Každé léto manželé Vít a Gisela Klimešovi naloží obytné auto a vyrazí na několikatýdenní cestu po Evropě. Vyjma Česka projeli Velkou Británii a Irsko, Španělsko, Portugalsko, Itálii, Francii, Rakousko, Polsko nebo Německo.
Kdy jste si řekli, že si pořídíte obytňák?
Gisela: Před osmi lety. Moje skvělá šéfová v bývalém zaměstnání mi nabídla zapůjčení obytného auta k lyžařskému výletu do Rakouska. Byli jsme nadšení už jen z té cesty a pobyt nás pak okouzlil ještě víc.
Vít: Představte si, že se ráno probudíte přímo pod sjezdovkou v autě a zatímco první návštěvníci opodál mrznou ve frontě, vy pohodlně snídáte v teple. Přitom to byl nocleh oficiální a zcela zdarma! V průběhu dne jsme si zašli do auta odpočinout a po celodenním lyžování jsme přejeli k místním termálním lázním, kde jsme zakončili sportovní den relaxací. Z toho jsme byli naprosto unesení. Zanedlouho však manželka otěhotněla a myšlenky na karavan jsme odložili. Až když byl synovi rok, koupili jsme starší obytné auto.
 |
Kam vedla první cesta?
Gisela: Vydali jsme se s osmnáctiměsíčním synem na tři týdny do Rakouska a Itálie – do oblasti Lago di Garda a Toskánska. Po návratu domů jsme začali podnikat víkendové výlety u nás nebo do pomezí Polska a Německa. Najednou bylo snadné vzít malého syna a mého tatínka třeba na koncert do Drážďan, nemuseli jsme přemýšlet nad hotelem. Když byly našemu druhému synovi čtyři měsíce, vyrazili jsme s dětmi na prodloužený víkend. I s miminem to bylo pohodlné cestování.
Nyní máte už čtvrté obytné auto v pořadí...
Gisela: Ano, je to Fiat Ducato z roku 1994. Přišel na 375 tisíc korun, což se při jeho stáří může jevit jako vysoká cena, ale byl v naprostém pořádku a další dva roky nevyžadoval žádné investice. Je v něm vše, co potřebujeme k životu, je to takový malý byt. Děti to auto milují a pes, když ho vidí, hrne se do něj.
Kde všude parkujete?
Vít: Na parkovištích nebo odpočívadlech, ve volné přírodě, kde není zákaz, či na takzvaných Stellplatzech, které zpravidla fungují celoročně. Tam si doplníme vodu, vyčistíme chemickou toaletu, vyhodíme odpadky a vypustíme odpadní vodu. Některá místa jsou vybavená sprchami a pračkami. Stellplatz snadno vybereme ve speciálních brožurách nebo v mobilních aplikacích, kde jsou i recenze na jednotlivá místa. Cena je nízká – 5 až 15 eur za vůz, ale velmi často se neplatí nic.
Gisela: V Anglii nebo v Irsku jsme stávali na Stellplatzech rodinných farem.
Stalo se někdy, že vás auto nechalo ve štychu?
Gisela: Asi největším zádrhelem byla výměna převodovky na jihu Anglie. Měli jsme tehdy děti ve věku jeden a 3,5 roku. Majitelka místní farmy, kde jsme parkovali, se o nás skvěle starala, nabídla nám nocleh v jejich karavanu a své osobní auto. Když jsme se chtěli finančně vyrovnat, s úsměvem se s námi rozloučila: Už jste svých výdajů měli dost, užívejte cestování po Anglii!
Vít: Technickým problémům se u starších aut samozřejmě nevyhnete, my se vždy obrátili na místní, kteří nám poradili a ochotně pomohli.
Své první obytné auto koupili, až když byl synovi jeden rok.
Používáte na cestách itinerář, nebo improvizujete?
Vít: Podrobnější plán u delších cest máme, ale spontánně ho měníme, hlavně na doporučení místních obyvatel, kteří nám dávají zajímavé tipy.
Gisela: Máme radši menší města a venkov, cestujeme většinou v přírodě, navštěvujeme památky, rádi spíme v blízkosti útesů či moře, ochutnáváme lokální produkty na farmách a trzích, povídáme si s místními...
Na kolik jedna prázdninová cesta vyjde?
Vít: Při délce pobytu pět až šest týdnů a 6–8 tisících ujetých kilometrech je to zhruba 50–60 tisíc korun. Jen nafta stojí 20 tisíc korun. Nakupujeme v obchodních řetězcích za stejné ceny jako u nás, mnohdy i levněji, na trzích, v rybárnách, řeznictvích, pekárnách... V restauracích jednou týdně ochutnáme místní kuchyni.
Jaké zajímavé zážitky jste si z dovolených přivezli?
Gisela: Jednou jsme parkovali v Irsku v malém přístavu a povídali si s Iry, kteří kempovali blízko nás. Na otázku, zda rybaříme, jsme odpověděli, že ne, ale že ryby máme rádi. Večer nám zaklepali na auto a donesli osm čerstvě ulovených makrel. Nebo jindy jsme v Irsku vařili večeři a z okna pozorovali lišku, kterou přilákala vůně jídla. Viděli jsme ve volné přírodě u pobřeží delfíny, papuchalky a lachtany.
Když jsme na jednom odlehlém místě na útesech parkovali ještě s dalšími dvěma obytnými auty, ptal se nás starší manželský pár ze Severního Irska, zda si může vyfotit naše chlapce, kteří si hráli venku s mušlemi, kamínky a klacíky. Byli nadšení, že si nehrají s mobilními telefony. Pak nám na zbytek dne půjčili venkovní plynový gril. Jsme spíš solitéři, ale být součástí komunity majitelů obytných aut je fajn.
Kde jsou na cestovatele v obytných vozech nejlépe připravení?
Gisela: Samozřejmě v Německu, ve Francii, momentálně máme dobrou zkušenost ze severu Španělska, kde každých 50 kilometrů má čerpací stanice bezplatnou výlevku na chemické WC, nebo z Lucemburska, kde jsou některé Stellplatzy včetně vody a elektřiny až na dva dny zdarma.
Jakou zkušenost máte se zahraničními řidiči?
Gisela: Pozorné a ohleduplné řidiče jsme zažili na britských ostrovech. Když mají pocit, že máme nějaký problém nebo tápeme, zastaví a nabízejí pomoc. Patrné je to také na úzkých cestách, kterých je ve Velké Británii požehnaně a kde si řidiči musí vzájemně dávat přednost. Často je těžké je mávnutím přesvědčit, že už jsou to oni, kdo může jet.
Kam se chystáte letos?
Gisela: Ještě nevíme, cestování v obytném voze nám dává svobodu rozhodování na poslední chvíli. Loni jsme ještě ve středu mluvili o Slovensku a v neděli jsme vyjížděli směr severní Španělsko. Učí nás to být flexibilní.
Co byste poradili lidem, kteří zvažují pořízení obytňáku?
Vít: Aby si auto nejprve půjčili a jeli s ním na víkend tam, kam je to opravdu láká. Taková cesta většinou rozhodování usnadní.
Gisela: Aby se toho nebáli a nenechali se ochudit o nádherné zážitky. Nemusíte spát po kempech, a pak je to levné cestování s maximální svobodou.
