Prsty na obou dvou rukách mu kryjí obvazy. A když mi u sebe doma vaří kávu, všímám si, že ho asi každý dotyk s kávovarem trochu bolí.
Triatlonista a lyžař Ivo Grabmüller, profesí stavař, teď musí pravidelně chodit do barokomory v budějovické nemocnici, kde se mu lékaři snaží vzkřísit omrzlé prsty.
Už to trvá měsíc - od chvíle, kdy se na smrt vysílený vrátil ke svým přátelům pod vrcholem nejvyšší hory světa.
„Já vím, mám omrzlé prsty a je mi to líto. Nevím, co s nimi bude, teď musím věřit lékařům. Řekněme si to na rovinu, při sestupu z Everestu už nešlo o omrzlé prsty, ale o život,“ vypráví. Ale dodává, že Mount Everest byl také ze všech vrcholů nejkrásnější.
„Každé to místo bylo něčím zajímavé, na některá bych ale asi neměl důvod se podívat, kdyby mi nešlo už o zdolání všech nejvyšších vrcholů. Chvíle, kdy jsem po Antarktidě jezdil na kole nebo když jsme se v holinkách prodírali pralesem na Nové Guineji, ty byly nezapomenutelné,“ říká.
Koruna planetyAfrika |
Pouť za Korunou planety (Seven summits), kterou tvoří nejvyšší hory všech sedmi kontinentů, jste začal na Kilimandžáru. Jak jste se tam dostal?
To bylo před deseti lety během expedice, při níž jsme navštívili v Keni a Tanzánii různá místa. S Tomášem Pavelekem se nám podařilo vyjít až pod Kilimandžáro. A z třetího výškového tábora jsme byli nuceni kvůli zdravotním komplikacím vyjít až na vrchol. Moc se mi nechtělo, věděl jsem, že má zažívací problémy, a dalo se tušit, že budu mít ty samé, když jsme jedli stejné jídlo. Ale nakonec jsme to po deseti hodinách zvládli. Na nejvyšší horu Afriky všichni chodí ráno, aby stihli východ slunce v těch rovinách, my jsme tam byli v půl páté odpoledne. Zažívacími problémy byl poznamenaný i sestup. Stálo mě to pět kilo váhy.
Už jste věděl, že budete chtít i na další místa?
To zrovna ne, pořád ještě nešlo o to, zdolat nejvyšší vrcholy světa. Ale s Tomášem jsme se domluvili, že nám to šlo dobře a že bychom se mohli příště vydat do Argentiny na Aconcaguu. Shodou okolností se ale naše cesty další rok rozešly. V roce 2011 jsem se bohužel dozvěděl, že Tomáš při pokusu o zdolání této hory zemřel. Takže jsem se tak trochu na jeho památku rozhodl následující rok o výstup právě tam. A když jsem Aconcaguu v roce 2012 zdolal, už jsem věděl, že existuje něco jako Seven summits.
Takže po Argentině jste začal jezdit cíleně. Jaká hora byla další?
Následoval Elbrus. Pak jsem jezdil na hory, které do Seven summits nepatří, byla to Muztahg Ata v Pamíru a pak šestá nejvyšší hora světa Čo Oju. Jenže s ní přišlo zemětřesení, které jsem zvládnul v pořádku, i když cesta domů byla dost komplikovaná. V roce 2016 měl přijít na řadu pokus o výstup na Mount Everest. Opět spíše náhodou se mi ale naskytla možnost zúčastnit se expedice na Carstensz Pyramid v Indonésii. A to není úplně destinace, kam by Češi jezdili na dovolenou. Takže jsem dlouho neváhal a rozhodl se absolvovat právě ji. Díky kontaktům navázaným na Nové Guineji se mi pak podařilo účastnit se i výstupu na nejvyšší horu Severní Ameriky Denali. Loni na Vánoce jsem byl stejným způsobem v Antarktidě. A v té době už se také připravovala organizačně velmi náročná expedice na Mount Everest.
Vypadá to, že jste si ho nechal jako poslední třešničku na dortu.
Vůbec ne! Opravdu to byla náhoda, plánoval jsem to předtím už na rok 2016. Jenže by to bylo komplikované. A bylo dobře, že jsem na Everest mohl jít opravdu s lidmi, s nimiž jsem byl už na jiných náročných expedicích předtím. Přeci jen, takovou věc už chce člověk absolvovat s těmi, kterým věří. Navíc, Mirek Hrad jako hlavní organizátor už měl s Everestem bohaté zkušenosti.
Takže jste na jaře stanul pod Everestem. Jaké byly podmínky?
Šli jsme z Nepálu, snažili jsme se minimalizovat všechna rizika. Každý jsme měli zaplaceného šerpu až na vrchol, prostě jsme měli nejlepší možný servis, který byl pro nás dosažitelný.
Jak si má člověk takovou cestu představit?
Výstup začíná klasickým trekem z Lukly. Základní tábor je postavený na ledovci a je tak rozsáhlý, že i jeho přechod trvá téměř hodinu. Je to tam jako v kamenolomu, na ledu. Společnosti tam mají svá stanoviště, jídelny, zázemí. Každý tam má pro sebe svůj stan, vzhledem k tomu, že je ve výšce 5 300 metrů, je to pohodlí. Když svítí slunce, je tam i relativně teplo. V různých rozestupech nad tímto táborem jsou další, samozřejmě komfort s přibývající výškou ubývá. A spousta lidí se snaží vynechat tábor číslo 1 v šesti tisících metrech, protože je v nebezpečném místě u ledopádu. Z obou stran tam hrozí laviny.
Jak dlouho vám cesta na vrchol odtud trvala?
Dneska se chodí úplně stejná cesta, jako šel Hillary. I ty tábory jsou na skoro stejných místech. Dnes se ale přes ledopád chodí hlavně v noci, protože lidé chtějí omezit pohyb v době, kdy svítí slunce a sníh může povolit. Je to obtížné, všude jsou hluboké trhliny v ledu, tomu se nedá vyhnout. My jsme začínali v polovině dubna a trvalo to měsíc, než jsem se dostal na vrchol.
Můžete popsat ty poslední dny?
V rámci aklimatizace jsem vystoupil až do třetího výškového tábora v sedmi tisících metrech a vrátil jsem se zpět do základního tábora. No a pak jsem čekal. Čekáte, až se vylepší počasí, a ono se pořád nelepší. Nahoře sněží a fouká, není možné natáhnout lana ani postavit stany. Takže čekáte. Pak ale přijde hrozně tajná zpráva, kterou znají úplně všichni, že se to za pár dní zlepší. Takže všechno naplánujete, potajmu chystáte. A my 11. května ve tři ráno vyrazili.
Jak tajná ta zpráva byla, šli jste sami?
No právě, zjistíte, že tajnou zprávu mají všichni, a tak s vámi jde dalších padesát lidí. Počasí sice není o nic lepší, ale protože je to tak naplánované, tak jdete. Za tři dny jsme byli v osmi tisících metrech, do tábora 4 jsme už ale došli pouze dva. Ještě týž den jsme se měli pokusit o zdolání vrcholu, ale v poslední chvíli jsem kvůli počasí své rozhodnutí přehodnotil. Kolega Mirek Hrad se odradit nenechal, 14. května vrchol zdolal. Následující den bylo počasí ještě horší, a tak jsme výstup opět odložili. Vyšli jsme až večer 15. května, kdy jsem konečně mohl vyjít i já. Předchozí sněžení nám cestu zkomplikovalo, ale i přesto se nám v pravé poledne 16. května podařilo vrcholu dosáhnout. Tam jsem také zjistil, že pravděpodobně kvůli závadě na regulátoru tlaku vzduchu je poslední láhev s kyslíkem prázdná.
A to byl začátek problémů. Cesta dolů asi musela být zlá, že?
Vzal jsem si prášky na ředění krve, bál jsem se, že to se mnou sekne, což se tedy nestalo. Jenže zatímco nahoru jsem šel hřeben něco přes hodinu, dolů to byly čtyři.
Bál jste se?
V tu dobu jsem doufal, že to bude v pohodě. Ale netušil jsem, že jdu tak pomalu. Viděl jsem pár lidí před sebou a taky to, jak se vzdalují. Každé přecvaknutí na laně pro mě byl problém, jak si sednete, tak se jen dusíte. A to už jste na nohou dvacet hodin, jste slabý, počasí se zhoršuje… Věděl jsem, že mi ty prsty omrzají, ale taky jsem věděl, že už se hraje úplně o něco jiného, že jde o život. Hory jsou navíc neúprosné, každý, kdo by vám začal pomáhat, ohrožuje vlastní život. To je realita.
Takže jste šel sám dolů?
V deset večer jsem slezl do tábora 4 a nenašel svůj stan. Mezitím tam totiž vyrostly další, čelovka mi nefungovala. Tak jsem vlezl do prvního stanu, který jsem našel, vklouzl do spacáku a přečkal noc. Ale v jiném stanu, takže kolegové už mysleli, že jsem ztracený. Ráno jsem zjistil, že náš stan je jen pár kroků vedle a šerpové zavolali vysílačkou kolegům, že žiju, ale jsem omrzlý. Začal jsem sestupovat dolů, ale byl jsem unavený a pomalý. Kolegové proto zorganizovali pomoc. Potkali jsme se kousek nad třetím táborem. Nacpali do mě jídlo, nalili čaj a sestoupili do tábora 2, kam už vyletí helikoptéra. Ta mě další den asi s pěti přestupy dopravila do nemocnice v Káthmándů.
Ale Everest jste zdolal na první pokus. To se zas každému nepovede. Šel byste znovu?
Určitě ano. Ten pohled nahoře, když se vyjasnilo, bylo modro, plno slunce a všude kolem ty hory, to byl pohled pro bohy.
Byla nejvyšší hora světa nejlepší z toho, co jste viděl?
Everest byl nejtěžší. Ale mně osobně se nejvíc líbilo na Kavkazu. Elbrus mi byl blízký i tím, že ti lidé, kteří tam jsou, nemají vůbec nic, ale jsou opravdu hodní. Ta hora je přitom nádherná. A nejsou tam lidi, chodíme tam my a Slováci. Všude je třeba nějaké potvrzení, to lidi otravuje. A díky tomu tam nejsou. Navíc to není těžká hora. Ale úžasná je i Nová Guinea, kde člověk pořád ještě potká lidi, kteří vypadají, jako by ještě před pár desítkami let byli lidojedy.
Seven summits máte za sebou. Na co se soustředíte teď?
Teď je pro mě největší prioritou to, abych se podle možností dal dohromady a uzdravil. Zajímají mě teď nejvíc ty mé prsty. Brzy bych se měl dozvědět, jak to s nimi bude. Rád bych se ale někdy vrátil na Čo Oju. A už v zimě chystají kamarádi výpravu za gorilami do Afriky. Jenže teď tam jsem nejslabší článek. Než se budu moci zase někam vydat, musím se nejdřív dát úplně dohromady.
