Jsou to sochy? Nebo nejsou? Tuto otázku si občas kladou návštěvníci výstav sochaře Františka Svátka z Vlastiboře na Táborsku.
„Pravda je, že pro některé lidi jsou sochami jen figury. Ale cizím slovem se socha může nazvat skulptura. Termín pochází z italštiny, kde scolpire znamená tesat. Moje výtvory jsou ručně vytesané do kamene, takže sochy to jsou,“ odpovídá František Svátek, tentokrát v roli hosta v Masných krámech.
Sochy vydávají zvuky
A vzápětí dodává: „Na druhou stranu, teď se sochou nazývá kdeco. Já prostě vytvářím věci, které se vyjadřují trojrozměrným tvarem a jejich důležitou složkou je pohyb – voda zde pohybuje kamenem. Jsou to vlastně fontánky naruby. Nejraději pro ně používám označení hydrokinetické objekty.“
Sochař František Svátek vytváří umělecké objekty, v nichž spojuje svět kamene a vody. Před sebou má zmenšené modely kinetických fontán do Vyškova a Karlových Varů. Jeho díla můžete vidět zde: http://www.frantisek-svatek.cz/index.php?page=galerie
Těžko takové objekty popsat nebo vyfotit. Člověk je musí vidět v akci. Sochy se skládají z kamenných součástí, přičemž některé jsou spojeny vratkým čepem. Tímto čepem proudí voda do mobilních dílů a různě jimi kolébá. Z objektů se také ozývají zvuky – voda bublá v rezonančních kapsách kamenů, případně vytlačuje vzduch principem flétny. Na výstavě se návštěvník cítí jako v přírodě.
„Z geometrických a organických forem přírody často odvozuji tvary jednotlivých dílů,“ vysvětluje sochař. Staví i další specifické sochy, jež počítají s pohybem pomocí větru. Prvek vody je ale v tvorbě Františka Svátka převažující.
„Snad u zrodu toho všeho stojí moje dětské okouzlení potůčky a vším, co se v přírodě nějak pohybuje,“ uvažuje autor. Jeho díla jsou navýsost moderní a pohled na ně těší i laickou veřejnost, jak dokládají zápisy v návštěvních knihách.
Málem jaderný konstruktér
Všechno ale mohlo dopadnout jinak. Třeba bychom si dnes povídali s konstruktérem či hudebníkem. „Otec měl jasnou představu, že vystuduji konzervatoř. Musel jsem se učit na housle, klavír a klarinet, to znamená sedět hodiny u nástroje. Mě ale zajímal pohyb a jeho princip. Když na zahradě táta bezradně stál nad velkým kamenným korytem a netušil, jak s ním pohnout, byl jsem to já, kdo koryto pomocí páky a válečku přesunul.“
Tento zájem dovedl Františka Svátka na Průmyslovou školu jaderné techniky v Praze. Zvolil si obor konstrukce jaderných zařízení. Na konci 50. let se zmíněné studium jevilo jako progresivní s velikými možnostmi pro tvůrčího jedince.
„Po maturitě v roce 1963 jsem nastoupil do Výzkumného ústavu energetických zařízení v Brně. Ukázalo se, že nic z mých představ tam nebudou realizovat. Nechtěl jsem celý život dělat něco, co mě nebaví,“ říká rozhodně.
Aby se alespoň ve volném čase věnoval něčemu, co ho baví, přihlásil se v Brně do kurzu kresby. Odmalička dobře kreslil. V nabídce bylo i modelování, a tak to zkusil i tam. „Učitel mi řekl: Máte talent, vy jste skulpturní typ. Ano, modelovat mě bavilo, jen to zatím byl pouhý koníček. Pořád jsem myslel, že se uplatním v oblasti konstrukce. Přihlásil jsem se na ČVUT v domnění, že se budu zabývat obnovitelnými zdroji. Po prvním semestru jsem zklamaně odešel a nechal se zaměstnat v ČKD. Už jsem ale měl plnou hlavu sochaření.“
Zároveň se dozvěděl, že existuje kamenosochařská škola v Hořicích. Bez váhání tam nastoupil. „Byla to nejšťastnější studijní léta. Právě tam jsem začal přemýšlet o prolnutí kamenných soch a vody. Moje představy měly zatím neurčitou podobu zahradní architektury.“
Po absolvování školy pokračoval studiem na AVU v Praze. Jenomže to hovoříme o období od podzimu 1968 do jara 1973. V republice Rusové, ve společnosti převlékání kabátů. „Nechtěl jsem v tom žít. Navíc vojenská správa zjistila, že už jsem dostudoval, a chtěla mě povolat na vojnu. Bylo mi už 27 let. Nejbližšímu odvodu jsem se vyhnul tím, že jsem se ze známosti nechal na měsíc zavřít do blázince,“ líčí s úsměvem.
Emigroval s partnerkou
Jediným řešením bylo odejít z vlasti. „I moje životní partnerka, výtvarnice Barbora Blahutová, byla pro odchod. A tak jsme v roce 1974 emigrovali. Samozřejmě pomocí lsti. Získal jsem povolení vycestovat za sestrou, která už v té době žila v Kostarice. Barbora si vycestování také nějak zařídila. Jeli jsme vlakem každý v jiném vagoně, vystoupili jsme ve Vídni a společně přestoupili na vlak do Říma.“
František Svátek(75 let) Narodil se 2. prosince 1945 v Táboře. Po studiích v Československu emigroval se svou životní partnerkou, výtvarnicí Barborou Blahutovou. V roce 1974 odešli do Říma, exil však získali následujícího roku v Německu. V roce 1976 se jako stipendisté vrátili do Říma a restaurovali antické památky. Poté přešli do Německa, tam se František Svátek věnoval restaurování kamenných soch. V letech 1981 a 1982 vyučoval na univerzitě v Kasselu. Roku 1984 se přestěhoval s rodinou do Itálie a pedagogicky působil v Centro Europeo per la Conservazione del Patrimonio Architettonico v Benátkách. Od roku 1999 Barbora Blahutová a František Svátek žijí v jižních Čechách, svá díla vystavují v tuzemsku i v zahraničí. Jejich tvorba je aktuálně k vidění na výstavě Proměnlivá rovnováha v Husitském muzeu v Táboře. Akce potrvá do 10. října. |
Jejich zahraniční působení by vydalo na román: naučili se dalšímu umění, tentokrát restaurátorskému. Pracovali v Itálii, v Německu a ve Švýcarsku, kde podle potřeby také bydleli. V roce 1983 získali německé občanství, mezitím se jim narodily dcery Francesca a Alessandra.
František Svátek restauroval fresky, mozaiky a sochy z období starověkého Říma až po romantismus. Současně promýšlel koncept svého vlastního umění, v němž by moderně spojil inspiraci přírodními motivy a kinetiku.
„V Římě jsem uviděl ve výloze vystavené mechanické hodiny, které okrašlovala tekoucí voda. Napadlo mě, že by se to dalo otočit. Voda nebude doplňkem, ale hybatelem objektu, bude mu dávat život,“ hovoří o určujícím momentu svého stylu, který má vyzněním i blízko k východním filozofiím.
Snad právě proto byli prvními kupci sochy Františka Svátka Japonci. „Koupili si ji roku 1994 na výstavě ve Florencii a pojmenovali ji Delfín. Byl to mramorový útvar vejčitého typu, který měl v levém i pravém boku otvor. Vtékající voda útvarem kolébala a vytékala z té strany, která se právě sklopila. Současně se z opačné strany ozývalo vylévacím otvorem bublání.“
Sochaři však bylo jasné, že touto tvorbou neuživí sebe a své blízké. Každou sochu totiž pečlivě promýšlí, aby vykazovala zvolenou kinetiku a dávala i vhodný prostor náhodě. Přípravné práce s následným provedením vyžadují hodně času. Své přirozené místo pak objekty nacházejí na výstavách a sympoziích.
Taková expozice je právě v Husitském muzeu v Táboře. Hydrokinetický sochař zde vystavuje po boku své partnerky, která přispěla nápaditými kolážemi. Oba to mají do Tábora blízko už od roku 1999, kdy se natrvalo usadili ve Vlastiboři. „Dospěli jsme k názoru, že už jsme v zahraničí získali dost zkušeností – dobrých i trpkých. Koupili jsme tedy dům, opravili ho a jsme rádi, že jsme zase doma,“ shrnuje za oba František Svátek.
A na závěr tip pro ty, které zajímá, zda představitel kinetického umění dokáže vytvořit i sochu reálné postavy. „Jedna existuje. Švejk odlitý z bronzu, který stojí v Putimi. Udělal jsem ho na přání místní radnice a je to jediné vybočení z mé dosavadní tvorby,“ prozrazuje sochař.
