Vysoká jemně členěná okna a zářivá fasáda působí dojmem vznešené katedrály. Klasicizující prvky matou tělem. Když jedete kolem v noci, tušíte, že se za zdmi něco tajemného děje. Připomíná to trochu fantastické vernovky. Moderní technologie by uvnitř stavby uskutečněné v letech 1922 - 1928 jen málokdo čekal. Američtí studenti říkají, že tahle budova by se v takovém Seattlu ztratila. Každý by si myslel, že ji vymyslel architekt Michael Graves, hovořilo by se o postmoderních odkazech a citacích. Antonín Engel, autor projektu, měl průhlednější vizi: krásnou architekturu na tělo pasovanou účelu stavby.
Takže, jaké je to uvnitř? Snoubí se zde fungující vodárna s historickou expozicí. Vklouznete do elegantní stálé výstavy pražského vodárenství v severnější z budov a žasnete. To, že elegantní oblouky sugerují dojem sakrální stavby, bude asi první věc, jež vás napadne. Dnes někomu možná připomenou symbol mamonu, parabolické oblouky McDonald's zpopularizované kapelou U2. Také sakrální věc, svého druhu. Muzejní expozice je rozvržena do dvou pater, z toho horního sledujete vnitřek staré budovy filtrace. Elegantní oblouky citlivě přepažují mohutný prostor. Z vytržení vás proberou kresby od Josefa Lady, vytvořené na objednávku Městských vodáren v roce 1937. "Co je platná snaha moje, když je pumpa vedle hnoje", říká jeden z obrázků. Jiný ukazuje domácí idylku: "Rodinnou vždy střeží shodu, svěží voda z vodovodu", vysvětluje popisek.
V příjemném duchu expozice i pokračuje. Mosazná měřidla, šoupátka, ruční soupravy na rozřezávání vodovodního potrubí, kotlíky na rozmrazování a celá řada dalších drobných užitečných věcí. Předvedeny v souvislostech najednou ožívají. Přivřete oči a říkáte si: kteroupak paní domácí asi strašil při placení vodoměr s popiskou Milwaukee, USA, s předválečným datem? A odkud asi pochází klozetová nádržka situovaná do dvacátých let minulého století? Bůh ví. My si to nepamatujeme, věci však paměť mají. To je úžasný pocit, říkáte si. Okouzlí vás i koupelnové baterie. Mít je tak doma, byla by to možná vlídnější koupelna, postesknete si. A co teprve ta pumpa s dřevěnou stříškou. Jaroslav Jásek, autor této expozice a přední odborník na historii vodárenství, přiznává, že má mezi sbírkovými předměty svého oblíbence. "Podívejte na tohle čerpadlo z devatenáctého století," ukazuje na vybavení z klatovské vodárny z roku 1830. Na zašlé fotce se rýsují rozložené kusy železa, chvíli před předpokládanou cestou do šrotu. Nestalo se. Vyleštěné čerpadlo teď zdobí muzeum, a bylo by zřejmě chloubou kterékoli jiné technické sbírky.
Nebo si vychutnáte funkční model Šítovské vodárny z roku 1891 a v duchu si slibujete, že potomka příště vezmete s sebou. Protože vše je většinou funkční. "Jsou to samé krásné věci, bohužel často doslova mizí před očima, technologie jde rychle dopředu," říká pan Jásek. Proto se jal s partou nadšenců věci zachraňovat. Důvěrný vztah má asi i k mosaznému kohoutku, který zdobí jeho stůl jako těžítko. Nejkrásnější je ovšem pohled na klenuté oblouky haly fungující staré filtrace, kterou dělí od expozice průhledná stěna. Je tedy co obdivovat. Z hlediska celého procesu jsme ovšem na konci cesty. Pouť vody začíná jinde.
Martin Liška, jeden z lidí, kteří střeží zdárný provoz toho všeho, ukazuje na místo v řečišti Vltavy, kde se na straně směrem k Veslařskému ostrovu voda odebírá. Odsud putuje naše voda na hrubé a jemné česle, které z ní odstraňují největší mechanické nečistoty: dřevo, hadry, plechovky a tak dále. Teprve takto pročištěná surová voda putuje dál. V zařízením zvaném čiřiče se do surové vody dávkuje takzvaný flukolant - síran železitý, který umožňuje odstranit drtivou většinu další nečistoty, jež se usazuje u dna čiřičů. K nim už exkurze návštěvníky nevede - spokojme se tedy s tím, že z laického pohledu jsou to jakési obrovité kádě. Potom dochází k alkalizaci vody, která putuje na pískové filtry - ty zachytí zbývající nečistoty. Pak už zbývá jen vodu hygienicky upravit dávkováním chloru a naše kapka, která má právě za sebou ony zmíněné čtyři hodiny čištění, může putovat do vodojemů.
Takže je to skutečně k pití? říkáte si. Bezpochyby. Jinak by se pstruzi, které tu chovají, netvářili tak spokojeně. Tato dnešní podoba je výsledkem dostavby druhé budovy v padesátých letech a celkové rekonstrukce v letech devadesátých. Věž, kterou vrcholí druhá budova, není výmyslem architekta, ale vyžádal si ji pokrok ve vodárenské technologii. K té poválečné dostavbě byl přizván opět Antonín Engel, který ji uskutečnil ve spolupráci s dosud žijícím architektem Maxem Koschinem. "Je to svým způsobem unikát, když má architekt možnost vrátit se po tolika letech ke své stavbě," říká architekt Petr Krajči z Národního technického muzea. "Engel při dostavbě zachoval stejné tvarosloví. Proto nová budova tak přirozeně zapadá do původního návrhu celého komplexu, který se stavbou druhé budovy počítal. Stavbě navíc přibyl symbol: alegorie Vltavy a její přítoky zosobněné ženskými figurami v jižním průčelí. Když vodárnu na závěr opouštíte, hlodá ve vás pocit, že s novou vrátnicí by Engel určitě spokojen nebyl: je to jediný rušivý prvek celého souboru staveb. Pro vznešenou katedrálu je špatným partnerem.
Může se hodit
CO JE DOBRÉ VĚDĚT:
Návštěvu Muzea pražského vodárenství je možné objednat na pražském telefonním čísle 210 95 473
JAK SE TAM DOSTAT:
Na místo jezdí pražské tramvaje, linky 3, 17, 21
ZAJÍMAVÁ ČÍSLA:
Průměrný výkon vodárny: 570 litrů za sekundu Množství vyrobené vody: 18 milionů metrů krychlových Podíl na celkovém množství vody vyrobené pro Prahu: 10,6 procenta
CO SI PŘEČÍST:
Jaroslav Jásek: Klenot města, historický vývoj pražského vodárenství, nakladatelství VRateliér Antonín Engel - architekt, urbanista, pedagog, katalog k výstavě ve Veletržním paláci. Pořádalo Národní technické muzeum společně s Národní galerií
