Cestovat na dovolenou autem po Evropě, bez rizika uvíznutí na letišti, má své výhody. Chce to ale plán, pár propočtů předem a odhodlání se malinko uskromnit. Pokud ale nepotřebujete pětihvězdičkový hotel s klimatizací, soukromou pláží a vystačí vám bungalov v kempu, kam jezdí vlastně jen Italové, máte vyhráno. Nám stačilo na ubytování na 14 nocí od poloviny června 18 tisíc korun. Jak že se ten ráj a cíl naší cesty jmenuje? Paestum – Torre di Mare, necelých sto kilometrů pod Neapolí.
Na pláž je to pár desítek metrů piniovým lesem, moře je tu teplé jako kafe. A má mělké písčité dno, kde má i tříleté dítě vodu po pás ještě po padesáti metrech. Další počty? Oběd pro pět (dva dospělí, tři děti) vyjde v blízké jídelně na 25 eur (625 Kč), přičemž ceny v obchodech jsou vlastně stejné jako u nás.
 |
Budete přitom žít stejně jako místní. Většinou to obnáší tanečky a zpěvy v kempu pod vedením animátora (ty začínají až v deset večer, do té doby je moc vedro). Vstává se tu pozdě, a pak se jen válíte na pláži. Kromě těch placených pláží, kde si řeknou 20 eur (500 Kč) denně za lehátko a slunečník, je tady spousta spiaggia libera, volných pláží. Ale jemňounký písek mají všechny, placené i volné.
A kdy už tam budeme?
Abychom se k moři dostali, musíme nejprve urazit z Prahy trasu 1 600 kilometrů. A to si říká o krátkou plánovanou přestávku na přespání. Inspirací pro výběr místa k odpočinku se nám stala fotka hradu Torrechiara – nádherné pevnosti z 15. století. Je rozhodnuto. Zajížďka je to nakonec celkem malá, asi 130 kilometrů tam i zpět. A na zpáteční trase to vezmeme přes maďarské termální lázně. Plán je hotov, hurá na cestu.
Vyrážíme o půl páté ráno směr Mnichov, nikde se nezasekáváme. Jenže za velkoměstem se necháváme i přes pochyby strhnout. Naše chytrá navigace Waze nás totiž nevede klasicky na Rosenheim a pak po dálnicích A93 a A12 na Innsbruck, Brenner a dolů do Itálie. Usmyslí si, že lepší bude jet po A95 dolů na Garmisch-Partenkirchen a z něj pak na Mittenwald a Scharnitz. Neprojedeme. Stojí tu hodinové kolony, místní policie nám radí otočit se.
Torrechiara. Nádherná pevnost v dnešní podobě z 15. století stojí za zajížďku od hlavních tahů. Za pět eur ji můžete prozkoumat i zevnitř. Nedaleko jsou i zříceniny slavného hradu Canossa, jenž se stal synonymem ponížení, když se zde kdysi musel římský císař pokořit papeži.
Termály. Celkem málo známé termální koupaliště jsme našli mezi proslavenějším Egerem a Miskolcem. Má trochu venkovský ráz, zato krásné bazény s vodou o teplotě maximálně 37 stupňů, dva z nich i kryté.
Vydáváme se tedy potupně zpátky, objíždíme to přes Bad Tölz a Jenbach. Do Innsbrucku se nakonec přeci jen dostaneme, ovšem se 180 kilometry navrch oproti plánu. Zanedlouho poté už zaplatíme 10,5 eura (260 Kč) za průjezd slavnou Brennerskou dálnicí, překračujeme italské hranice. Čeká nás desítky kilometrů dlouhý sešup do Pádské nížiny. A také první italská mýtná brána.
Jízda Itálií se prodraží
Mýto se podobně jako v Chorvatsku platí při vjezdu na autostrádu. Respektive, u vjezdu si vyzvednete kartičku, kterou při opuštění dálnice vložíte do mýtné brány, a ta vás zkasíruje. Na severu to jde všude vložením platební karty, na novějších branách i bezdotykově, mobilem. Na jihu Itálie občas musíte kartu či hotovost předat obsluze.
V každém případě se ale prohnete. Nás stála cesta na jih celkem 72 eur (1 800 Kč), a to za 980 placených kilometrů. Na zpáteční cestě zpět jsme zaplatili 69,40 eura (1 730 Kč) za 910 kilometrů. V průměru jsme tedy vydali 7,3 eura (180 Kč) za 100 kilometrů a není tedy pravdou, jak se říká, že stovka kilometrů italských dálnic vyjde na 10 eur. Potěší, že dole na jihu jsou dálnice většinou zdarma – třeba pokud pojedete do Reggio Calabria, nebude vás to stát ani cent.
V okolí Neapole jsme čtyřikrát zaplatili jednorázově 2,10 eur. Celkově nás tedy stála cesta Itálií na poplatcích 3 600 korun. Samozřejmě, že kdybychom nespěchali, mohli bychom placené úseky dálnice objet po o něco pomalejších „státovkách“.
Nepříjemnost, kterou byste se neměli nechat zaskočit je, že si nemusíte být zcela jisti, zda jste za průjezd mýtnou bránou skutečně zaplatili. Stalo se nám, že jsme přikládali jednu a poté do štěrbiny vsunuli druhou kartu. Závora se nakonec otevřela, takže jsme usoudili, že máme zaplaceno. Jenže jsme nepočkali na potvrzenku, na které, jak jsme až doma zjistili, mohlo být upozornění, že platba neproběhla. V takovém případě se musí dlužné mýto zaplatit přes internet. K tomu je ale třeba lístek z mýtnice. Teď nám nezbývá než čekat, jestli dojde poštou nějaká výzva k zaplacení.
Čím krmit auto a řidiče?
Na dlouhou výpravu jsme si vybrali zdánlivě obyčejné auto. Novou Dacii Jogger v pětimístném provedení, ale s jedním velkým trumfem: schopností spalovat zkapalněný plyn LPG. Bylo to výhodné. Zatímco cena benzinu se v Itálii během naší cesty pohybovala nad dvěma eury za litr, plyn, zde označovaný jako GPL, většinou stál kolem 0,8 eura (20 Kč).
Nikde na naší trase jsme neměli nejmenší problém najít dostatek plynových čerpaček. V Itálii se na informačních tabulích před dálničními benzinkami dozvíte, zda na té příští GPL mají. Podle našich zkušeností to bývá zhruba každá třetí pumpa, občas ale i několik za sebou.
A co udržovalo v chodu řidiče? Káva, která je v Itálii všudypřítomná a skvělá. Většinou je za euro, jen na benzinkách už zdražila na 1,30. Asi inflace. Stejně je mnohem levnější a hlavně lepší než u nás.
Jak že se ten ráj a cíl naší cesty jmenuje? Paestum – Torre di Mare, necelých sto kilometrů pod Neapolí. Na pláž je to pár desítek metrů piniovým lesem, moře je tu teplé jako kafe. A má mělké písčité dno, kde má i tříleté dítě vodu po pás ještě po padesáti metrech.
Na venkově většinou na tankování plynu upozorňuje velká cedule GPL, ceny jsou výrazně nižší než ty na autostrádě. Na rozdíl od českých poměrů bývají plynové stojany umístěny mezi těmi běžnými a ne někde stranou, vždy se okamžitě objeví obsluha a natankuje. Zeptá se „pieno?“ (plnou), ale rozumí i anglickému full. Platba kartou je naprostou samozřejmostí i v tom největším zapadákově, maximálně budete muset dojít do boudičky k obsluze.
A co udržovalo v chodu řidiče? Káva, která je v Itálii všudypřítomná a skvělá. Většinou je za euro, jen na benzinkách už zdražila na 1,30. Asi inflace. Stejně je mnohem levnější a hlavně lepší než u nás. Na benzinkách se platí předem u pokladny. Není třeba říkat, že chcete espresso, stačí „kafé“. Pak teprve jdete s lístečkem k pultu, o nějž se opírají kafaři, a na neskutečně zručného „operátora“ obrovské kávové mašiny jen kývnete.
Za pár sekund před vámi přistane titěrný šálek z tlustého porcelánu s horkou hustou tmavou tekutinou, do těch 20 ml dáte jeden cukr pro tu správnou hořkosladkou chuť, a máte jistotu, že za volantem neusnete další hodiny.
Vidět Neapol a zemřít? Klidně
„Hlavně nejezděte autem do Neapole, nemuseli byste to přežít. Minimálně tedy vaše auto,“ radil nám před dovolenou náš italský kamarád. Prý je lepší sednout na vlak a dojít na místo pěšky.
Jenže když máte kromě krásné Neapole v plánu vylézt i na Vesuv, nechcete se s celou rodinou spoléhat jen na hromadnou dopravu. A tak jsme raději dojeli na parkoviště Parking Suvio – cena je jednotných 6 eur (150 Kč) za osobní auto – aby nás pak za tři eura (125 Kč) na osobu vyvezl mikrobus, až ke vchodu do do Parco Nazionale del Vesuvio. Pak už je to na vás. My jsme krpál k vrcholu – 281 výškových metrů – museli zdolat v pětatřicetistupňovém vedru, přestože jsme k němu vyrazili až v pět hodin odpoledne.
To by bylo, když už jsme zdolali Vesuv, abychom se nevypravili do té Neapole. Vždyť leží přímo pod ním! A skutečně to byl nezapomenutelný zážitek. Hlavně kvůli sebevražednému stylu jízdy místních skútrařů. Jeden z nich dokonce málem skončil na naší kapotě.
Výlet do Neapole byl opravdový zážitek.
Na vlastní kůži jsme si vyzkoušeli, jak můžete výrazně levněji zvládnout třeba cestu na jihu Itálie, kam už se dnes davy turistů moc nevydávají.
Řidiči obouchaných aut zásadně vjíždějí na hlavní tak, že se raději ani nepodívají vaším směrem, však ono to nějak dopadne. Do toho brutálně rozbité silnice, hromady špíny, zástupy prostitutek. Popravdě řečeno, s dětmi jsme se nakonec odvážili městem jen projet a rádi se vrátili do našeho venkovského kempu, kde jsme se cítili bezpečně ve dne i v noci.
Za milý zážitek považuji setkání s dopravními policisty u Agropoli. Stačilo jim mé slovo, že řidičák i doklady mám opravdu v kempu, a mávnutím rukou nás propustili. Nevěřte tedy všem bajkám o zkorumpované italské policii.
A na kolik tedy vyšly kompletní náklady na cestu? S naším LPG jsme za celou cestu – urazili jsme 5 309 kilometrů – zaplatili za palivo 8 936 Kč. Což představuje v průměru 1,70 Kč/ km. Kdybychom jeli čistě na benzin, se spotřebou 8,5 l/100 by náklady dělaly 22 563 Kč, tedy 4,25 Kč/km. V tomhle uspořádání se ale cesta až na daleký jih Itálie, do překrásného Paestum – Torre di Mare (pod ne tolik vzhlednou Neapolí) jeví jako ekonomicky velmi racionální řešení. Pro větší rodinu s dětmi tak auto zůstává pořád tím nejlepším a nejlacinějším způsobem, jak se dostat na dovolenou k moři.
Mohlo by se hodit
|
