Po čtvrt roce potíží, nečekaných změn a záludných zrad přišla v neděli ta zatím poslední, nakonec se nám ale podařilo z pražského Vyšehradu vyrazit na 20 tisíc kilometrů dlouhou cestu přes jedenáct zemí.
Jde to!
Když jsme v roce 2007 cestou domů na slovensko-české hranici naposledy roztlačovali tenhle duroplastový zázrak, který nás provezl 15 tisíc kilometrů dlouhou cestou do srdce Asie a zpátky, byli jsme si konečně jisti - jde to. I s nejmenším autem z malých, nejlevějším z levných. Na to, abyste projeli kus světa, nepotřebujete offroadový speciál, nemusíte mít na palubě satelitní navigaci ani satelitní telefon. Naopak.
Opravdové dobrodružství jde najít jen tam, kde máte velkou naději na neúspěch. Naše cesta ukázala, že i dnes můžete jít ve stopách prvních motonomádů. Cestovatelů 30. let minulého století, kterým se o náhonu na všechna kola ani nesnilo. Byli rádi, když měli na všech kolech brzdy.
A tak nám, když jsme naposledy uklízeli pasy, které celníky zajímaly jen proto, že je natáčela televize, bylo jasné, že tímhle to nekončí. Svatým grálem všech, kdo v první polovině minulého století chtěli dokázat, že na to oni a jejich automobil mají, byla Afrika. Kdo ji nezdolal, jako by nebyl.
Přípravy na expedici
Přípravy na expedici
Nebezpečná povinnost
Pro naše nejslavnější cestovatele Hanzelku a Zikmunda to byla přímo povinnost, jak prohlásil Daniel Kamas z Národního technického muzea na adresu jejich slavné výpravy z Prahy do Kapského Města a dále. Nemohli jet jinam.
Nebyli první, a kdo nepokořil Afriku, ten nic neznamenal. A to my zase chceme. Chceme ukázat, že i dnes můžete vzít malinké auto s technikou podobnou meziválečným letům a vydat se s ním na velkou jízdu z Prahy do Kapského Města.
Urazit přes 20 000 kilometrů, protnout obratník Raka, rovník i obratník Kozoroha. Projet 11 zemí, rozdílných tak, jak to jen černý kontinent umí - Tunis, Libyi, Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Zambii, Botswanu, Namibii a Jihoafrickou Republiku. Co slovo, to závan dálek a starého dobrého dobrodružství, které stále žije. Jen ho musíte hledat, nenechat se unášet instantními nabídkami cestovek ani děsit výběrem špatných zpráv.
Pokud chceme v roce 2009 zjistit, co opravdu obnáší projet Afrikou odshora až dolů, musíme jí projet odshora až dolů. S minimální podporou současné techniky. Opět jen za pomoci šestadvaceti koňských sil trabanta. Tentokrát dokonce dvou. K prvnímu sběhlému veteránovi pojmenovaném Egu (copyright: dcera náčelníka expedice), který má v pneumatikách 15 tisíc kilometrů a všude, kde to jen jde, nánosy asijského písku, přibyl sice čistý, zato s jinými neduhy se potýkající nováček Babu (tentýž copyright).
Zdvojnásobením vozového parku jsme si dokonale zdvojnásobili práci, takže zatímco rozumnější výpravy by týden před odjezdem už jen rokovaly nad mapou a pomalu začínaly balit, my v mírném, ovšem prudce narůstajícím neklidu vraceli motory, nápravy, kola a jiné propriety zpátky na svá místa.
Trabantem po Hedvábné stezce
|
Expedici Trabantem po Hedvábné stezce jsme sledovali "Unfortunately not"
Ještě krátce před odjezdem jsem se koukal na hromádku pasů, ve kterých stále chybí súdánská víza. Ani čtvrtý pokus k zastižení mocného muže s razítkem, poslední pokus, nevyšel. Čtyřikrát jsme byli ve vídeňském bytě, který je ambasádou téhle obrovské země, a čtyřikrát neuspěli.
Mobil na úředníka už má své čestné místo v oblíbených voláních, jeho trojzubá ústa však stále opakovala totéž: "unfortunately not."
Získali jsme dokonce i víza do Libye, ke kterým si musíte najmout policajta, aby vás chránil, a průvodce, aby vás provedl. Zaplaťbůh, že není potřeba nikdo další, aby s námi nebo za nás v Libyi něco vykonával. V době, kdy celé Česko houfně šílelo kvůli zavádění víz do Kanady, my útočili už na několikátou ambasádu v řadě. Al-Kajda by z nás měla radost.
Expedice Trabantem napříč Afrikou vyjela v neděli na cestu z pražského Vyšehradu
Oni vás zabijí, skvělé!
"Oni vás tam někde zabijí, budete ve všech zprávách a moje logo tam nebude," pádný argument, proč nás sponzorovat. Když člověk slyší různou variaci na totéž už po desáté, říká si, jestli by se opravdu neměl začít bát. Zkušenost napovídá, že není čeho. Samozřejmě za předpokladu, že mírně upravíte měřítka.
Ano, na silnicích není asfalt. Ano, můžou nás okrást, ale to úplně všude, stejně v Africe jako na ulici před vlastním bytem. Ano, úředníci nás budou buzerovat, s tím se počítá. Ale to všechno k tomu prostě patří. Stejně jako vás v Čechách nezaskočí otrávená úřednice na poště, která zrovna nemá svůj den, nesmí nás zaskočit fakt, že nás v Africe budou otravovat s penězi za každou pitomost. Je to škoda, ale je to tak. Ostatně počet žádostí o přispění na charitu v pražském metru občas dosahuje místy afrických rozměrů.
Ale pořád je to Afrika. Žádná jiná část světa nemá tak kontroverzní pověst. Nádherná a nebezpečná. Pro každou výpravu jinak. Když ji jako první Češi odshora dolů projeli v roce 1931 sochař František Vladimír Foit s přírodovědcem Jiřím Baumem za volantem Tatry 12, pořád byla největším rizikem příroda.
Když se na stejnou trasu v roce 1947 vydal Jiří Hanzelka s Miroslavem Zikmundem, začínalo nabírat na obrátkách ohrožení ze strany lidí. Sabotáž jejich Tatry 87 v Libyi dávala tušit práci tajných služeb.
Dnes už je příroda především krásnou galerií, o to horší se to však zdá být s lidmi. Afrika je nevypočitatelná a záludná. Ale měli z ní naši předchůdci jiné pocity? Nebyla právě pro to vždy něčím výjimečným?
jak se shání vízumVětšina afrických ambasád je ve Vídni a v Berlíně, Botswana dokonce v Londýně. Postup je jednoduchý: jeden zoufalec s balíčkem pasů vyrazí do zahraničí, na místě, po několika desítkách minut hledání, zjistí, že ambasáda není honosná vila, nýbrž byt v činžáku. Nevzdá se, dostane se dovnitř, najde správné patro a předá veškerou potřebnou dokumentaci, jakou si při telefonické a emailové konverzaci ambasáda vyžádala. Načež se dozví, že nemá jeden papír. Papír, který leží doma už několik týdnů a nikdo ho zatím nechtěl. Nabídne tedy, že nechá poslat dokumenty faxem. Praha se pokusí, ale neuspěje, fax kaput, nabídne tedy email. Praha oskenuje formuláře, pošle a záhy přijde zpráva o nedoručitelnosti. Praha i Berlín propadnou panice, zatímco ambasáda se poklidným tempem připravuje na brzkou zavírací hodinu. Berlín vyběhne ven a vletí do nejbližšího obchodu - realitní kanceláře - s otázkou, zda mají fax. Mají. Praha znovu posílá fax a, světe, div se, je doručen. Berlín běží na ambasádu, až role papíru opisuje ladné oblouky vzduchem. Dobíhá těsně před zavřením... a, světe, div se, ambasáda je ochotna vydat víza do dvou hodin, i po zavíračce. To by se u nás stát nemohlo. Doufejme alespoň, že ani to, co předcházelo. Člověk v tísni v trabantu aneb auto jako malířské plátnoNikdy jsme neměli dobrý pocit z expedic, které v rámci své, více či méně, ale vždy poměrně nákladné cesty, vybíraly peníze na charitu. Přišlo nám to pokrytecké. Pokud chtěli pomáhat, neměli nikam jezdit a prostředky investovat do humanitární či rozvojové pomoci. My chceme v první řadě přejet Afriku. Nestydíme se za to. Nehodláme si kupovat čisté svědomí. Je to náš cíl, stejně jako chceme připomenout zapomenuté České předválečné cestovatele. O to nám jde od začátku. Byla by ale škoda nevyužít hojně sledované cesty k propagaci rozvojových projektů a dalšímu, trochu osobnějšímu upozornění na problémy, jaké Černý kontinent trápí. Jaký je tedy náš plán? V první řadě propagovat projekty na pomoc v Africe, navštívit školy a chráněné dílny a poskytnout tak na oplátku místním dětem trochu evropské exotiky bláznů, kteří místo aby zůstali doma v blahobytu, plahočí se až k nim. Byť je trabant maličký, dáme jej dětem k dispozici jako malířské plátno. Vznikne tak neopakovatelný artefakt - první trabant, který přejel Afriku, vyzdobený způsobem, jaký se nedá koupit za peníze. Věc, která nemá na světě obdoby, krásná zbytečnost nevyčíslitelné hodnoty, prostě unikát. My zaplatíme jeho dopravu zpátky domů a tady ve spolupráci s Člověkem v tísni uspořádáme charitativní aukci na pomoc africkým projektům této organizace. Věříme, že úspěšnou. Nabídneme kombinaci, jakou se nemůže pochlubit nikdo jiný – nejpodivnější trabant na Zemi, který prožil, co se nezdá, a možnost pomáhat tam, kde to má smysl. |
