a můj Jadu ztrácí jednu z těžkých přikrývek. Nejmenší z hochů na něj křikne vysokým dětským hláskem a Jadu stojí jako přikovaný ani se nehne a čeká až mu klučík naloží zpět deku i pár ran na hrb.
Poušť se před námi otvírá a láká nás do tajemných pouštních dun. Velbloudi se boří do písku a my namáhavě sesedáme. Nejdřív Jadu skloní hlavu, pak líně dlouhý krk a co nejrychlěji (aby mě za těch mých padesát kilo váhy potrestal) dosedá celým zbytkem těla na zem.
Chlapci nejdříve odstrojí velbloudy, aby se mohli jít pást svého zeleného potěšení do míst nedaleko tábora. Slunce žmourá na duny a ty jsou nádherně osvícené. Kopce a hory písku, který se přesýpá zprava doleva a zleva doprava a zbytečně si dělá „vrásky“. Ramij rozděluje úkoly. Jeden kluk umývá hliněné talíře a poháry pískem, druhý vytahuje velkou láhev vody a lije ji do velkého hrnce. Třetí rozdělává oheň. Kde vzali tolik větví? Nevím. Jsou v poušti doma, poušť je jejich obživou a nezřídka i záhubou. Znají každou pěšinku a všechny vesnice a sami z jedné takové malé vesničky pochází.
Ramij krájí zeleninu, vaří ji a pro vylepšení chuti do ní dává dvě-tři hrsti chilli a pepře a jiného koření, které pálí a vhání slzy do očí. Prozpěvuje si a kluci s ním. Nejmenší zdatně mísí mouku s vodou a těsto pak podává většímu – má větší dlaně. Udělá placku, kterou pak z jedné ruky do druhé přehazuje tak dlouho až má průměr dvaceti centimetrů. Pak ji položí na rozpálenou starou pánvičku a může se jít jíst. Ramij nám nalévá čaj, který je horký a sladký a taky plný písku. K večeři máme pravé pouštní placky „čapati“ s tou nejdivočejší a nejostřejší směsí zeleniny, jakou jsem kdy jedla. Ale po tak náročném dni chutná báječně a my se jen olizujeme a jíme a jíme…až se podíváme kolem a zjistíme že je tma, a že už svítí hvězdy.
Ty hvězdy! Jsou tak blízko a nízko a tak velké a hlavně je jich tolik - jen, jen spadnout. Oheň dohořívá a naši průvodci odchází kousek opodál, kde padají do písku a okamžitě spí. Horší to je s Jadu, který se celou noc převaluje co nejblíže mně a v kombinaci se všemi těmi neuvěřitelnými hvězdami…prostě mě spát nenechají! Ale časem se zklidňuje Jadu i hvězdy a nastává noc. Klidná, tichá noc. Jen vítr sem tam foukne do písku a ten nás pak přikrije na dobrou noc.
 |
