„Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní,“ zpívá se v písni Voskovce a Wericha. Právě toto tvrzení se naplnilo v případě malovaných dřevěných desek z kališnického oltáře z Roudník. Přesněji řečeno jejich kopie, která je k vidění v Husitském muzeu v Táboře. Repliky maleb vytvořil před 12 lety táborský výtvarník Aleš Slavík.
„Originál pochází z 15. století a v restaurované podobě se vystavuje jen při slavnostních příležitostech. Proto muzeum rozhodlo, že nechá pořídit kopii v takové barevnosti, kterou malby měly v době svého vzniku za husitských dob. Mimochodem, upálení mistra Jana Husa je zobrazené na jednom ze čtyř výjevů na oltářních křídlech,“ připomíná výtvarník.
Tato křídla se dochovala jen díky tomu, že je odpůrci husitství nechali přemalovat. Jenže prostřední desku prodali na spálení. Ta už definitivně neexistuje. S tím se však Husitské muzeum nehodlalo smířit.
„Nynější ředitel muzea Jakub Smrčka spolu s odborníky zjišťoval, co asi bylo na desce zobrazeno. Dospěli k názoru, že tam mohla být adorace kalicha. Poskytli mi materiály o tom, jak gotičtí malíři zobrazovali tento výjev, a nechali provedení zcela na mně. Namaloval jsem v dolní části desky kalich a u něj zprava i zleva klečícího anděla. Tím vznikla kompletní obrazová složka oltáře a návštěvníci můžou prožívat podobné pocity jako husitští věřící před více než pěti stoletími,“ vypráví.
Nejen za tuto práci, ale i za celoživotní dílo obdržel Aleš Slavík v roce 2019 Cenu města Tábora u příležitosti svých sedmdesátin. Listina o udělení ceny dnes visí zasklená u okna jeho ateliéru, v němž si povídáme. Malíř prozrazuje, že i on ve svém životě zažil událost, která proměnila to, co se zdálo být definitivní.
„Až do doby, kdy jsem šel na vojnu, vše ukazovalo, že budu pracovat jen jako výtvarník,“ vypravuje.
„Od svých sedmi let jsem chodil na výtvarné lekce k akademické malířce Marii Kroupové. Ta mě naučila precizně malovat realistické obrazy. Pak jsem přešel k malíři Karlu Valterovi, protože se mi líbilo jeho uvolněné pojetí malby. Vedle jiného mě naučil, jak do zobrazovaných výjevů promítnout své vlastní pocity. Také mě připravil k přijímačkám na výtvarný obor keramické školy v Bechyni. Maturoval jsem v červnu 1968,“ popisuje.
Narukoval do Komárna k lodím
Než se stačil rozkoukat, přišel povolávací rozkaz. Mladíka z jižních Čech odveleli na Slovensko do Komárna, k poříční plavbě na Dunaji. Na 26 měsíců. Jiní by naříkali, on se radoval.
„Lodě jsou moje vášeň od dětství. Můj tatínek po práci stavěl funkční dřevěné čluny a v nich jsme jezdili po rybníce Jordánu a řece Lužnici. Snil jsem o tom, že bych jednou rád pracoval na lodi. Vypadalo to nereálně, ale pak jsem se dozvěděl, že v československé armádě je možné narukovat k lodím. U odvodu jsem to napsal do dotazníku a oni mě tam skutečně poslali.“
Aleš Slavík(72 let) Narodil se 6. září 1949 v Táboře. Vystudoval Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni, výtvarný obor. Tuto profesi střídal s povoláním námořníka a plavce na říčních lodích. První výstavu svých výtvarných prací měl v roce 1978 v Táboře, od začátku milénia vystavuje každoročně. V současnosti se koná jeho výstava s názvem Andělé v Polabském muzeu v Poděbradech, potrvá do 24. dubna. V roce 2019 obdržel Cenu města Tábora. Je ženatý, s manželkou Olgou mají dospělé děti Filipa a Denisu. |
Sloužil s kluky, kteří absolvovali učiliště lodní dopravy v Děčíně. Společně zajišťovali obsluhu proplouvajících lodí a doprovázeli je v člunech k hraniční čáře.
„Námořníci nám vyprávěli o zážitcích ze zaoceánské plavby. Dneska vím, že kecali, ale mně se to tak líbilo, že jsem řekl: Tohle chci taky dělat. Kluci mě odbyli se slovy, že je to tvrdá práce, ať radši maluju. Po službách jsem totiž maloval nástěnky na rotě a velitel mi tam dokonce zařídil ateliér,“ vzpomíná.
Když se koncem roku 1970 vrátil do civilu, nastoupil jako výtvarník do táborského muzea, následně tuto práci dělal v dalších podnicích.
Kamarádi z vojny však nezapomněli na jeho touhu po námořnictví a v roce 1976 mu jeden z nich dal tip. Mohl by pracovat pro Československou námořní plavbu jako lodník na lodi, která převáží železnou rudu z Venezuely do Severní Ameriky a západní Evropy.
Musí však mít někoho vlivného, kdo se za něj zaručí. Takovou osobu sehnal a snad přispělo i to, že už byl ženatý. Manželka a malý syn doma představovali pevné pouto s normalizačním Československem.
„Lodník byl vlastně dělník na tvrdou, špinavou práci,“ vysvětluje Aleš Slavík s hrdým pohledem. „Ale mně to nevadilo, hlavně že jsem pracoval na zámořské lodi. Jmenovala se Košice. V době volna jsem namaloval na palubě a v kajutě hodně obrazů. Tuhle práci jsem dělal necelé dva roky, pak jsem se vrátil do Tábora, protože dlouhodobé odloučení nevyhovovalo ani mně, ani rodině,“ konstatuje.
Vzdal se moře, nikoliv lodí. Jakmile se naskytla příležitost, nastoupil k Československé plavbě labskooderské. Nejdřív plul jako lodník s uhlím po Labi, na další lodi pak vozil výrobky, složil kormidelnické zkoušky, později i kapitánské.
Začal malovat na staré fošny
Jeho lodní kariéra vyvrcholila v polistopadových časech u kormidla výletní lodi na Vltavě. To už volná tvorba Aleše Slavíka vypadala docela jinak, než když uvolněnou rukou maloval obrazy mezi Evropou a Amerikou.
„Ta změna nastala někdy v 90. letech. Kotvili jsme v Mělníku a já se s kamarádem procházel po přístavu. Najednou ukázal na vyhozenou nevábnou truhlu a povídá, že bych ji mohl pomalovat. Když jsme odklopili víko, zjistili jsme, že je uvnitř kruhový výřez, kam se vkládala záchodová mísa a ta už tam naštěstí nebyla. Udělat z něčeho takového výtvarné dílo, třeba formou motivů lodí, tomu říkám výzva,“ směje se.
Na takovou výzvu byl připravený. Už několik let se z vlastního zájmu zabýval malbou starých benátských mistrů, kteří jako podklad často používali dřevo. Fascinovala ho jejich preciznost i lehkost podání. Se stejnou zvídavostí studoval také pravoslavné ikony a starobylá písma.
„To všechno se propojilo a já stále víc maloval různé anděly, kteří se prolínali s lidskými bytostmi. A i když jsem třeba dělal realistický portrét kamaráda, výsledek měl nádech starodávného obrazu. Místo pláten jsem začal používat staré fošny, truhly, postele, cokoliv dřevěného, co už neslouží původnímu účelu. Musím přiznat, že se mi to líbí.“
Líbí se to i v Husitském muzeu, pro které vymaloval nejen zmíněný oltář, ale také nástěnnou fresku, faksimile Litoměřického graduálu a mnoho dalšího. Líbí se to rovněž majitelům firem v historických částech měst, ti si od něho nechávají malovat stylové vývěsní štíty.
A líbí se to hlavně návštěvníkům výstav, a tak táborský výtvarník v penzijním věku maluje víc, než když se plavil na lodích.
„Lidé mi občas nosí staré dřevo, o kterém si myslí, že by mu slušela malba, a mně to prostě nedá, abych se o to nepokusil. Teď tu zrovna mám zajímavou věc. Při vernisáži výstavy v Poděbradech mi kamarádka kapitánka dala špice kůlů, které byly po staletí zatlučené do dna Vltavy ve Staroměstském jezu. Stavebníci je vytáhli při rekonstrukci a už pro ně nemají využití. No a já přemýšlím, co s nimi,“ uzavírá v tvůrčím zadumání Aleš Slavík.
