Dlaň mám namáčknutou na nos a jdu k zemi. Ruka mi tlačí na ohryzek a padám na podložku. Tam klesám i po tom, co mě plácnou mezi nohy, a dostanu další rány, ani nevím kam.
Bouchám rukou o žíněnku, ať už raději trochu povolí, potřebuju se nadechnout. Trochu to bolí, ale za chvíli se role otáčí a rány rozdávám já. Jak to, že můj protivník okamžitě neklesá? Tak neslavně končí souboj mezi novinářem a členem městské policie v Českých Budějovicích.
Ta se rozhodla, že ukáže, jak vypadá fyzická příprava strážníků a také trénink a nácvik pro ostré zásahy v terénu. A takovou nabídku nešlo odmítnout.
Ráno začalo velmi pohodově. V sídle městské policie v Haškově ulice mě i několik dalších kolegů vřele přivítali. Ovšem pohodová zábava to nebyla.
Následovalo první lehké protažení a pak si vzal slovo instruktor strážníků Daniel Petrejčík. Řekl několik základních věcí, zavřel okna a pořádně přitopil. „Musíme vytvořit trochu náročnější podmínky, uvidíte, že to půjde,“ sliboval. Šlo to, jenže jak?
Teď si trochu zablbneme...
Na dvanácti místech na cvičení začal kruhový trénink. Na každém stanovišti jsme měli dvacet vteřin zápřah naplno, nasledoval desetivteřinový přesun a jelo se znovu. Celé kolečko jsme museli dát dvakrát.
Kliky byly na začátku hračkou, činka těžká tak akorát. S postupujícím časem se vše měnilo. Dvacet vteřin se zdálo stále delších a pauza jako by ani nebyla. Dvacetikilová činka těžkla a udělat na závěr pár tricepsových kliků byl skoro nadlidský úkol. To byl teprve začátek.
„Teď si trochu zablbneme. Tímhle cvičením se snažíme vytvořit dobrou atmosféru, aby všechno fungovalo,“ vysvětloval Petrejčík.
Skutečně to byla legrace. Tucet lidí si stouplo za sebe, ten poslední se musel dostat na ramena a přelézt po ostatních dopředu a tam se pokusit co nejelegantněji dostat zase dolů. Bez pomoci to nešlo a raději ani nechci vědět, za co všechno mě ostatní drželi a stejně tak i já je.
Pak přišel zlomový okamžik. Daniel Petrejčík si vyhlédl zrovna mě jako svého figuranta. No co, měl jsem to z první ruky a od toho nejpovolanějšího. Když jsme do sebe zaklesnutí dělali kliky, asi jsem mu to kazil. Brzy měla přijít nečekaná odplata.
Problém na ulici je třeba vyřešit rychle
Skončila fyzická příprava a začaly ukázky toho, jak co nejrychleji zpacifikovat agresora. „Různé chvaty třeba se zkroucením ruky mohou být líbivé, ale ne vždy tak účinné. Proto razím myšlenku, že je třeba problém vyřešit co nejrychleji. S co nejmenší námahou co neúčinněji ochromit útočníka,“ zdůraznil Petrejčík.
Nějaké divadlo na ulici je podle něj naprosto kontraproduktivní a velmi důležité je, aby se pak hlídka dobře znala a uměla postupovat ve dvojici a dobře se při zásahu podporovala.
Instruktor s obrovskými svaly a hlavně zkušenostmi i z armády si však se mnou pohrál naprosto hladce. Než jsem se při první akci rozkoukal, padlo pár chvatů a já se svíjel na zemi a nekladl odpor.
Podruhé mi dlaň přistála na nose, což bylo tak nepříjemné, že jsem ztratil orientaci a tlak na krku nebyl o moc příjemnější. Na závěr přišlo lehké klepnutí do citlivých míst, což stačilo, abych šel do kolen.
Vyvázl jsem samozřejmě bez zranění, Petrejčík i jeho kolegové moc dobře věděli, co si mohou dovolit. Byla to škola a velký zážitek. Kdy jindy se naskytne možnost zkusit zpacifikovat, i když neúspěšně, takového profíka.
Nakonec jsme si mohli vyzkoušet i roli strážníka, když jsme se v přesile snažili spoutat jednoho z instruktorů, což se nedařilo. Boj o nůž a následný útok na jednoho z účastníků kurzu už byl o něco úspěšnější.
Podobné, ovšem celodenní tréninky, mají strážníci každých 14 dní. A čekají třeba i vybrané zaměstnance magistrátu, kteří se budou učit, jak se bránit při případném útoku u přepážky.
