Nejvyšší "československá" hora
Grossvenediger (3662 m) je čtvrtou nejvyšší horou Rakouska, která vévodí stejnojmenné horské skupině na hranicích spolkových zemí Tyrolsko a Solnohradsko. Při historicky prvním úspěšném výstupu roku 1841 stanulo na vrcholu na tu dobu velmi nezvyklých 26 lidí. I dnes se kopec těší neutuchajícímu zájmu vysokohorských turistů a skialpinistů.
Oblíbeným výchozím bodem k výstupu je parkoviště Matreier Tauernhaus v nadmořské výšce 1512 m n.m. Po zaplacení poplatku za týdenní parkování a nutném přebalení batohů zahajujeme i my výstup k Neue Pragerhütte.
V bezprostřední blízkosti hotýlku Matreier Tauernhaus je koryto s pitnou vodou a také zastávka výletních vláčků a taxíků, které za vskutku "turistické" ceny vozí výletníky k horské chatě Venedigerhaus. Cena bývá různá. Za vláček, vagon tažený traktorem, zaplatí děti 2 eura a dospělí 4 eura, jízda klasickým mikrobusem vychází na 4,9 eur.
Tuto kratochvíli si ale odpouštíme, procházíme mezi domy a noříme se do údolí říčky Tauernbach. Zpočátku stoupáme po asfaltové silničce vinoucí se lesem. Později se údolí otevírá a kolem nás se rozprostírají nádherné alpské louky plné kytek. Za Venedigerhause pokračujeme ještě chvíli údolím, ale pak za sílícího vedra odbočíme vlevo do svahu a v serpentinách stoupáme k první z pražských chat, k Alte Prager Hütte.
Jako doma
Chatu, která už neslouží k ubytování turistů a horolezců, postavili Pražané v roce 1877 jako vůbec první horskou chatu bývalé pražské sekce Německého a Rakouského Alpského spolku. Členové stejného spolku vybudovali v roce 1904 v nadmořské výšce 2796 m i tzv. Novou pražskou chatu (Neue Prager Hütte), která je v současnosti ve správě mnichovské sekce Německého alpského spolku.
Už během cesty potkáváme několik skupinek českých lezců, kteří mají stejný cíl jako my a začínáme tušit, že na chatě bude veselo. A bylo!
Večeři děláme na vařičích před chatou. Příjemnou téměř cimrmanovskou atmosféru podtrhuje typicky české vtipkování na účet chataře. "Ten vrchní je nějakej divnej," konstatujeme, když nám nechce podat informaci o předpovědi na další dny a popsat úskalí cesty přes ledovec k vrcholu Grossvenedigeru.
Večer na chatě je veselý a končí památnou poznámkou jednoho kamaráda: "Tak lidi, zítra ráno té rakouské menšině ukážeme, jak se leze na "nejvyšší" českou horu!"
Vstáváme časně a po šesté hodině ranní vyrážíme na cestu k vrcholu. Je nádherné počasí, obloha bez mráčku a po zmrzlém sněhu se stoupá velmi příjemně. Cesta je vyšlapaná a terén přehledný. Mačky nasazujeme asi po 20 minutách chůze, kdy cesta začíná prudčeji stoupat a klikatit se mezi trhlinami.
Počasí vypadá stále velmi slibně. Přechod Grossvenedigeru a následný sestup na Kürsinger Hütte se v brzkém ránu jeví jako pohodová záležitost. Murphy ale nikdy nespí a jeden z jeho zákonů praví: "Má-li se zkazit počasí, vždy se to stane v nejméně vhodný okamžik, zvláště pokud se těšíme na pohled z vrcholu."
Již kolem osmé hodiny se počasí začíná kazit a o hodinu později se noříme do mlhy husté tak, že by se dala krájet. Stále častěji vytahuji mapu a buzolu, abych určil, která z vyšlapaných stop je ta pravá. V mlze jsme už šli mockrát, ale vždycky se trochu uklidníme, když se mezi občasnými trhlinami alespoň zlepší viditelnost.
Jeden batoh necháváme nad Venedigerscharte (3413 m), sedýlku mezi Kleinvenediger (3477 m) a Grossvenediger (3662 m). K vršku nechybí mnoho, ale ve svahu je více trhlin, proto postupujeme pomalu, s vědomím, že to nejhezčí nás teprve čeká.
Funíme do kopce a najednou se ocitáme na uzounkém a vzdušném hřebínku, který je opravdovou třešinkou na dnešním horském menu. Škoda jen té mlhy! Na vrcholu se setkáváme s přáteli z chaty a je opět veselo. Kdosi vytahuje láhev šumivého vína a atmosféra je dokonalá. Na vršku samí Češi, prostě "nejvyšší" česká hora.
Sestup ze začátku vede stejnou cestou do sedla Venedigerscharte (3413 m). Ze sedla se stáčíme ostře vlevo a přes širokou odlamovou trhlinu klesáme přes ledovec k chatě Kürsinger Hütte (2547 m). Počasí stojí za starou bačkoru, mlhu střídá déšť, vítr a chlad.
I když to podle mapy nevypadá, poslední část sestupu po mokrých skalkách a horské stezce v suti je nepříjemně zdlouhavá. Naštěstí chatař už není tak "divný" a ochotně spolupracuje při tvorbě dalšího programu.
Předpověď počasí na další dny je natolik mizerná, že se ráno po doporučení personálu chaty rozhodujeme k sestupu do údolí Obersulzbachtal a jízdu taxi do Neukirchen. Sestup je díky vydaným dešťům dobrodružný.
Přes cestu se valí větší či menší potůčky. Ovšem zlatým hřebem celého dopoledne je průstup rozvodněným vodopádem, který se za normálních podmínek drží v korytě pod jednoduchým mostkem. Dnes ovšem není ani mostku, ani cesty a je třeba se smířit s tím, že voda bude všude. Sestup nám již nepřipravil žádných nenadálých překvapení a cesta taxíkem do Neukirchen byla velmi příjemná. S úspěchem pak stopujeme téměř až na parkoviště u Matreier Tauernhaus.
Grossglockner a zajištěná cesta
Grossglockner je se svými 3798 m nadmořské výšky nejvyšší horou Rakouska, která se nachází v pohoří Vysoké Taury na hranicích spolkových zemí Tyrolsko a Korutany. Hora má tvar pravidelné skalnaté pyramidy, jejíž svahy zdobí divoké ledovcové splazy. Svým tvarem připomíná zvon a od jejího tvaru byl pravděpodobně odvozen i její název "Velký Zvoník".
Úspěšný prvovýstup byl uskutečněn 28. 7. 1800 pětičlenným týmem ve složení Martin a Sepp Klotzovi, farář Horasch a dva tesaři. O 69 let později začala instalace kramlí, ocelových kruhů a lan na jihozápadním hřebeni, které značně zjednodušily cestu na vrchol. Grossglockner se tak stal jedním z prvních alpských vrcholů, jehož svahy zdobila tzv. via ferrata, zajištěná horská cesta.
Autem vyjíždíme na štěrkové parkoviště u horského hotelu Lucknerhaus do nadmořské výšky 1918 m. Po chladné noci v autě za mrholení a deště začínáme stoupat přes Lucknerhütte k dnes již legendární chatě Stüdlhütte, která byla postavena v roce 1868.
Svátky obžerství
Hlavním mecenášem stavby byl pražský obchodník Johann Stüdl. Současnou podobu chata získala po rozsáhlé rekonstrukci v letech 1993-1996. Objekt patří Německému Alpskému spolku a je ve správě jeho mnichovské sekce. Výstup od Luckerhaus vede po velmi pohodlné a rychle stoupající cestě a neměl by zabrat více než dvě nebo dvě a půl hodiny.
Chata je skvělým výchozím bodem pro výstup na vrchol Grossglockneru dvěma nejoblíbenějšími cestami. Jedna, technicky náročnější, vede přes tzv. Stüdlegrad a druhá tzv. "normální cesta" stoupá po ledovci pod skalnatý hřeben šplhající k chatě Adlersruhe a pak na ocelovými tyčemi zajištěný jihozápadní hřeben až na vrchol.
Chata Stüdlehütte je mimo jiné vyhlášená i vynikající kuchyní. Pobyt zde bývá obvykle spojen s přeplněním žaludků a spácháním smrtelného hříchu obžerství. Večeře se skládá z několika chodů. Na výběr obvykle bývá ze dvou polévek nalévaných do ohromných talířů připomínajících kola od vozu.
K volnému odběru stojí na stole velké množství salátů, přes které se jen zdatný jedlík propracuje až k hlavnímu chodu. Jako desert se podává něco sladkého nebo tvrdé sýry. Říkám si, že by to chtělo ještě dvojku červeného a dojem by byl naprosto dokonalý. Se snídaní je to podobné.
Těžký výstup
Předpověď na dopoledne není sice ideální, ale s vidinou postupného zlepšení vyrážíme. Už na ledovci se noříme do mlhy. Skálu i "ferrátku" na Adlersruhe pokrývá led. Na hřebeni u chaty Adlersruhe navíc fouká silný nárazový vítr.
Chata se nám stává příjemným úkrytem před rozmary počasí. Hospoda je plná, všichni koukáme z okna, srkáme horký čaj, horští vůdci zjišťují aktuální stav počasí a sušíme mokré věci. Po více než hodině čekání začíná slábnout vítr a občas se zvedají mraky a odkrývají se výhledy do kraje.
Výstupová trasa pokračuje za chatou nejprve mírným stoupáním po ledovci a později se stáčí do serpentin a prudce stoupá vysněženým žlabem na skalnatý ocelovými tyčemi zajištěný hřeben. Obtížnost skalních úseku dosahuje místy horolezecké obtížnosti 2 UIAA.
Nejtěžší úsek se nachází při výlezu ze sedýlka pod Kleinglockner. Obtížnost prvních 15 nebo 20 m se blíží až ke třetímu stupni mezinárodní klasifikace UIAA. Stoupáme od tyče k tyči a najednou už to výš nejde a stojíme u vrcholového kříže.
Na vršku jsme chvíli sami, ale v sestupu se předháníme s partou Němců a míjíme se s dvěma dalšími lanovými družstvy. Obě stoupající družstva vedená horskými vůdci ohleduplně čekají na Kleinglockneru až překonáme uzounké a vzdušné sedýlko.
Bohužel parta Němců tak ohleduplná není, a když mi po batohu přelézal a po laně šlapal již třetí lezec, začal jsem být dost vzteklý a hlavou mi běžely různé německé nadávky. Ale místo je to nebezpečné a tak mlčky trpím další dva lezce na svých zádech a čekám, až budou v bezpečné vzdálenosti pod námi a teprve potom pokračujeme v sestupu.
Další sestup proběhl bez komplikací a nenadálých překvapení. Po celodenní túře jsme příjemně unavení a těšíme se na královskou večeři. Ráno se probouzíme do sluncem ozářeného dne a oblohy bez mráčku. Nemá smysl sestupovat přímo k autu, ale vydáváme se cestou přes sedlo Pfortscharte (2825 m) na chatu Salmhütte a odtud dále přes Glorerhütte k autu na parkoviště u Luckerhaus.
Plán místo závěru
Vysoké Taury jsou opravdu nádherným pohořím, které si zaslouží naši pozornost. Vedle úctyhodných horských velikánů, jež jsou opravdovou výzvou, zde najdeme spoustu pohodlných turistických stezek vhodných snad pro každého průměrně zdatného turistu. Kolem Grossglockneru vede dokonce jeden z vyhlášených vysokohorských treků, který jej obchází kolem dokola. I to může být jeden z potencionálních cílů.
Může se hoditVhodná doba pro návštěvu: Doporučené vybavení: Doprava na místo – cesta autem Ubytování a stanování: |