Průvodčí křičí v nesrozumitelné hindštině: „Óódjéézd!“ A vlak se opravdu neuvěřitelnou rychlostí rozjíždí. Skáču tedy v poslední minutě do „general class“ s pocitem jakési pýchy na sebe sama, že se to podařilo – jsem ve vlaku! ALE! Otáčím se a co nevidím. Vagón je plný k prasknutí. Ti opravdu nejchudší a nejubožejší sedí snad po osmi na sedátku pro čtyři a lidé leží i na zemi a pod sedátky, podivně schouleni do svých špinavých a děravých šál a přehozů.
Nevidím ani deset centimetrů místa, kam bych mohla položit svou krosnu a sednout si na ni. Prosím tedy lámanou hindštinou Inda středního věku, zda bych si mohla na kousek jeho sedátka přisednout. Ani se se mnou nebaví a odvrací tvář. Tohle je přece místo určené JIM a ne nám, bělochům a bohatým. I ostatní pasažéři se na mě viditelně zlobí a napětí roste.
Náhle do vagónu nahlédne voják. Hledá mě! Mají prý ve svém vagónu jedno místo volné a já budu vítána. Hned je mi jasné, že to nebude zadarmo, ale těch deset minut v „general class“ mi bohatě stačilo – už nikdy víc! Jdu za vojákem a ten je kupodivu velmi zdvořilý. Hned mě představuje celému mužstvu a já se najednou proměňuji ve vítanou atrakci celého vlaku na víc než dvanácti hodinové cestě do Shilliguri. Jeden voják si stoupá a uvolňuje mi svoje místo. Další hned bere moji krosnu a hází ji na nejvyšší ze třípatrových paland. Hned se rozbíhá debata o české a indické armádě a jak a kde kdo bojuje…
Dostávám strašně sladké kafe a večeři – hodně rýže a trochu indického „dalu“ (zeleninové směsi s převládající čočkou), lžíce nikde. A tak, na způsob Indů, se chápu té směsi a mísím a mísím až mám prsty celé zamazané. Pak nastává ten okamžik – z prstů si vytvořit malou mističku, nabrat směs a bez upadnutí sebemenšího kousku ji dopravit až k ústům. Rýži s „dalem“ jsem zvládla, ale „curd“ (indický druh jogurtu) jsem už přenechala malému vojáku po mé pravici. Byl mi tak vděčný, že hned začal vyprávět o své malinké vesničce v Rajastánu a hned mě pozval. Jestli prý bych s ním nejela zítra z Shilliguri přímo, je to asi jen dalších dvacet hodin cesty a jeho žena a čtyři dcery mě rády uvidí.
Vojáci jsou hinduisté a alkohol je tedy pro ně tabu. Přesto jeden tajně otvírá whisky špatné kvality a po dvou locích začíná zpívat staré náboženské písně v hindi jazyce. Dokud zpívá všude je veselo a vojáci se přidávají a já se na chvíli cítím jako někde v chrámě se všemi těmi bohy, o kterých zpívají, kolem. Je čas jít spát. Vojáci mi přenechali samozřejmě nejpohodlnější místo nahoře. Usínám okamžitě a probouzí mě až ráno hluk.
Vojáci se balí: „Vysedáme, jsme v Shilliguri!“ Seskakuji a dívám se kolem sebe. Jeden z vojáků spal na zemi, vůbec volnou palandu neměli, jen mě nechtěli nechat na pospas dvanáctihodinovému utrpení v „general class“. A pak že gentlemani vymřeli.
