Výjimečnosti Etny jsou si Italové dobře vědomi a snaží se z toho vytěžit co možná nejvíc. Takže se snaží vsugerovat dojem, že pokud se chce někdo podívat až nahoru ke kráteru, musí za to dostatečně zaplatit.
Proto jsou nabízeny výstupy ke kráteru pouze s doprovodem zkušeného průvodce, s náležitou výbavou, kterou za příplatek zapůjčí, se startem od dolní stanice kabinové lanovky od 58 eur za osobu.
Start je obvykle poměrně brzo dopoledne, což jsme nikdy nestihli (i kdybychom se chtěli zúčastnit), ale především ta cena rozhodla vždy za nás. Ne!
Pokus první - autobusem pod vrchol
Poprvé jsme se k Etně vydali v roce 2001. To bylo rok před velkou erupcí. Zvolili jsme přístup od severu, od vesničky Linguaglossa.
Autem se dá pohodlně vyjet až k chatě Mareneve, kde je velké parkoviště. Odtud jezdí speciální terénní autobusy směrem ke kráteru. Tedy aspoň jsme si to mysleli.
Za 75 000 italských lir (to je dnes asi 37 eur) na osobu a povinný příplatek 15 000 lir (asi 8 eur) na průvodce můžete nasednout.
Ten průvodce sestává z toho, že mladý kluk sedí cestou nahoru vedle řidiče a něco povídá do mikrofonu italsky. Po vystoupení se můžete zkusit zeptat jiným jazykem na nějaké zajímavosti, ale pravděpodobně vám rozumět nebude. Alespoň nám tehdy nerozuměl.
Největším zklamáním je, že autobus nejede až na vrchol, ale jen k vulkanologické observatoři, která je dobrých 500 výškových metrů pod vrcholem. A tím to končí.
Jediné, co z toho máte, jsou úžasné výhledy do krajiny. Cestou nahoru jsem se divil, proč hodně lidí chodí po té prašné cestě pěšky. Teď už jsem pochopil.
Toto svezení autobusem nahoru a dolů a nic k tomu přijde čtyřčlennou rodinu dnes už na 192 eur. A ta cesta se dá pěšky za hodinu zvládnout. Děkuji, už nechci!
Pokus druhý - špatné počasí
Podruhé jsme k Etně jeli v roce 2004. To už bylo po oné zmiňované velké erupci. Tentokrát jsme jeli od jihu, přes Nicolosi k chatě Sapienza.
Odtud vede nahoru kabinová lanovka. Ale ne až k vrcholu, ba hodně daleko pod vrchol! Cena za osobu je 25,50 eura.
Lanovka se tentokrát naštěstí ztrácela v mlze, takže má dítka pochopila, že to nemá cenu, a rodinnému rozpočtu byl ušetřeno 102 eur. Tentokrát jsme se spokojili s postáním na parkovišti.
Do třetice všeho dobrého
Poslední - úspěšný - pokus nastal v létě roku 2007. Přístup jsme opět zvolili z jihu. Celá oblast je národním parkem, ale chránit není vlastně co.
Všude jsou lávová pole, která jsou více či méně zarostlá nízkou vegetací, podle toho, o jak starý výron se jedná. V každém případě se silnice od Nicolosi krásně klikatí do kopce a už se otevírají první výhledy, které stojí za to.
Na jednom diskusním fóru jsem se dočetl, že na jaře byla vidět až Malta nebo na sever Liparské ostrovy. To se vám v létě asi bohužel nestane, protože vzduch má soustavně opar a není tak svěží.
Podél silnice jsou rozesety cedule s informací o konkrétním roku, ze které je ten či onen pramen lávy. Je to vidět i na různých mapách: "Lava del 1651" nebo "Lava del 1923". Už toto samo je nezapomenutelný zážitek.
Vidět je i několik bočních kráterů z různých století, které by samy o sobě mohly být sopkami.
Dorážíme na parkoviště u chaty Sapenza, kde lze za malý poplatek odstavit plechového miláčka, a odcházíme k dolní stanici lanovky. Tentokrát jsme ochotni zaplatit za čtyřčlennou rodinu.
Moderní kabinová lanovka je naprosto shodná s typy v Alpách. Není se co divit, pod námi je vidět sjezdovky a další vleky! V zimě je tu zjevně lyžařské středisko.
Nahoře pouze zkontrolujeme cenu autobusu - 48 eur na osobu i s cenou za lanovku. Takže doplatek je 22 eur. Pomyslíme si své a po našich dřívějších zkušenostech vyrážíme po trase autobusu pěšky. Zdaleka nejsme sami.
A rozhodně není čeho litovat. Cesta nahoru nám trvá něco přes hodinu, ale máme při tom dost času na obdivování výhledů a pořizování desítek fotografií.
Když dorazíme k horní otočce autobusu, je nám jasné, že jsme neprohloupili. Vrchol opět hodně, hodně daleko a tady je konečná. Ale je tu přístupný vyhaslý vedlejší kráter, který určitě také stojí za prozkoumání.
Varovné cedule
Parkoviště je ohraničeno plotem, u kterého stojí cedulky s upozorněním v pěti jazycích, že dále je pouze vysokohorský terén, opouštět značené cesty je nebezpečné a pohyb je povolen pouze s průvodcem.
Jinými slovy konečná. Nedá se nic dělat. Je sice vidět hodně lidí, kteří po cestě za plotem promenují, a i já si říkám, že když se projdeme po cestě pár set metrů tam a zpět, nic se nestane.
Mám trochu pochybnosti, zákaz je zákaz a já jsem v tomto ohledu trochu bázlivý. Ale pak mě mé bystré dítko upozorní na text v angličtině. Je zde použito slovo "advised". V překladu tedy "doporučeno".
Na rozdíl od všech ostatních řečí, kde jasně stojí "zakázáno". A je rozhodnuto. Přestávám umět německy a italsky, od této chvíle se budu v případě potíží bavit pouze anglicky a odkazovat na tuto ceduli. Vyrážíme dál!
Cesta ke kráteru
Postupujeme cestou, kterou by mohla ještě jezdit i auta. Po několika stech metrů odbočujeme na menší pěšinku, která stoupá ostřeji vzhůru. I zde vidíme, že tu cestu nepodnikáme sami.
Květena už není vůbec žádná. Stoupáme pouze po prachu a kamení. Cesta je užší a užší, ale stále hodně vyšlapaná pěšina. To nám dodává odvahu, protože vidíme, že zdaleka nejsme jediní, kdo tudy prošel.
A po zhruba půlhodině docházíme k první díře, ze které stoupá malý dým. Od této chvíle je ovzduší plné sirovodíku, nic pro slabé žaludky.
Ale pohled na lidi nad námi nám říká, že to nebezpečné být nemůže. "Teď přestává veškerá sranda, postupujeme pomalu a opatrně," velím klukům.
Sopka EtnaNachází se na východním pobřeží italského ostrova Sicílie. Tyčí se do výšky 3 350 metrů, ale tento údaj se mění podle aktivity sopky. Obvod základny je 210 km. Vrchol Etny má čtyři hlavní krátery. |
A pak to najednou přišlo. Za jedním převisem jsme nahoře! Několik desítek metrů před námi je vidět hrana kráteru, ze které se valí různobarevné čmoudíky.
Neznalého překvapí, že se nejedná o pravidelný kruhovitý útvar, geometricky i výškově srovnaný, jak to známe z čítanek. Naopak. Kráter rozhodně nemá kruhový tvar a obchůzka kolem něj znamená chodit tu nahoru, tu dolů.
To se ale neodvažujeme. S posvátnou bojácností se pohybujeme minimálně deset metrů od okraje. Co ale překvapí, je velikost. V průměru má kráter určitě pár set metrů. Zajímavá je i půda pod nohama. Díky chemickým sloučeninám hraje různými barvami.
U kráteru se pohybuje i skupina organizovaných turistů, kteří si zaplatili ony velké peníze za výstup. Držíme se od nich dost daleko. Přesto neujdeme pozornosti vedoucího skupiny, který je ověšen vysílačkami a telefony, jenom plynová maska chybí.
Neváhá k nám zajít a vyzvat nás "Go down" - jděte dolů! My jsme mu holt neplatili a těžce to nese. Vědom si toho, že jsme žádný zákaz neporušili, se s ním chvíli snažím diskutovat, marně. Tak mu to odkývám, ale stejně se nahoře ještě chvíli zdržíme.
Dolů jdeme stejnou cestou. Ale asi v polovině nás zarazí pohled na kráter, kdy přímou cestou dolů se valí celá ta organizovaná skupina, cesta necesta. Je to takový suchý sjezd dolů, což jistě budí i veselí účastníků.
Ale chování se jako v národním parku nemá s naším chápáním této skutečnosti nic společného. Ono ani není co chránit, nic zde neroste. Po další asi hodině a půl se celí zaprášení, špinaví, ale šťastní dostáváme k horní stanici lanovky.
Závěrečné poučení
Určitě není potřeba nějaká vysokohorská výbava, jak se snaží místní namluvit. Stačí dobrá pevná obuv, větrovka, nějaká svačina. Pro českého turistu naprosto standardní vybavení.
Počítejte se silným větrem a všudypřítomným prachem. Za špatného počasí, kdy je vrchol Etny v mracích, bych to asi nedělal. Ani se to nevyplatí, rozhled do krajiny nebude žádný.
Rozhodně nepodceňujte opalovací krémy. Jih Evropy, léto a tato výška, to vše dokáže dohromady vykonat své!
Může se hoditPřístup Ceny Trajekty |
