velké cesty století (3.)
Pátrací výprava je našla v zavátém stanu na sněhové pláni u 80. jižní rovnoběžky. Leželi tam zmrzlí osm měsíců. A vedle nich jejich deníky,dopisy na rozloučenou a dva svitky exponovaného filmu. Svědectví o tom, že tito muži dosáhli v lednu roku 1912 svého dalekého cíle - jižního pólu - a na zpáteční cestě zahynuli.
Z filmů se podařilo vyvolat snímky, nad nimiž člověku zatrne. Deník vůdce výpravy, kapitána britského královského námořnictva Roberta Falcona Scotta vypovídá, za jakých okolností vznikly: »Středa 17. ledna. Tábor 69. PÓL... V ítr fičí, 29 st. mrazu, vzduch je prosycen divnou vlhkostí, pronikající do kostí... V eliký Bože! Jak hrozné je tohle místo - a jak hrozné pomyšlení, že za všechno to plahočení nám nebude odměnou ani vědomí, že jsme tu byli první.« Neboť uprostřed bílé pustiny, do té doby lidem vzdálené jako jiná planeta, našli malý opuštěný stan s norskou vlajkou. Roald Amundsen se svými lidmi a smečkou tažných psů je o měsíc předstihl a byl už na cestě domů. Nekonečné věky tudy prošly bez jediné známky života, a najednou, v nepatrném zlomku času, se zde zkřížily cesty dvou rivalů. V ítěze - a toho druhého. »Navršili jsme hromadu sněhu, v ní vztyčili náš ubohý, ponížený Union Jack a vyfotografovali se.« Pomocí dlouhé drátěné spouště pořídil Henry Bow ers čtyři záběry celé pětice pohromadě. Vybrali jsme jeden z nich. V idíme na něm stát (zleva) Oatese, Scotta a Evanse,sedět Bow erse a W ilsona. Jejich vzezření vypovídá za všechna slova o vražedné osmdesátidenní cestě, kterou mají za sebou, o zklamání, obavách, ale i chmurném odhodlání vytrvat. »Teď nezbývá,« pokračuje Scottův deník 18. ledna, »než se obrátit zády k cíli naší ctižádosti, tváří v tvář osmi stům mil nekonečného vláčení a námahy... Bude to zoufalý boj.« První zemřel Edgar Evans. O několik dnů později došly síly Lawrenci Oatesovi; sám vyhledal smrt ve sněhové bouři, aby ostatní nezdržoval a dal jim šanci na přežití. Zbylí tři se vlekli dál, hladoví, omrzlí, vyčerpaní. Týden trvající blizard je uvěznil ve stanu pouhých jedenáct mil od spásného zásobovacího skladu. Tam je pak našli. A vedle stanu jejich saně se 16 kilogramy geologických vzorků, nasbíraných cestou přes hory. Na žádost dr. W ilsona vláčeli tuto vzácnou vědeckou kořist až do konce. Poražený někdy zastíní vítěze. Zmužilost a mravní síla, s jakou Scott a jeho druzi čelili kruté nepřízni přírody i důsledkům vlastních chyb, učinily z nich hrdiny řady generací. Přispěly k tomu i záběry z oněch dvou Bow ersových filmů.
Pátrací výprava je našla v zavátém stanu na sněhové pláni u 80. jižní rovnoběžky. Leželi tam zmrzlí osm měsíců. A vedle nich jejich deníky,dopisy na rozloučenou a dva svitky exponovaného filmu. Svědectví o tom, že tito muži dosáhli v lednu roku 1912 svého dalekého cíle - jižního pólu - a na zpáteční cestě zahynuli.
Z filmů se podařilo vyvolat snímky, nad nimiž člověku zatrne. Deník vůdce výpravy, kapitána britského královského námořnictva Roberta Falcona Scotta vypovídá, za jakých okolností vznikly: »Středa 17. ledna. Tábor 69. PÓL... V ítr fičí, 29 st. mrazu, vzduch je prosycen divnou vlhkostí, pronikající do kostí... V eliký Bože! Jak hrozné je tohle místo - a jak hrozné pomyšlení, že za všechno to plahočení nám nebude odměnou ani vědomí, že jsme tu byli první.« Neboť uprostřed bílé pustiny, do té doby lidem vzdálené jako jiná planeta, našli malý opuštěný stan s norskou vlajkou. Roald Amundsen se svými lidmi a smečkou tažných psů je o měsíc předstihl a byl už na cestě domů. Nekonečné věky tudy prošly bez jediné známky života, a najednou, v nepatrném zlomku času, se zde zkřížily cesty dvou rivalů. V ítěze - a toho druhého. »Navršili jsme hromadu sněhu, v ní vztyčili náš ubohý, ponížený Union Jack a vyfotografovali se.« Pomocí dlouhé drátěné spouště pořídil Henry Bow ers čtyři záběry celé pětice pohromadě. Vybrali jsme jeden z nich. V idíme na něm stát (zleva) Oatese, Scotta a Evanse,sedět Bow erse a W ilsona. Jejich vzezření vypovídá za všechna slova o vražedné osmdesátidenní cestě, kterou mají za sebou, o zklamání, obavách, ale i chmurném odhodlání vytrvat. »Teď nezbývá,« pokračuje Scottův deník 18. ledna, »než se obrátit zády k cíli naší ctižádosti, tváří v tvář osmi stům mil nekonečného vláčení a námahy... Bude to zoufalý boj.« První zemřel Edgar Evans. O několik dnů později došly síly Lawrenci Oatesovi; sám vyhledal smrt ve sněhové bouři, aby ostatní nezdržoval a dal jim šanci na přežití. Zbylí tři se vlekli dál, hladoví, omrzlí, vyčerpaní. Týden trvající blizard je uvěznil ve stanu pouhých jedenáct mil od spásného zásobovacího skladu. Tam je pak našli. A vedle stanu jejich saně se 16 kilogramy geologických vzorků, nasbíraných cestou přes hory. Na žádost dr. W ilsona vláčeli tuto vzácnou vědeckou kořist až do konce. Poražený někdy zastíní vítěze. Zmužilost a mravní síla, s jakou Scott a jeho druzi čelili kruté nepřízni přírody i důsledkům vlastních chyb, učinily z nich hrdiny řady generací. Přispěly k tomu i záběry z oněch dvou Bow ersových filmů.
