„Ano, jsem do jisté míry ovlivněna svou profesí. Lidé to nazývají nemoc z povolání. Dívám se na zuby prodavačce, která mě obsluhuje, číšníkovi v restauraci i lidem na ulici,“ říká 39letá českobudějovická zubní lékařka Irena Švejdová.
Pamatujete si na svoji první návštěvu u zubaře?
Ano. Moje mamka je zubařka a návštěva vypadala tak, že jsme se za ní šli podívat do práce a vozili se s bratrem na křesle. Mohly mi být tři čtyři roky. Nejvíce se mi líbilo, jak sestřička míchá amalgám a podává ho nachystaný v kůžičce. Fascinovala mě ta stříbrná hmota. Líbilo se mi, jak se rtuť rozlévá na drobné kuličky, a já je nadšeně honila po ordinaci.
A vybavíte si prvního pacienta?
Byl to osmadvacetiletý muž a dělala jsem mu ošetření kořenových kanálků sedmičky vlevo nahoře. Do práce jsem nastoupila v červenci 2003 a pamatuji si, že jsem se u toho opravdu zapotila. Ordinace neměla klimatizaci, v parném odpoledni mi pot stékal zpod rukavic až do podpaží a po zádech. Bylo to pro mě tehdy velké sousto, ale kanálky jsem zdárně zaplnila a pacient mi zůstal věrný.
Snila jste o zubařské kariéře odmala?
Myslím si, že vzor a povědomí té práce u mě byly vždycky. Můj otec je pediatr a jeho rodiče byli taky doktoři. Moje babička byla praktická lékařka, dědeček očař a medicína mě zajímala. Ale zároveň jsem chodila na malování, modelování a hodně jsem tvořila. Moje maminka dodneška říká, že jsem si nikdy nehrála s panenkami, ale neustále jsem něco vyráběla a vytvářela. Jednu dobu jsem snila o nějaké umělecké škole.
Kdy zvítězila zubařina?
Poslední rok gymnázia jsem absolvovala v Kalifornii, doma mi uznali vysvědčení z Ameriky a maturovala jsem jen z češtiny. Jenže kvůli návratu ze Spojených států v půlce července už měla spousta vysokých škol, které mě lákaly, studenty nabrané. A zbyla jen farmacie, všeobecné lékařství a stomatologie. Na všechny tři jsem udělala přijímačky. Stomatologii jsem si vybrala tak nějak intuitivně. Líbila se mi na ní ta tvořivost. Zubařinu vnímám z velké části jako řemeslo.
Jak pokročila stomatologie od doby, kdy jste ji vystudovala?
Velmi. Tento obor se rychle vyvíjí a už pár let po škole se změnil tak, že jsme se leccos učili nově. Když jsem studovala, za hlavní se považovala amalgámová výplň. Učili jsme se pravidla, která už tehdy existovala sto let. S rozvojem bílých estetických materiálů se technologie a přístup výrazně změnily. Díky těmto poznatkům stoupá náročnost ošetření jak časová, tak finanční.
Děláte ještě amalgámové plomby?
Ano, jsou případy, kdy po amalgámu sáhnu. Je možné, že můj kolega, který promoval deset let po mně, by ale mluvil jinak. Já to vnímám tak, že tyhle materiály jsou léty ověřené a jsou situace, kdy jsou pro mě volbou. Ne vždycky ale mohou splňovat vysoké estetické požadavky některých pacientů. Je třeba zdůraznit, že každý materiál má svoje indikace a úskalí. Je to opravdu velmi individuální a je dobře, že máme výběr.
Díváte se lidem na zuby, i když nejste v ordinaci?
Ano, jsem do jisté míry ovlivněna svou profesí. Lidé to nazývají nemoc z povolání. Dívám se na zuby prodavačce, která mě obsluhuje, číšníkovi v restauraci i lidem na ulici. Někdy mě zaujme slečna s hezkými zuby, anebo i naopak - slečna hezky oblečená s udělanými nehty a s viditelným zánětem dásní.
Převládají spíš mladí se zdravým chrupem, nebo je to naopak?
Mám pocit, že mnoho mladých lidí se potýká s problémy se zuby. U dnešních třicátníků je vidět propad spojený se změnou systému v 90. letech minulého století. Vypadli z něho školní doktoři a pravidelné prohlídky. Bylo to období, kdy rodiče tápali a nevěděli, kam svoje děti na prevenci vzít. Potýkáme se s problémem zvýšeného výskytu zubního kazu, za nímž stojí nedostatečná zubní hygiena v kombinaci s přemírou sladkých a kyselých nápojů a jiných sladkostí.
S jakými nejčastějšími problémy pacienti chodí?
Se zubním kazem a zánětem dásní. Z neléčeného zánětu dásní se může vyvinout parodontitida, zánět tkání, které udržují zuby v čelisti. Lidem, kteří trpí touto nemocí, se mohou začít uvolňovat zuby a nakonec i vypadnout.
Proč mají lidé stále strach z návštěvy zubaře, když zákrok je často bezbolestný?
Myslím si, že to je dáno nějakým traumatem z dětství. Pak dlouho nikam nešli a bohužel se nenašel nikdo, kdo by jim to mohl vyvrátit. I ve své ordinaci mám spoustu pacientů, kteří překonali skutečnou fóbii z návštěvy zubaře. Je to o tom, že lékař by měl mít dostatek času na pacienta a zákrok dělat standardně v lokální anestezii. Pak opravdu nic nebolí. Vše je založené na komunikaci a důvěře.
Jak si může malé dítě vypěstovat trauma ze zubní ordinace?
Když rodiče péči o jeho chrup podcení a přivedou dítě až v okamžiku, kdy ho něco bolí. První návštěva u stomatologa by měla být s prvním zubem, nejpozději ve dvou letech. Ale pokud přijde maminka s pětiletým dítětem, protože ho bolí zoubek, má na fóbii zaděláno. V pěti letech si tu bolestivost pamatuje a navíc tam, kde je zánět, anestezie moc už nezabírá. Ošetření na zubařském křesle dítě opravdu bolí, zakoření to v něm a pak už mu těžko někdo vysvětlí, že se to dá udělat i bezbolestně.
