Brzy se rozejdou po Ósace, druhém největším japonském městě, kde budou sbírat plechovky a další odpadky na prodej, nebo se vrátí zpět do svých stanů a budou spát až do večera, kdy se otevřou vývařovny.
"Byl jsem schopen přežít jako nájemný dělník 13 let," vypráví Isamu Sató, "ale v posledních dvou letech už prostě není práce. Teď bydlím v městském útulku a dostávám jídlo dvakrát denně. Lidé si myslí, že s námi není něco v pořádku, ale kdyby byla nějaká práce, dělali bychom ji. Když není co dělat, nezbývá nám nic
jiného, než se potulovat."
Během deseti let hospodářských potíží se Japonsko pevně přimklo k optimistickým národním mýtům například o tom, že hospodářství, které tak úspěšně vzrůstalo po druhé světové válce, nemůže být nikdy vážně podlomeno, až po představu, že všichni Japonci v podstatě patří do střední vrstvy.
V Ósace, kde je největší počet bezdomovců v Japonsku a navíc stále roste, víra v tyto mýty postupně slábne. Bezdomovci okupují městské parky a zatěžují rozpočet města. Úřady odhadují jejich množství na 10.000 osob, ale přiznávají, že skutečný údaj může být mnohem vyšší. Jen počet provizorních stanů v největším městském parku se loni v létě zvýšil na 458 v porovnání se 159 v předchozím roce.
Proti tomuto jevu protestují občanská hnutí, která požadují odstranění bezdomovců z veřejných prostor a lepší ochranu před lidmi, kteří jsou společností považováni za špinavé a nebezpečné. Některé kampaně byly rovněž namířeny proti veřejnému útulku. "Lidé si vždy stěžují, proč nenajdeme volné místo k ubytování těchto osob daleko od středu města," říká úředník sociální správy Jukata Izumi. "Ale i lidé bez domova mají právo na řádné vlastní místo k životu, proto jsme požádali veřejnost o pochopení. Tito lidé se stali ekonomickými uprchlíky a základní problém je, že
když je hospodářství špatné, není práce, a lidé bez práce se mohou stát bezdomovci."
Podle oficiálních údajů činila míra nezaměstnanosti loni rekordních 4,7 procenta. Propouštění v důsledku dlouhodobého ekonomického poklesu postihlo hlavně muže středního věku. Ve společnosti, v níž celoživotní zaměstnání bylo standardem v mnoha odvětvích, ponechává ztráta zaměstnání v tomto věku jen malé naděje na nový začátek.
Bezdomovci jsou dnes k vidění ve všech velkých japonských městech - od Tokia, kde spí pod mosty nebo si stavějí chatrče z lepenkových krabic podél nábřeží, až po Jokohamu, Nagoju, Kobe a Kjóto. Podle odhadu bylo koncem loňského roku v Tokiu 5700 lidí bez domova. Lidé, kteří se bezdomovcům věnují, ovšem tvrdí, že jejich počet je s největší pravděpodobností dvakrát nebo dokonce až třikrát větší.
Reakce japonské vlády i místních samospráv jasně ukazuje na jejich nezkušenost ve zvládání této problematiky. Když rozzlobení občané požadovali stržení stanů v největším ósackém parku, nechala sociální správa koncem loňského roku postavit jakýsi státní útulek na jeho okraji. Městské úřady pod nátlakem přislíbily jeho odstranění do tří let a znemožnění návratu bezdomovcům. Přestože představitelé města tento závazek opakovaně potvrdili, nevědí si zřejmě rady s tím, jak ho splnit.
Útulek, hlídaná kolonie plechových bungalovů s kapacitou 250 lůžek, se společnými sprchami, televizí a prádelnou, se brzy zaplnil. Mnoho bezdomovců žijících v parku však má vůči tomuto programu nedůvěru a tvrdí, že si cení svoji svobodu nade vše.
Obyvatelé útulku by si teoreticky mohli časem ze svých příležitostných zaměstnání našetřit dost peněz, aby se odstěhovali a našli si vlastní bydlení, soudí zástupce ředitele centra Takafumi Katagiri. "Jedna věc je jasná: toto je dočasné zařízení a po třech letech bude odstraněno. Doufáme, že si najdou náhradu, jinak budou zpátky na ulici. Ale my jsme slíbili občanům, že se nevrátí do parku a když bude třeba, zabráníme jim v postavení stanů," říká Katagiri.
Dlouhodobý obyvatel parku Kitaširo Naomiči se odmítl do útulku přestěhovat. Místo, které nazývá domovem, je modrá nepromokavá plachta přehozená přes zeď parku a zatížená starými bateriemi z auta. "Kdybych měl práci, nebyl bych tady," vypráví Naomiči. "Ale posbíral jsem pár užitečných věcí, které ostatní lidé zahodili, a docela mi to tady vyhovuje."
Více než sociální jistoty prý postrádá důvěru ostatních, tím spíše, že před několika lety ztratil kontakt se svojí rodinou kvůli oboustrannému pocitu hanby. "Uvědomuji si, že mnoho lidí z nás má obavy. Někteří jsou však přesto přátelští, nabízejí mi peníze, oblečení a někdy i jídlo pro mé psy. Opravdu bych velmi rád mluvil s rodinou, ale vždy, když se rozhodnu jim zavolat, jakmile uslyším známý hlas na druhém konci, zavěsím," dodává smutně.
