Své první hodiny tance vedl Jan Fíla v Prachaticích v roce 1988. Od té doby jimi prošly tisíce žáků. Nejčastěji v rodném Vimperku, ve Volyni nebo Prachaticích.
Zažil i doby, kdy na tanec neměl příliš času a vedl textilní firmu. „To byla devadesátá léta. Byly to chvíle, kdy jsem měl pětimilionovou hypotéku, pořád jsem pracoval a spal třeba jen tři hodiny denně. Trvalo to šest let a já si na konci uvědomil, že mi z toho období nikdo ani den nevrátí. Už bych to nikdy nechtěl zažít,“ je si jistý muž, který ke kariéře spojené s tancem odešel po vyučení pro vimperský závod Tesla a absolvování průmyslové školy.
Narodil se ve Vimperku v roce 1958 do rodiny kadeřnice a holiče. „Měl jsem tedy od začátku štěstí na tvůrčí a energické lidi kolem sebe. Vyrůstal jsem v domě se zahradou, kde táta vždycky něco opravoval, byla tam hromada s pískem a já vždycky našel kout, kde jsem měl útočiště,“ popisuje své dětství Fíla.
Vyhrál první místo na taneční soutěži O štít města Sokolova
K tancování se dostal poměrně brzy i díky přátelům. A jako své první setkání s atmosférou tanečních si vždy vybaví lekce Břetislava Oplta v Praze.
Zakladatele dnešní Opltovy taneční školy poznal jako stařičkého pána, který o několik let později zemřel. Vedl kurz, na který chodily desítky párů a odehrával se v obrovském sále. Přestože tanečníků bylo více než tanečnic, Fíla si užíval.
Jan Fíla (58 let)Pochází z Vimperka, kde stále žije. Často pobývá i v Českých Budějovicích. Vyučil se pro tehdejší závod Tesla, vystudoval průmyslovou školu elektrotechnickou, ale později začal navštěvovat konzervatoř, obor lektor společenského tance. Až do roku 2001 tančil také závodně. Od roku 1988 vede vlastní taneční kurzy, především v Prachaticích, Vimperku, Volyni, Písku nebo Mirovicích, od roku 2006 i v Budějovicích. Na školách také přednáší o pravidlech chování a důležitosti etikety. Rád jezdí k moři do Chorvatska a pomalu opravuje ve Vimperku dům po rodičích. Nejraději ale tráví svůj volný čas se svou čtyřletou dcerou. |
Opakem byly taneční ve Vimperku, kde byl kurz odlehčenější, braný lidovější formou. „Zaujaly mě však také a rád jsem je navštěvoval několik let. Viděl jsem tam jak věci, které se mi líbily, tak i ty, které jsem chtěl později dělat jinak. V té době jsem měl v Praze kamarádku, díky níž jsem se na jednom večírku setkal s panem Františkem Bonušem, který vyučoval country nejen u nás, ale také v Anglii. Ta lidovost mě uchvátila,“ vzpomíná.
Později začal jezdit třikrát týdně na tréninky do Strakonic a tančit i závodně, tahle éra potom trvala celá osmdesátá léta. Svou soutěžní kariéru završil v roce 2001, kdy vyhrál první místo na taneční soutěži O štít města Sokolova. Kariéru závodního tanečníka ale ukončil, protože začal mít pocit, že při nich začínají sportovní výkony upozaďovat umělecký projev.
„A také fakt, že všechny soutěže v odvětvích, kde nejsou jasně definované cíle, jsou možným korupčním prostředím. Tam, kde je třeba trefit terč, je výsledek jasný, ale jak hodnotit něco, co nemá jasná kritéria a záleží na posouzení poroty? Několikrát jsem viděl, že vyhrál i pár, který nebyl schopný tančit do hudby, ale zkrátka porotě zaplatil nejvíc,“ podotýká.
„V některých kurzech chybí etiketa, to je chyba“
V 80. letech vystudoval konzervatoř a stal se lektorem společenského tance. Vedl potom malé kolektivy na základních a středních školách, později spolupracoval s velkými skupinami na přípravách různých předtančení. Osmdesátá léta byla také obdobím, kdy chtěl nejvíce zdokonalovat své pedagogické schopnosti, a tak objížděl jeden kurz tanečních za druhým.
Jejich kouzlo ho uchvátilo a od každého učitele se chtěl naučit něco – v Praze, Jindřichově Hradci, Táboře nebo Kamenici nad Lipou. Dodnes od takových cest neupustil a mimo jiné je i pravidelným účastníkem kongresů učitelů tance a udržuje i kontakty s kolegy ze zahraničí.
„Je řada lidí, jejichž práce mě inspiruje. A i když na někom třeba vidíte mouchy, neznamená to, že se od něj nemůžete nic naučit. Právě naopak. Měl jsem možnost potkat za svůj život spoustu kreativních lidí a lituji, že jsem jich nepotkal víc. Kdyby se to stalo, bylo by to ještě lepší,“ směje se majitel taneční školy.
V začátcích vedl kurzy o několika desítkách párů a vždy třeba jen dva tři do roka. Později svou působnost rozšířil. Po roce 2000 se mezi zájemce o jeho výuku začali stále častěji hlásit i dospělí tanečníci a dnes už vede řadu kolektivů párů ve zralém věku.
V roce 2006 potom otevřel první kurz v Českých Budějovicích. Vnímá je jako neorané pole, kde je obrovský potenciál v tisících studentů. „Nechci se nikoho dotknout, ale někdy vidím, že kurzy nemají valnou úroveň. Lektoři tam naučí pár tanců, odbyde se to bez lekcí o etiketě. Pak člověk vidí nějaký maturitní ples, který dnes obvykle začíná tancem diska, a říká si, že se to dá dělat i mnohem líp. Maturitní plesy přece bývaly výkladní skříní naší kulturnosti,“ upozorňuje.
Před čtyřmi lety se mu podařilo zapojit České Budějovice do mezinárodního festivalu francouzské čtverylky, kdy náměstí roztančilo 370 tanečníků společně s několika desítkami tisíc tanečníků ve městech Evropy. Tuhle akci by v budoucnu Fíla rád zopakoval. A nejlépe s ještě větším počtem párů.
„Nejde přitom jen o ten závěrečný tanec, ale i tu dlouhou přípravu. Nutí lidi k přímé komunikaci, která je dnes stále vzácnější. Tanec samotný je starší komunikační prostředek než lidská řeč. A dovede lidi spojovat ohromnou pozitivní energií,“ tvrdí.
Majitel taneční školy si všímá, že mezi mladými zájem o taneční v posledních deseti letech klesá. Otevírají se ale další možnosti, třeba při speciálních kurzech na dovolených u moře a nebo při přednáškách o etiketě ve školách.
„V drtivé většině je dělám bez nároku na honorář. Už se mi ale několikrát stalo, že se přednáška líbila natolik, že mi zástupce školy sám honorář nabídl. Dělá mi ale starosti, když naopak nějaký ředitel řekne, že etiketa je pro něj okrajová záležitost, a nedá na ni studentům žádný čas. Je to takový smutný obraz doby,“ říká Fíla.
Tanci zasvětil celý život. Míval rád i turistiku, ale nezbývá mu na ni čas. Ve volném čase prý nejraději lenoší, snaží se ale také po chvilkách opravit rodinný domek po rodičích. Navíc sní o domku u moře, kam mimo jiné občas jezdí i jako lektor speciálních tanečních kurzů. Největší radostí je ale pro něj dnes čtyřletá dcera Dominika.
„Vídám ji vždy jen na dva dny za čtrnáct dní, což je strašně málo, ale naštěstí jsou i období, kdy to jde častěji. Je pro mě štěstí vidět ji, jak dovádí a je šťastná. Asi každý rodič si tak trochu myslí, že jeho dítě je zázračné, ale já jsem o tom přesvědčen,“ dodává s úsměvem.
