18. 5. 2007
V 6:40 místního času stojíme na úzkém vrcholu nejvyšší hory světa. Dotýkám se asi metrového skalního čortenu, který v sobě ukrývá Buddhu, a tají se mi zbytky dechu při pohledu na neuvěřitelné himálajské panorama – Makalu, Čo-Oju, Lhotse, Šiša Pangma a nekonečné množství slavných i bezejmenných sedmitisícovek.
Na tento okamžik jsem dlouho čekal a nikdy na něj nezapomenu. Vzpomínám na blízké, do očí se mi valí slzy. Hlavou mi běží film toho všeho, co jsem musel pro tuto chvíli obětovat. Jedno vím jistě, stálo to za to. Fotky s českou vlajkou.
Hledám, zda-li tu Klára (Poláčková) jednu nezanechala. Jsem hrdý na to, že jsem Čech. Vytahuji z batohu vlajku hlavního města Prahy. Vím, že tahle fotka se dostane do pražského archivu. Na vztek Číňanům vytahuji i českou olympijskou vlajku.
Fotím himálajské vrcholy. Uvědomuji si, že jsem pravděpodobně první Čech, který vystoupil na vrchol Mt. Everestu z jižní, "Hillaryho" strany. Mám obrovskou radost, objímám se s oběma Šerpy. Zvedají se mraky.
Začínám si uvědomovat, že necítím konečky prstů na levé ruce. Je čas na návrat. Často bývá horší než samotný výstup. Na výstup jsme potřebovali necelých osm hodin, ale dolů to určitě nepůjde snadno. Je 18. května, 7:45, na vrcholu Mt. Everestu jsme strávili celých 65 minut a byly to minuty nádherné...
A tak probíhaly poslední dny výstupu...
13. 5. 2007
Je 13. května a většina pověrčivých lidí by nevytáhla paty z domu. My víme, že po ztracených 14 dnech handrkování s čínskými úřady, které z nás udělaly disidenty, a po dalším týdnu čekání na dobré počasí už nemůžeme ztratit ani den. Původní předpověď, že 14. 5. by mohl být první "summit day", se ukázala jako poněkud splašená.
Včera byla v C2 (6500 m) vichřice, která smetla prý nejméně 20 stanů. Vzduchem létaly nejenom samotné stany, ale i jejich obsah – spacáky, péřové bundy. Naštěstí Ruda večer hlásí vysílačkou, že ty naše vydržely. Pořádně jsme si oddechli.
Je tma, čtyři hodiny ráno a v Basecampu (5300 m) lehce sněží a mrzne, jako když praští. Každý vstáváme po svém. Vlado Zboja s horkou kávou, já se do poslední chvíle choulím ve svém alespoň trochu vyhřátém spacáku. Nakonec už ten nepříjemný okamžik nelze odkládat.
Rychle na sebe oblékám horolezecké oblečení, boty, sedák a za 10 minut už všichni stojíme nastoupeni před naším obřadním čortenem. Je třeba obětovat před výstupem Buddhovi a požádat jej o "svolení" k výstupu na nejvyšší vrchol světa. Tak praví místní náboženské zvyklosti. Ostatně bez takového obřadu by žádný z Šerpů neudělal v nebezpečném terénu ledopádu Khumbu ani krok.
Zcela podléhám atmosféře obřadu a přidávám pořádnou dávku himálajského jalovce, který zde slouží jako vykuřovadlo a purpura. Nad Everestem začíná svítat a v základním táboře přestává sněžit, to je dobré znamení. Překontroluji obsah svého batohu.
Je to jednoduché, nemám téměř nic na sebe, klepu se zimou, téměř vše už jsem dávno vynesl do tábora C3 (7100 m). A tak alespoň pár osobních "svátostí": miniaturní soška Buddhy, amulet od manželky s fotkami mých synů, měsíční safír - kámen síly, tibetský symbol štěstí, a modlitba s přáním od vysokého buddhistického mnicha.
Na batohu mi vlaje kata – hedvábný bílý šál a požehnání od Rimpoče Tengbočského kláštera. Je toho dost na vynešení na nejvyšší vrchol světa…
Ledopád Khumbu se před námi zlověstně tyčí, procházíme všemi jeho nástrahami a naštěstí až na samotném jeho vrcholu nás míjí první slušná lavinka. Pohotově si ji odfotím (z uctivé vzdálenosti) a začínám si vychutnávat teplo prvních slunečních paprsků.
Míjíme tábor C1 na hraně ledopádu, z našeho stanu beru pouze náhradní sluneční brýle a umělohmotnou nádobu na močení (bez té se nelze ve vyšších táborech obejít) a pokračuji do C2. Jsem zvědav, jak to tam po včerejší vichřici vypadá.
Před polednem jsme s Vladem v C2 (6500 m). Máme za sebou 1200 výškových metrů a to je opravdu dost. Polomrtví ležíme na moréně ledovce Cwm před stany, prohříváme se poledním sluncem a jsme rádi, že už dnes nikam nemusíme.
Rozdíly teplot jsou neuvěřitelné. Odhaduji +/- 40 stupňů Celsia. Z výškového tábora C3 (7100 m) se vrací Ruda Švaříček, který si na letošní expedici vybírá smůlu až do dna. Týden strávil v Namche Bazar se zaníceným zubem, teď dohání aklimatizaci. Další horolezec do party Ado Eliáš zůstává dnes v táboře C1.
14. 5. 2007
Odpočíváme a nabíráme síly na vrcholový útok. Balíme útočný stan, dehydrované jídlo (překvapivě dobré), čaj, pití a každý své oblíbené polévky (moje volba je česnečka a pórková). Z C1 doráží Ado a Šerpové. Jsme kompletní. Je podvečer a čeká nás porada nad strategií vrcholového útoku. Volba padá na Vlada a mne. Jsme nejlépe aklimatizováni.
Ráno vyrazíme do C3 (7100 m), další den do Jižního sedla (8000 m) a 17. 5. pokus o vrchol. 16. a 17. 5. mají být podle předpovědí "summit days".
15. 5. 2007
Cítím se ve skvělé pohodě. Jediným trápením je pro mne natažený sval na levém lýtku z Periche, kdy jsem nešikovně přeskakoval potok. Snažím se zapomenout na bolest a rychle postupuji po fixních lanech technicky poměrně náročnou částí výstupu.
Na to, že zítra by se měli první odvážlivci pokusit o zdolání vrcholu, jsme ne fixech téměř sami. Do C3 (7100 m) lezu již potřetí, ale poprvé si to skutečně užívám. Dotáčím fixní "šrouby" na štandech a v duchu si říkám: "tady bych nechtěl při sestupu na fixech vyletět…"
Tři sta metrů volného pádu zaručeno. S Vladem jsme opravdu rychlí, po čtyřech hodinách vykopáváme dvě oranžová ferrina, útočné stany v C3. Lehce pochroumaná prachovými lavinkami, ty větší se jim naštěstí vyhly. Výška je znát. Začínám trochu funět.
Ležím ve spacáku, snažím se zahřát a vnitřně se raduji z faktu, že nám ze stanů za 10 dní nic nezmizelo. Ano, na Everestu se bohužel krade. Z příběhů o ztracených péřovkách, rukavicích či kyslíkových lahvích běhá mráz po zádech. To jsou okamžiky, které z hodiny na hodinu mohou ohrozit nejenom úspěch celé expedice, ale především lidské životy.
Na chviličku usnu, a když se probudím, zatrne mi. Venku chumelí a začíná foukat silný vítr. Vlado vedle ve stanu lamentuje, že se mu to nechce líbit. Má pravdu.
Po hodině jsou naše stany zasypány čerstvým sněhem a začínají odolávat prachovým lavinkám padajícím ze západní stěny Lhotse. To je zlé znamení.
Přichází noc a ta je skutečně dramatická. Snažíme se držet tvar stanu, ale síla větru a valícího se sněhu je neúprosná. Nespíme a nad ránem s prvním světlem se snažíme zjistit noční ztráty. Moje jsou smutné: dvě zlomené tyče a vysoká pravděpodobnost, že stan nepřežije další den.
Vlado je na tom podobně. Venku fučí, odhaduji, že na vrcholovém hřebeni fouká "jet stream". Rozhodování je těžké. Asi po hodině debat se Vlado rozhoduje sestoupit, já zůstávám v C3 sám.
16. 5. 2007
Jeden z nejhorších dnů v mém životě. Snažím se zachránit rozpadající se stan, mrznou mi prsty na rukou a hlavou se mi honí černé myšlenky. Jsme skvěle připraveni, přes obrovskou smůlu a zdržení s čínskými úřady jsme pro úspěch expedice udělali vše. Nyní jsme v rukou osudu a počasí. Ale tak to v horách chodí.
Snažím se spojit satelitním telefonem s českými hydrometeorologickými úřady a zjistit nejaktuálnější předpověď počasí. V duchu se klaním civilizaci a technologickým vymoženostem. V době, kdy tudy poprvé lezl před téměř 55 lety sir Edmund Hillary a Šerpa Tenzing Norkey, nic takového k dispozici nebylo.
K mému překvapení se potvrzuje původní předpověď – 16. a 17. 5. jsou "vrcholové dny". To znamená slabý vítr, minimum srážek a relativně jasno. Vím, že se nemám šanci dostat k vrcholovému útoku dříve než 18. 5., a ještě navíc jsem sám.
Lomcuje se mnou zloba. Propásnout na Everestu dva "summit days", tomu říkám smůla. Konečná předpověď na 18. května je sice výrazně horší, ale dává šanci v prvních ranních hodinách na úspěch. Pak se má počasí zlomit. Chvíli váhám nad riziky a nakonec při pravidelné večerní relaci hlásím dolů do C2, že druhý den brzy ráno vyrážím do Jižního sedla – C4 (8000 m), posledního výškového tábora před vrcholem.
17.-18. 5. 2007
Po klidné noci, ve které jsem stejně téměř nezamhouřil oka, v mrazivém ránu vařím čaj. Svítá a je krásně. Vystrkuji hlavu z jakžtakž opraveného stanu a pozoruji východ slunce nad Sagarmathou. Je to nádherná podívaná. Vrací se mi optimismus do žil, alespoň na chvíli se přestávám trápit nad tím, jaké bude počasí.
Přečtu si esemesky od nejbližších. Všichni přejí úspěch, navíc se dozvídám, že se včera podařil úspěšný výstup první české ženě Kláře Poláčkové. V duchu jí gratuluji, musí být opravdu dobrá. Zapomínám na ty, kteří mému výstupu nepřejí, ať si třeba trhnou nohou. Absolutně se koncentruji na výstup. Vím, že nesmím udělat jedinou chybičku.
Z C2 přichází Šerpové Nima a Pemba, oba třicátníci, nicméně již zkušení Himálajci a společně vyrážíme do Jižního sedla. Počasí je fantastické, skutečně vrcholové a já lituji, že nemáme šanci zaútočit na vrchol dnes. Postupujeme velmi rychle, dostáváme se pod západní stěnu Lhotse a traverzujeme širokým sněhovým polem k "Rockbandu", pásu žlutých skal, který nás vyvádí na Ženevskou ostruhu.
Všímám si geologie terénu a myslím na profesora Sekyru, kterému jsme slíbili odebrat vzorky skal z těchto i vrcholových partií Mt. Everestu. Chvíli váhám, ale nakonec se logicky rozhodnu, že vzorky budu sbírat až cestou dolů (k čemuž už nedojde). Pohybujeme se daleko nad "zónou smrti" a dýchá se opravdu mizerně. Snažím se udržet rytmus – jeden nádech, jeden krok.
Na fixních lanech to nejde. Jumaruji (používám stoupací železa), občas cepín a jsem rád, že jsem si nakonec vzal sice těžké, ale za to nové ostré mačky. Atakujeme hranici 8000 m a já pokořuji svůj dosavadní výškový rekord. Vždycky jsem se této výšky trochu bál, a začínám poznávat proč. Zpomaluji, motá se mi hlava, snažím se soustředit na to, abych "neulétl".
Diagnostikuji si akutní hypotenzi a přemýšlím o vztahu periferních vasodilatancií (léků roztahujících cévy na končetinách, zlepšujících mikrocirkulaci a tím bránících preventivně omrzlinám) a krevního tlaku. Nakonec vše vyřeší kus čokolády a teplého čaje z termosky.
Za necelých šest hodin máme za sebou téměř 900 výškových metrů. Jsme v Jižním sedle, neuvěřitelném místě mezi dvěma himálajskými velikány – Mt. Everestem (8848 m) a Lhotse (8501 m). Z nadmořské výšky 8000 metrů vypadá druhý jmenovaný himálajský krasavec jako Petřín…
Rychle stavíme stan, pijeme horkou polévku a snažíme se nabrat ve spacáku trochu sil. Za pár hodin nás čeká vrcholový útok. Čeká nás dalších téměř 900 výškových metrů převýšení, technicky náročný úsek pod Jižním vrcholem a pak obávaný Hillaryho výšvih, skalní stupeň lezecké obtížnosti III těsně pod samotným vrcholem Everestu. Podstatnou část výstupu absolvujeme v noci. Jsme pod tlakem času, v poledne osmnáctého by se mělo kazit počasí.
Je 22:30, vyrážíme. Nejméně 4 hodiny před námi vyrazily z Jižního sedla další dvě tříčlenné skupiny. Venku je třicetistupňový mráz, fouká nepříjemný ostrý jihovýchodní vítr. Lehce sněží, přesto občas zahlédnu na noční obloze hvězdu.
Navlékám na sebe termoprádlo příznačného názvu "icebreaker" (lamač ledu), vše vlněné, po týdnu na sobě stále hřeje a moc nezapáchá. Další vrstvou jsou windstoppery Mammut a nakonec peří. Péřové kalhoty, bunda a samozřejmě péřové rukavice. Každá vteřina bez rukavic je obrovským rizikem omrzlin. Základem jsou samozřejmě dobré boty.
Obouvám se ve stanu, abych dostal do vnitřních botiček trochu tepla. Ve tmě a mrazu si téměř nemohu nazout mačky. Dělal jsem to snad tisíckrát a teď si připadám strašně nemotorně. Šerpové jsou na tom podobně. Nakonec jsme všichni připraveni vyrazit.
Oba Šerpové automaticky nasazují dýchací přístroje. Chvíli váhám, do poslední chvíle jsem předpokládal výstup bez kyslíku, ale nakonec kombinace osmitisícové výšky, mrazu a ledového větru a především potřeba rychlosti a vědomí nedostatku času rozhodují.
Máme před sebou jeden jediný pokus a snad dobrých deset hodin slušného počasí. Bez kyslíku bych byl výrazně pomalejší a několikanásobně bych zvýšil pravděpodobnost omrzlin. Je rozhodnuto. I já na sebe beru kyslíkovou masku.
Postupujeme rychle, relativně snadno nabíráme výšku a po necelých třech hodinách stojíme na "balkonu" jižního hřebene. Dívám se na výškoměr hodinek, ukazuje téměř 8500 m. To je neuvěřitelné. Počasí je skvělé, mrazivá zima, ale jasno. Vítr se uklidnil.
Na ostrém jižním hřebeni "přelézáme" dvě expedice, které vyrazily před námi. Hřeben je nádherný a já lituji, že lezeme v noci. Snažím se ve tmě rozpoznat temné siluety hor za hřebenem v Tibetu. Za další dvě hodiny stojíme na Jižním vrcholu Mt. Everestu.
Pravděpodobně sem se dostala československá expedice v roce 1988, když poprvé alpským stylem přelezla fantastickou jihozápadní stěnu Bonningtonovou cestou. Pak se po skvělém výkonu Becík, Božík, Jaško a Just ve špatném počasí ztratili nejspíše ve východních srázech Mt. Everestu.
My máme větší štěstí. Nad Everestem svítá. Je to nádhera. Jsme na vrcholovém hřebeni. Začíná foukat ostrý vítr. Čeká nás poslední část výstupu, hlavní vrchol na dosah. Už vím, že na něm budeme stát. Je to neuvěřitelné. Představoval jsem si obrovskou vzdálenost mezi Jižním a hlavním vrcholem. A při tom je to téměř méně než vzdálenost mezi dvěma vrcholy Gerlachovského štítu v mých milovaných Vysokých Tatrách.
Hřeben je ostrý, na obě strany padá fantastickými srázy. Jsem překvapen obtížností lezení. Mixy, skála, firn. Hillaryho výšvih je poctivé trojkové lezení ve výšce 8800 metrů. Kroutím v duchu hlavou nad Hillaryho výkonem před téměř pětapadesáti lety.
Jsme příliš rychlí, a tak se na půl hodinky schováváme pod samotným výšvihem. Na hřebenu fouká příliš ostrý vítr a my bychom byli na vrcholu příliš brzy na to, abychom mohli udělat slušné fotky. První paprsky slunce jsou pro nás impulsem...
