Na nejsevernější bod Rakouska

Je to přesně jako z Járy Cimrmana. A to doslova. Nejprve si člověk v lese stopne supící mašinku. Přesně v místech, kde velikána naší historie z tohoto vlaku vykopli. Potom putuje kousek pěšky místy,kam ještě donedávna běžný smrtelník ani nevkročil. Nakonec dorazí do zvláštního bodu: ačkoliv nohama pevně v Čechách, může prohodit pár slov s Rakušany,nohama pevně v Rakousku. Jako z Cimrmana.

Vede cesta skutečně tudy? Kdo to kdy viděl, aby se na nádraží chodilo přes rozlehlou louku a potom ještě lesem? V jihočeském Kaprounu je však i tohle možné. V malé ospalé vesničce byste železniční koleje hledali jen těžko. A tak chcete-li chytit vlak, musíte šlápnout do kroku. Tady někde by to mělo být. Alespoň podle mapy. Zastávka Kaproun. Zatím však cesta vede stále hlouběji mezi stromy. »Támhle je nějaká lampa,« upozorňuje jeden z účastníků výpravy. »V lese? No to snad ne.« A přece. V úzkém výseku lesa se náhle trochu rozjasní. Skutečně tudy vedou koleje. Hned vedle nich udusaná hlína - lesní nástupiště. A lampa je tu taky . Jako z dob rakouského mocnářství. Také je tu pamětní cedule. Komu jinému než Cimrmanovi. »Na tomto místě stanul v noci z 28. na 29. června český velikán Mistr Jára Cimrman poté, co byl vyloučen z přepravy v osobním vlaku č. 4052 z Nové Bystřice. U příležitosti 30. výročí oné události v roce 1930 zde pak na popud vděčných občanů Kaprouna zřídila dobrotivá železniční správ a zastávku,« praví deska. A hned vedle, pod zavěšenými drátěnými brýlovými obrubami, které tu zřejmě gigant české historie zanechal, »vrcholová kniha« čekající na zápis návštěvníků. Proč vrcholová, když zde žádný vrchol nedobudete? Protože když byl Cimrman z vlaku vyloučen, hrozil za odjíždějící soupravou a volal: »No to je vrchol!« Tak ještě rychle napsat několik slov, protože koleje už drnčí a vlak z Jindřichov a Hradce právě vyjíždí ze zatáčky. Teď to bude chtít trochu odvahy. Nakročit do dráhy a mávnout rukou. Neboť jak pra ví instrukce na sloupu, zastávka je na znamení. Brzdy skřípají, souprava zastavuje, aby se po několika vteřinách opět vydala směrem k Nové Bystřici. Když po půlhodince kodrcání úzkokolejný vlak zastavuje ve znuděném městě, nic nenasvědčuje tomu, že lákavý cíl výpravy je takřka na dosah. Do Nového Vojířova, poslední vesnice před hranicí, je to totiž už skutečně blízko - necelých šest kilometrů. Cesta je příjemná, uprostřed mírně se vlnící jihočeské krajiny. Jako kdyby to tady bylo tak mírumilovné odjakživa. Jenže nebylo. Třídní nepřítel číhal ještě před několika lety přímo za kopcem, a tak bdělosti bylo zapotřebí. A tam, kde hlavní silnice uhýbá do vesnice, protože rovně by o kus dál už mohla přetnout státní hranici, začínala země nikoho. Pobíhali tu jen hoši v zeleném s ostře nabitými samopaly. No mohl se v takové společnosti někdo kochat krásami zdejší přírody? Zablácené gaziky dnes však vystřídaly nablýskané limuzíny, které čas od času naruší ticho této jinak zapadlé cesty. To se Rakušané sjíždějí na oběd do nedalekého lesního hotelu, vybudovaného v bývalé budově pohraniční stráže . Tak, a kudy teď? Přímo kousek od hotelu se tyčí obří rozcestník. Je sice pěkně vyvedený, ale ke kýžené metě šipka neukazuje žádná. Zato se dozvíte, že je odsud přesně stejně daleko do Prahy jako do Vídně. Údajně. Ani u masivního Kamene re publiky , symbolizujícího pohnuté události konce třicátých let, turista příliš nepochodí. Žádný ukazatel. Nezbývá než se vydat dál po neznačené lesní cestě. Ta po několika desítkách metrů přetíná vysekaný pruh lesa, kde se zelenají úplně malé stromky. Chvíli trvá, než si člověk uvědomí, co to vlastně vidí. Kde jinde asi mohly být »dráty« než právě tady , kde je tře ba i při smrkání dát pozor, aby vám vítr neodvál kapesník do Rakouska? Pruhy písku, kdysi pečlivě uhra bávaného, aby bylo vidět stopy »narušitelů«, hovoří výmluvně. Tamhle vlevo, mezi stromy . Je tře ba nechat oči teprve opět přivyknout na zelené přítmí stromů. Mezi nimi si v poklidu bublá potůček - hlavní herec pohraničního dramatu. Výstražná cedule nenechá niko ho na pochybách: Pozor, státní hranice prochází středem řeky . Skutečně je tam napsáno »řeky«. Copak se hodí, aby tak státotvorný akt, jakým je oddělovat od sebe dvě země, zastával nějaký bezvýznamný lesní potok, který se dá raz dva pře skočit? A ještě k tomu v tak významném místě, kde jeden ze sousedů dosahuje svého nejsevernějšího konce? Zeměpisnou kótu označuje i hraniční patník na protějším břehu. Kdyby člověk utrhl dlouhou větev a natáhl se, dotkne se ho... A kolem patníku udusaná hlína. Náhle se do lesního ticha ozve praskání větviček. Dvojice oblečená do cyklistického sestupuje z opačné strany »řeky« k bíločernému milníku. Sousedé přicházejí. Oba ve vzdálenosti necelých tří metrů od Čech beze slov a patník oběhnou a po chvíli zase zmizí někde v rakouském lese. Jako z Járy Cimrmana. Na sever a na jih. V Česku a v Rakousku. No jó, opravdu to funguje, chtělo by se s hrdiny »Dobytí severního pólu« zvolat, kdyby to bylo možné zkusit. Ale přece jen státní hranice není točna... To vzápětí potvrzuje i policista, který se tu zničehonic objeví. Ne, nejde návštěvníky zahnat, jen se tady v lese možná trochu nudí. »Občas tu lidé dělají problémy. To nemluvím o běžencích, kteří se zkoušejí načerno dostat na Západ. Kolikrát to ale jsou právě turisté, kteří přecházejí i za potok a neuvědomují si, čeho se to vlastně dopouštějí,« říká bodře muž v uniformě. »Někdy to pak skončí tím, že je Rakušané na druhé straně chytnou, odvezou na stanici v nejbližším městě, nechají je za ten několikametrový výlet zaplatit pokutu a nakonec je deportují na nejbližší hraniční přechod,« dodává. Mezitím se u protějšího patníku objeví další návštěvníci. Jen tak chvilku okukují nejsevernější výspu své země. Po tom své sousedy . Nakonec kolem hraničního kamene pro vedou stejně podivný tanec jako ti předchozí a také zmizí. »Někdy tu bývá dost rušno. Skutečně jen málokde jsou patníky vyznačující hranici obou zemí tak blízko jako právě tady. Tady vidíte ten český a jen několik metrů od něj ten rakouský ,« vysvětluje policista, který podle svých slov slouží v této oblasti pěknou řádku let a ledacos už tady na »čáře« zažil. »Samozřejmě, že pamatuju, jaké to tady bylo ještě před tím, než se zbouraly hraniční zátarasy. Dokonce i několik útěků z místní posádky. Nikdo jiný sem stejně nemohl,« vzpomíná muž v uniformě. »Tak to víte, že nás to tady někdy štvalo, všechna tahle opatření,« říká před rozloučením. »Člověk tu pořádně ani nemohl jít na borůvky...« Jako z Járy Cimrmana, už poněkolikáté si člověk řekne na závěr této podivuhodné výpravy. Kdoví, možná že tehdy, po vykázání z vlakové pře pra vy, došel i sem, na nejsevernější vrchol sousední země...


Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT
Nejromantičtější způsob, jak zahájit výpravu na dobytí nejsevernějšího bodu Rakouska, je nasednout na jindřichohradeckou úzkokolejku. A to buď přímo v Jindřichově Hradci, nebo ještě lépe - v lesní zastávce Kaproun. Tam se dostanete asi po patnáctiminutové chůzi z vesnice Kaproun po zelené značce. Cesta vede po louce a kousek lesem. Z konečné zastávky v Nové Bystřici je to do Nového Vojířova asi šest kilometrů. Tento úsek se dá překonat i sezonním autobusem. Z Nového Vojířova pěšky buď po silnici, nebo po neznačené polní cestě k lesnímu hotelu Peršlák. Odtud už je to asi pět minut pohodlné chůze .

NA CO SI DÁT POZOR
Protože se v některých místech budete pohybovat přímo na hranici, je třeba pozorně sledovat hraniční značení. Snadno byste se totiž mohli dopustit nelegálního přechodu. Pro všechny případy není od věci mít u sebe doklady - v případě zadržení se tak můžete vyhnout nepříjemnému pobytu na stanici hraniční policie.Přímo u nejsevernějšího bodu našeho souseda zkuste odolat pokušení přeskakovat potok - byl by to stejný přestupek.

KDE SE OBČERSTVIT
Není zapotřebí brát si s sebou zásoby.Nejde o žádnou výpravu náročným terénem a po cestě narazíte na několik zařízení, kde se můžete najíst a napít.

CO S SEBOU
Užitečná je mapa, abyste si udělali představu, kam už je lépe nechodit. Nabízí se například mapa z edice Klub českých turistů »Česká Kanada a Slavo nicko«. Dostatečně názorné jsou i cyklomapy z vydavatelství SHOCart.

Tak, a kudy teď?

Kámen republiky v blízkosti lesního hotelu.

Takhle vypadá nejsevernější bod Rakouska.