Ekvádorské hlavní město je plné koloniální architektury, lidí a smogu. Hustotou kostelů a malebnými zákoutími mi připomínalo Prahu a ovzduším v úzkých uličkách, hlavně po průjezdu autobusu, uhelnou pánev.
Již v předkolumbovských časech se tu nacházelo důležité sídlo, ale z těch dob se díky občanské válce z 16. století okořeněné příjezdem prvních Španělů nedochovalo skoro nic. Následně se v Quitu ale pilně stavělo, a tak má jeho historické centrum hned několik krásných náměstí, barokní jezuitský kostel a celou řadu dalších pamětihodností. Především Plaza de la Independencia s katedrálou, dvěma paláci a pomníkem nezávislosti se obzvláště vydařilo.
Kontroverzní soudruh
V jednom z těch paláců sídlí i prezident Rafael Correa, což je osoba, která si zaslouží trochu pozornosti. Populární ‚Mashi‘ (soudruh nebo kolega) nastoupil do úřadu v roce 2007. Zarazil nejhorší korupci a zařídil masivní investice do infrastruktury, školství a zemědělství.
Pohled na centrum Quita s návrším Panecillo v pozadí
Convento de San Francisco na stejnojmenném náměstí
Pouhých devět let na trůně mu stačilo, aby Ekvádor změnil k nepoznání. Jeho popularita je i přes problémy poslední doby nebývalá a za celou dobu jsem nepotkal člověka, který by ho neměl rád nebo alespoň neuznával. Zaujal mě také fakt, že se o něm obdivně vyjadřovali i lidé v Kolumbii a Peru.
Neméně zajímavé je i to, že v našich euroamerických médiích bývá označován za levicového populistu typu Chávez. Moje znalosti ekvádorských politických reálií jsou celkem omezené, takže to nebudu zuřivě potvrzovat ani vyvracet. Mezi současným stavem Venezuely a Ekvádoru bych ale i tak našel pár zásadních rozdílů a třeba kvalita silnic byla v Ekvádoru o dvě třídy lepší než v okolních zemích.
Rovnou na rovník a nahoru na horu
Ale dost bylo politiky. Z centra Quita to bylo pouhých 20 kilometrů na místo zvané Mitad del Mundo (střed světa). Těšil jsem se tam už od Náchoda. Leží totiž přímo na rovníku a pro geografické zajímavosti já mám slabost. A rovník tam vážně byl a byl žlutý. Pěkný byl i pomník francouzské geodetické expedici, která právě tady na počátku 18. století potvrdila teorii o tom, že Země není zcela kulatá.
V mém nabitém programu mi zbyl čas i na to, abych se vydal po stopách Alexandera von Humboldta a vylezl jako on na vrchol Rucu Pichincha. Měří skoro 4 700 metrů a nabízí impozantní výhled na Quito, celé okolní údolí i několik pětitisícovek. Cestou nahoru bylo slyšet vlčí vytí a já si připadal jako dobrodruh. To trochu opadlo, když jsem na vrcholu potkal tatínka se svou asi desetiletou dcerou, ale i tak to rozhodně stálo za to.
Adrenalin a vodopády
Baños de Agua Santa bylo mým domovem po celý měsíc. Je to ekvádorské centrum adrenalinových sportů a sjíždějí se sem Ekvádorci i turisté ze široka daleka. Touhu jet na druhý konec světa a tam skočit z mostu nebo se projet na čtyřkolce jsem zatím nepochopil, ale naštěstí toho Baños nabízí dost i pro nudaře jako jsem já.
Tak například několik impozantních vodopádů, výlety do okolních kopců nebo návštěvu horkých pramenů. Krom toho je to oblast známá pěstováním cukrové třtiny a několika evakuacemi při erupcích sopky Tungurahua, na jejímž úpatí se Baños nachází.
Vodopád Pailón de Diablo měl po vydatných srpnových deštích slušný průtok.
Ekváhory
Hor, sopek i kopců je v Ekvádoru pro všechny dost. Já se na žádný pořádný vrchol nedostal, neb pro všechny zábavné hory platí od roku 2012 povinnost najmout si horského vůdce a to mě nebere. Vyrazil jsem tedy alespoň na krátké treky okolo dvou nejvyšších hor a musím říct, že ani kempování s výhledy na majestátní Chimborazo a Cotopaxi nebylo k zahození. Díky tomu, že Chimborazo leží na rovníku a díky zploštění Země je jeho vrchol místem nejvzdálenějším od středu Země, takže vlastně nejvyšší hora naší planety.
S otevřenou mordou jsem zůstal stát také u laguny Quilotoa, což je jezero v tříkilometrovém kráteru skoro čtyřkilometrové sopky. Vcelku náhodou jsem se na pár dní dostal i do překrásného národního parku Cajas, kde jsem na lidi skoro nenarazil.
El Oriente
Východní část země spadající do Amazonské nížiny nazývají Ekvádorci kreativně El Oriente, čili ‘východ’. Na zhruba polovině rozlohy Ekvádoru žije dvacetina populace a podle toho všeho to tam také vypadá. Silnic tam moc nevede, hlavním dopravním prostředkem je loď a větších sídel je poskrovnu. Já jsem se do El Oriente podíval hned dvakrát.
Ranní káva pod kuželem jménem Cotopaxi (5 897m)
Poprvé to bylo s mým ekvádorským známým Carlosem, který se prý živí obchodem s malangou, plodinou podobnou bramboru. Tu vykupuje od místních zemědělců, a tak jsem s ním navštívil několik jednoduchých farem v džungli.
Abychom s dalším kamarádem z Chile nevypadali jako čumilové, představil nám Carlos jako svoje obchodní partnery. Já jsem dokonce poreferoval ve španělštině o vývoji malangy na světových trzích. Věta “Los precios están bajando” (ceny klesají) ze mě udělala skoro televizního experta a kdybych měl elektronickou tužku, klidně bych to domorodcům i nakreslil.
O autorovi"Proč smrdět doma, když můžeme do luftu. Jsem jeden z těch spokojenejch parchantů z bohatý země, co nemají hladovějící rodinu ani válku na dvorku, a proto může dělat, co uzná za vhodné a zábavné. Momentálně je to cesta z Mexika na jih Střední a Jižní Amerikou." Cestovatelský blog Matouše Ruckiho najdete zde. |
Jestli na to zemědělci skočili nebo ne, to nevím, ale každopádně jsme byli odměněni poctivou mísou chichy - lehce alkoholického nápoje z předžvýkané zfermentované juky. Carlos řídil a nevypít to až do dna by bylo považováno za neslušné, takže to zbylo na mě s Alvarem. Nechutnalo to vůbec špatně a kulturní zážitky tohoto typu jsou navíc k nezaplacení.
Naperu to do Peru
Podruhé jsem se do velké východní nížiny vypravil na úplný konec mých šesti ekvádorských týdnů. Chtěl jsem se totiž dostat do sousedního Peru trochu netradiční cestou po vodě. Po řece Río Napo a následně po Amazonce se totiž dá dojet z ekvádorského města Coca až do peruánské amazonské metropole Iquitos.
Rozhodl jsem se pro tuto variantu i proto, že právě tudy se vydal v roce 1541 konkvistador Francisco de Orellana na své první evropské splutí Amazonky a o pár století později se tudy plavil i český diplomat a cestovatel Mnislav Zelený Atapana. Moje cestování je sice ve srovnání s tím jejich jen takový důchodcovský zájezd, ale i tak se mi ten nápad zamlouval.
Río Napo těsně po východu slunce
Z Cocy, kde jsem si koupil i houpací síť potřebnou pro druhou část cesty, jsme vyrazili brzo ráno a po dvanácti hodinách svižné jízdy jsme dorazili do Nueva Rocafuerte, což je poslední osada na ekvádorském území. Na lodi jsem potkal i jednoho Francouze, a tak jsme zbytek cesty absolvovali spolu.
V Rocafuerte jsme si druhý den nechali orazítkovat pas a místní sympaťák Juan se nabídl, že nás za standardních 50 dolarů sveze přes hranice do vesnice Pantoja.
Na dvouhodinovou plavbu dále po proudu jsme další den museli vyrazit zatraceně brzy, protože jsme díky Juanovi věděli, že loď z Pantojy do Iquitos vyplouvá už po sedmé ráno. Vzhledem k tomu, že tento spoj jezdí nepravidelně a asi jen třikrát do měsíce, jsme odjezd před pátou ráno rádi absolvovali.
Představa, že budeme v metropoli o pěti barácích čekat týden až deset dní na další loď, nebyla totiž úplně lákavá. Všechno klaplo a my jsme se nalodili a po pouhých 49 hodinách na palubě peruánského krasavce jménem Tito II šťastně dorazili do Iquitos.
Cestování po Ekvádoru bylo skvělé. Za hodinu jízdy v moderních autobusech se platí zhruba 1,50 dolaru, což je při kvalitě ekvádorských silnic i slušná porce kilometrů. Hlavním důvodem mé nekonečné spokojenosti byli, kromě přírodních krás, Ekvádorci.
Všichni domorodci, které jsem poznal trochu víc, byli veselí, ochotní a hrdí na svou rovníkovou republiku, takže získat doporučení, kam jet a co vidět, bylo dost jednoduché. Možná jsem měl jenom štěstí, ale podobně pozitivní zkušenost měli i všichni cizinci, se kterými jsem se na toto téma bavil. Ekvádoru díky! Uvidíme, co na to Peru.
