V prvních lavicích kostela svatého Mikuláše v Lažištích je plno, dále od oltáře už řady lidí řídnou. Podobně jako každou neděli. Kněz Šimon Stančík tentokrát čte a vysvětluje příběh o setkání Ježíše a Samaritánky nad studnou.
Potom na řadu přijdou i přímluvy. A jako první ta za kardinála Miloslava Vlka, který v sobotu ráno zemřel (více čtěte zde). Právě v tomto kostele totiž v roce 1971 začínal působit jako farář.
Nakonec v Lažištích vydržel jen něco málo přes rok. I to Stančík po svatém přijímání obsáhle připomíná. Muž, který přišel na místní farnost v období tuhé normalizace, v obci nedaleko Prachatic zanechal výraznou a hlubokou stopu.
Jihočeské stopy Miloslava VlkaNarodil se 17. května 1932 v Líšnici u Milevska na Písecku. Vystudoval gymnázium J. V. Jirsíka v Českých Budějovicích. V letech 1971 a 1972 byl knězem v Lažištích na Prachaticku. V letech 1990 až 1991 byl 10. biskupem českobudějovickým. |
A do Lažišť se také později často vracel.
„Je to zvláštní, ale lidé tady touží po pravdě, nepodařilo se v nich zničit cit pro pravdu a spravedlnost. Myslím, že je to zásluha právě tohoto velkého muže, který tu jako farář začínal. Podařilo se mu tady oživit víru, což se samozřejmě za minulého režimu neslo s nelibostí,“ říká o svém předchůdci Stančík.
Místní na něj stále vzpomínají. Některým křtil či biřmoval děti, jiné oddával nebo vedl k prvnímu přijímání. Z jejich vyprávění vyvstává podoba mladého laskavého muže, který se dovedl vžít do jejich každodenních starostí.
„Byl to mimořádně přátelský člověk, který si šel s kluky zahrát fotbal, chodil v okolí na procházky, popovídal si s lidmi při práci, pomohl jim. Měl velké charizma a dovedl předávat svou lásku,“ vzpomíná Marie Hauserová z Lažišť.
Místní si získal hned po svém příchodu, neváhal za nimi přijít třeba na hasičský bál nebo do hospody. Pustil se do oprav fary a způsob, jakým vedl mše, brzy získal věhlas v širším okolí.
Když později vzpomínal, říkal, že Lažiště byly jeho první láskou. Do kostela kvůli němu začala chodit spousta lidí, mnozí s ním začali kamarádit, do Lažišť dokonce na mše jezdili lidé až z Vimperka. Miloslav Vlk také založil v Lažištích tradici poutě na Svatou trojici.
„Když přišel, začal na faře opravovat komín a topení, kolikrát jsem mu nějaký materiál dovážel. Jako kluci jsme k němu rádi chodili, což ale zástupci režimu neviděli rádi. Třeba jsme šli místo svačiny k němu na faru. Tam byla láhev vína na stole, cigarety, poklábosili jsme a bylo to moc příjemné. Byl to lidový člověk,“ míní Karel Turek ze Zábrdí.
„Vzpomínám na něj vlastně celý život. Poznala jsem ho v šestnácti letech, v té době je člověk ještě takové trdlo. A on sem svou energií vpadl jako bomba. Najednou bylo v kostele tak zajímavé kázání, že jsme od muziky chodili do kostela, abychom o něj nepřišli. Konečně k nám někdo promlouval takovým stylem, že nám vysvětlil mnoho o lásce. Řadu z nás to opravdu oslovilo, mě osobně na celý život. Uměl se k lidem přiblížit a táhnout je nahoru, měl mimořádný dar přirozené autority,“ popisuje Hana Koubová z Lažišť.
„Ke každému se choval velmi laskavě. Chtěla jsem tehdy přihlásit syny k biřmování. Tehdy si přál, aby na poučení přišli všichni lidé společně. Jenže já musela jít skládat fůry. Tak jsem za ním šla navečer. A on mi řekl, že práci v zemědělství zná a že můžu přijít, až budu mít čas. Byl to veselý člověk,“ říká Růžena Jiroušková ze Zábrdí.
Jenže Vlkova oblíbenost neušla ani zástupcům tehdejšího režimu, kterým se rozhodně nijak nehodila. Zajímavostí je, že Vlk například v roce 1972 pohřbíval matku známého Krále Šumavy Josefa Hasila Rozálii Hasilovou. V dalších měsících se tlak zvyšoval. A nakonec Vlka bezpečnost z Lažišť odvážela přímo z kostela.
„Bylo zrovna Dušiček, plná náves lidí, tolik aut a lidí tam snad do té doby nebylo. Přišel do kostela a oni mu sebrali státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Vlk v tu chvíli jen zašel mezi lidi, obeznámil je se situací a rozloučil se. Bylo dobře, že utekl, protože estébáci čekali jenom na příčinu a byla by mela. On ale sedl do auta a odjel a oni na něj už nemohli. Lidé se v klidu rozešli,“ vzpomíná Turek.
Po práci umývače oken a archiváře a tajně vykonávaném kněžském povolání se stal Miloslav Vlk po revoluci českobudějovickým biskupem i arcibiskupem pražským. A když hledal samotu pro rozjímání, do okolí Lažišť se stále vracel.
„Samozřejmě na něj jako na předchůdce myslím. Jak říká evangelium, jedni zasévají, druzí sklízejí. To, že tady přede mnou působil, bylo to první, co jsem se dozvěděl. Byl to opravdu velikán této doby. Věřím, že ho jednou budeme moci oslavovat jako blahoslaveného a později jako svatého,“ přeje si Šimon Stančík.
