Ten pocit zná zřejmě každý, kdo strávil dovolenou na severu Řecka, v oblasti poloostrova Chalkidiki.
Jeho první dva výběžky Kassandru a Sithonii každoročně zaplaví turisté příjíždějící za čistým mořem a upravenými plážemi. Často si však vypráví, jaké by to bylo navštívit i nejvýchodnější prst Chalkidiki, Athos: část nejmalebnější a také nejliduprázdnější.
A jejich touha dotknout se nohou divokých břehů ještě vzroste, vyplují-li na okružní plavbu lodí, která v uctivé vzdálenosti kopíruje skalnaté pobřeží, kde se vypínají starobylé kláštery - lidské stánky zasvěcené Bohu. Ocitli se totiž před branami světově proslulého mnišského státu Athos, jehož přitažlivost jen umocňuje pověst nedostupnosti. A přitom...
Přitom každý den se opakuje stejná scéna. Brzy ráno se v malém městečku Ouranopoli na úpatí Athosu tísní v přístavu nervózní hlouček lidí. Když k molu dorazí trajekt a s rachotem spustí ocelová vrata, přístup na loď vzápětí zahradí respekt nahánějící policista. Na palubu vpustí jen ty, kteří se prokáží zvláštním povolením - diamonitirionem. Takové výsadě se denně těší jen sto místních obyvatel a deset cizinců. Diamonitirion přitom ale může získat každý, kdo je muž. To s ohledem na výnos z roku 1045, kdy byzatský císař Konstantinos IX. Monomachos vydal bulu Typikon, jíž zakázal na Athos přístup osobám a živočichům ženského pohlaví.
"Ženy bohužel nemohou ani na tuto loď, neboť ta veze poutníky přímo ke břehům Svaté Hory. A jakékoli plavidlo se ženami na palubě se nesmí k jejímu pobřeží přiblížit na méně než 500 metrů," vysvětluje policista v přístavu.
Dvě hodiny plavby podél Athosu k jedinému přístavu spojujícímu mnišskou republiku s okolním světem dávají tušit, proč se příslušnice něžného pohlaví často rozhořčují nad domnělou nespravedlností. Majestátní kláštery zbudované často jako orlí hnízda vysoko ve skalách jen podtrhují vyjímečnost místa, kde chrám Stvoření vytvářela sama příroda.
Čtyři dny, které diamonitirion vyměřuje každému poutníkovi na návštěvu Svaté Hory, jen ztěží postačuje na pochopení života jejích zvláštních obyvatel. Athos je po Tibetu místem s druhou největší koncentrací mnichů na světě. Všichni bez vyjímky vyznávají východní pravoslaví a přišli sem z různých koutů Země.
"Každý poutník, který zaklepe na naši bránu, je srdečně vítán," říká jeden z představených kláštera Megisti Lavra, nejstarší podobné stavby na Athosu vůbec. "Nenutíme nikoho vyznávat naši víru, ale každý má možnost zde v klidu a pokoji rozjímat - to vše daleko od běžných věcí, které přináší civilizace," dodává muž, jenž předtím, než se odebral do ústranní, pracoval řadu let jako námořní důstojník.
Pro řadu návštěvníků, kteří na Athos přijíždějí, je však rozjímáním už samotné putování po úzkém poloostrově. Během pochodu z jednoho kláštera do druhého musejí často ujít i dvacet kilometrů po horských stezkách vinoucích se strmými úbočími vysoko nad průzračnou hladinou Egejského moře.
Žízeň uhasí chladivá voda stékající z horského ledovce, žaludek, kterému nestačila lehká strava z rána, musí počkat, až se den nachýlí a mnichové zasednou po odpolední modlidbě se svými hosty u společného stolu. Avšak stav mírného hladu osvobozuje mysl a bystří vnímání. Přítomnost kláštera s vyhlídkou na konec celodenního putování se tak každý naučí brzy rozeznávat. Nejprve ucítí slabou vůni páleného dřeva a posléze i pach trusu všudypřítomných mul. Už ví, že ho čeká nocleh na prostém lůžku, v absolutní tmě, kde světla žárovek nahrazuje jen několik petrolejek.
Čtvrtý den po ránu, kdy trajekt odráží od břehu, nad Svatou Horou svítá. Většina poutníků stojí tiše na zádi a pozoruje, jak se zasněžený vrcholek Athosu třpytí v paprscích vycházejícího slunce a posléze začne mizet v ranním oparu. Někteří o čemsi zádumčivě přemýšlí, jiní, poněkud zmatení nově nabytou zkušeností, nervózně poťukávají dřevěnou holí do ocelové paluby.
Proč vlastně všichni tito muži na Athos cestují a dobrovolně se na několik dní zříkají vymožeností takzvané civilizace? Většina poutníků odpoví podobně prostě jako Edmund Hillary, když zdolal Mount Everest: protože existuje.
JAK SE TAM DOSTAT: Nejrychleji se do oblasti severního Řecka dostanete leteckou linkou společnosti Malév z Prahy do Soluně s přestupem v Budapešti. Letenka stojí přibližně devět tisíc korun. V letních měsících je možno využít i charterových letů cestovních kanceláří, které do Soluně míří přímo. Ze Soluně jezdí několikrát denně autobus do Ouranopoli - posledního světského města na poloostrově Athos. Cesta trvá necelé tři hodiny a stojí 2400 drachem. Z Ouranopoli odjíždí denně v 9.45 loď s poutníky a míří do Dafni - jediné vstupní brány mnišské republiky Athos. Plavba trvá dvě hodiny a stojí 950 drachem. Na loď se však dostanete jedině v případě, že se prokážete povolením k pobytu.
JAK ZÍSKAT POVOLENÍ: O povolení k pobytu - tzv. diamonitirion, je třeba zažádat ještě před cestou do Řecka. Zapomeňte na zastaralé rady z průvodců, které doporučují obracet se na různá řecká ministerstva a zašlete fotokopii vašeho pasu spolu s termínem cesty na následující adresu, kde vám vystaví registraci:
Pilgrim's Bureau, Holy Executive of the Holy Mount Athos, 14 Kon. Karamanli Av., 546 38 Thessaloniki. Na základě registrace a po zaplacení poplatku 8000 drachem vám potom v Ouranopoli vystaví vlastní diamonitirion.
DOPORUČENÁ MAPA: Při pobytu na Athosu se neobejdete bez dobré mapy. Sehnat ji v zahraničí je mimořádně obtížné, přímo na místě (v hlavním administrativním centru Athosu - Karies) je možno zakoupit mapu z řecké edice Santa Maria za 600 drachem. Pokud budete mít štěstí, v malém obchůdku s knihami přímo uprostřed Karies je někdy k mání nejlepší mapa Athosu vůbec - německý topografický plán od R. Zwengera. Jeho cena je však desetinásobná.
 Uvnitř klášterů se skrývají architektonické skvosty |
 Ráz Athosu dodávají především kláštery vyrůstající ze strmých skal |
 Mapa Athosu |
