Příroda, oblečení, chování, vše je jiné, i ty chaloupky jsou odlišné, takové pěkně přikrčené. Mají vysoké klobouky, nejsou však pokryté došky ani šindelem, jsou z větviček.
Chybějí jim komíny a vám dochází, proč jsou ty střechy tak převýšené. Tlačí se jimi ven kouř. Architekti by konstatovali, že sem ještě nedorazila komínová revoluce, kterou máme už 200 let za sebou.
Naše dobrodružství začíná v Metes. Odtud se vydáváme neznačenou pěšinkou strmě vzhůru na hřeben. Na zádech máme dvacetikilové batohy a škrábeme se do prudkého kopce.
Pokračujeme přes vrchol Ciumerna, odkud je krásný výhled, k jezeru Lagul ezer Igenito. A poté stoupáme znovu do hor, na hřeben vrcholu Strigleu (1248 metrů nad mořem). To už nám dochází voda, a tak u prvního potůčku nocujeme. Je to krásná noc, kam oko dohlédne žádná světla, žádný smog, jenom náš ohýnek.
Život se zde zastavil před lety
První vesnicí na naší cestě je Ralcani. Tady jsou ty úžasné střechy domů ve tvaru vysokých plstěných valašských klobouků, které připomínají kupy sena na poli opodál. Život se zde zastavil před mnoha lety a turisté jsou zde spíše výjimkou. Stáváme se proto atrakcí a nezbývá nám nic jiného než vyfotografovat všechny místní. Babky se přičesávají, dědové pózují s pet lahví pálenky.
Takových samot během naší cesty vidíme spoustu, jsou rozeseté po stráních.
Za sekání trávy tři litry mléka
Zastavujeme se i v další vesnici, Tecsesti. Za sekání trávy si vysloužíme tři litry mléka. Ve vesnici nemá velkou cenu, více se cení tvaroh, za který platíme sedmdesát korun. Visí v hadru na zápraží, nevypadá sice oslnivě, ale osolený a namazaný na chleba chutná báječně. Téměř magickou chuť tady má i "neošetřené" mléko, vysoce převyšuje instantní stravu z našich ruksaků.
Zastavil se tady čas před sto lety, nebo ještě dříve? ptáme se sami sebe, když pozorujeme chování žen. Když k domu přijde cizí muž, žena zůstává stát opodál, s cizincem se bavit nemůže.
Nedaleko odtud je park Remecului s krásnou soutěskou řeky Geoa Gului. Zpočátku se nám zdá cesta soutěska jednoduchá, potkáváme dokonce turisty z města. Postupně však zjišťujeme, že místo řetězů jsou tady natažené dráty, které pěkně řežou do rukou. Navíc se ukazuje, že všichni, kdo chtějí soutěsku projít, musí do vody. Zejména pro menší účastníky výpravy je to problém a batohy si musí přidržovat nad vodou.
Pálená "voňavka"
Večer jsme se ubytovali nad soutěskou a prohlížíme si ji shora. Vidíme pravoslavného mnicha s holí oblečeného v suknici a pantoflích, klidně to střihá do kopce z kopce, suť nesuť. Naše cesta vede do Bradesti, první vesnice, kde se dá koupit pivo, chleba a Bihor pálenka, která má na etiketě krásné modré švestky. S moravskou slivovicí však nemá nic společného, chutná spíše po voňavce.
Naše cesta končí po několika dnech v městě Aiud, kde se pne stará pevnost s velkým pravoslavným kostelem.
A pak už jenom sedíme ve vlaku. Cestujících je dost a zavazadla různá, nechybějí například ani svázané živé slepice. Další důkaz toho, že se v Transylvánii čas zastavil. Snad i proto to byla dovolená pro romantické snílky a pro ty, kteří nechtějí narazit ani na jediného turistu.
|
Může se hodit Jak se tam dostat |
 Turisté jsou zde raritou. Všude, kam přijdeme, nás místní žádají, abychom je vyfotili. Předtím si babky upraví šátky a přičísnou vlasy. |
 Chaloupky na Transylvánské vysočině jsou takové jiné a jejich střechy připomínají vysoké klobouky. Nepokrývají je došky ani šindel, jsou postavené z větviček. Nemají však komíny. |
 Po stráních jsou rozesety desítky samot. Místní vám ochotně prodají mléko či tvaroh. |
