Vzpomínku na svou rodinu obnovila až pravnučka Zuzana Klenková, rozená Stampfová. Její prababičku Pavlu s rodinou v květnu 1942 transportovali nacisté z Jindřichova Hradce do Terezína, odtud šli kromě prababičky do polského Majdanku.
Smrt je zastihla v krátké době, ještě téhož roku 93letá Pavla Stampfová, její 58letý syn Hugo s ženou Olgou a jejich 19letým synem Jiřím Adolfem zemřeli. Podrobnosti o jejich posledních měsících života nejsou známy.
„Věřím, že už to má každý napsané ve svém osudu. Můj otec Jindřich Stampf prošel Osvětimí a přežil, jinak bych tu nebyla. Rodina z Jindřichova Hradce to neměla jednoduché. Hugovi a Olze ještě předtím zemřela malá dcerka, měla nádor pobřišnice. A ani jejich syna nečekal dlouhý život, když byl v 19 letech zavražděn,“ popsala Zuzana Klenková, která se už narodila v Praze, její otec měl však část rodiny v Jindřichově Hradci, kam na prázdniny jezdili.
„Táta zamířil do transportu se švagrem, který se už nevrátil. Otec šel dál a přežíval údajně proto, že se neustále hlásil o nějakou práci, věnoval se tesařině, když mohl. Moc ale o Osvětimi nemluvil. Myslím si, že ty hrůzy, které zažil, chtěl zapomenout. Ke konci života pro mě jen sepsal povídání o cestě zpět přes Polsko a Moravu,“ vzpomněla Klenková na otce, který zemřel v 91 letech.
O kameny zmizelých se Klenková zajímala dlouho. Věděla, že takzvané Stolpersteine, dlažební kostky s mosazným povrchem, kde jsou vyryta jména těch, kteří navždy zmizeli a stali se oběťmi nacismu, se pokládají napříč českými městy. Obrátila se na Brněnskou židovskou obec, kontaktovala Městský úřad v Jindřichově Hradci a nechala si upomínku na svou rodinu vyrobit na Moravě.
„Čtyři kameny jsou položeny v chodníku ve Vídeňské ulici před domem, z něhož byli odvlečeni. Dnes už tu samozřejmě nestojí, musel ustoupit výstavbě nemocnice, zbourali ho v šedesátých letech,“ řekla Klenková.
První kámen je z roku 1992
Na jihu republiky zatím existuje přibližně deset takových kamenů. Původně jde o projekt německého umělce Guntera Demniga, který položil první kámen v roce 1992 v Kolíně nad Rýnem a pokračuje v tom dodnes ve zbytku Evropy. Stolpersteine se objevují v českých chodnících od roku 2008, v Praze jich jsou víc než dvě stovky.
Vzhledem k tomu, že v Jindřichově Hradci a okolí historicky žila rozsáhlá židovská komunita, je až s podivem, že první upomínka na Židy tu vznikla až loni v květnu, kdy město nechalo postavit pomník na Zákosteleckém náměstí.
Ve městě bydlelo v roce 1849 celkem 75 Židů, o třicet let později to už bylo 301. Z těch, kteří žili v Hradci před válkou, se z koncentračních táborů nevrátilo takřka 300 obyvatel - téměř celá zdejší komunita.
Jednou z mála, která se dostala zpět do rodného města a přežila, byla Leopoldina Winternitzová. Ta po roce 1989 o svých zážitcích z koncentračního tábora vyprávěla na různých besedách.
„Leopoldině bylo tehdy dvacet let a vrátila se sem jako jediná z rodiny. O svých zážitcích z Terezína dost mluvila, byla to známá osobnost Hradce a účastnila se mnoha besed na téma holokaustu. Zemřela před devíti lety,“ přiblížila vedoucí židovského spolku Zikaron Marta Léblová, která se o židovskou otázku v regionu zajímá aktivně od roku 2014.
Spolek plánuje nechat udělat i další kameny zmizelých v Panské ulici v centru během letošního podzimu právě pro rodinu Winternitzů.
K faráři chodili na angličtinu
„Na to, jak jsme malé město, tu byla židovská komunita dost znatelná. Žila tu celá řada podnikatelů, kteří postavili továrny. Nežili si sami pro sebe a aktivně se podíleli na dění i v různých spolcích nebo zastupitelstvu. Mezi církvemi tu byl navíc hojný kontakt. Například k předválečnému evangelickému farářovi na konci 30. let chodily židovské děti, později tajně, na angličtinu,“ naznačila Léblová.
Z památek židovského osídlení se v Hradci nejlépe dochovala synagoga v Kostelní ulici a hřbitov nad levým břehem Nežárky. Nejstarší doklad o jejich osídlení pochází z první poloviny 14. století.
Ve městě žila před válkou spousta židovských rodin, ale dnes už se o nich moc nedochovalo. Jednou z málo probádaných byla právě i Stampfova rodina. Vědělo se, že Hugo Stampf byl podnikavý, měl cihelnu, povoznictví a prodával uhlí.
„Olga byla zřejmě ženou v domácnosti a jejich syn Jirka chodil na místní gymnázium, dokud to bylo možné. Jeden z mála písemných hmatatelných dokladů o jejich existenci mám od pradědečka, který zemřel v roce 1914 a napsal dopis mému otci k narozeninám, tam jsou podepsaní Hugo a Olga. Žádný deník, nic nemáme. Myslím, že si ani žádný nepsali,“ zmínila dnes 70letá Zuzana Klenková, která se zasadila o vzpomínku na pohnutý osud svojí rodiny.
Svoje židovské kořeny cítí silně dodnes, ačkoliv její matka je křesťanka. „Víc se cítím jako Židovka po otci, můj muž má stejný původ. Jsem ale pokřtěná, chodila jsem v Praze do kostela i synagogy a nikdy jsem to nevnímala jako rozpor. Dodnes dodržuji dva židovské svátky: Pesach a Jom kipur. V tomto období chci, aby byla rodina pohromadě. Naši mě nikdy k náboženství nelámali a nechali mě si vybrat, co mi vyhovovalo,“ svěřila se Klenková.
Zároveň připustila, že inklinuje k judaismu i kvůli utrpení, kterým si její rodina musela projít. „Na všechny ty hrůzy se začíná zapomínat. Antisemitismus byl, je a bude. Proto o tom musíme stále mluvit,“ dodala žena, která se dodnes vrací na statek v Ratiboři, kde pobývá se svou rodinou.
