Zatímco zajímavých interiérů v novostavbách přibývá stále méně, než kolik by bylo potřeba, rekonstrukcím se v tuzemsku daří. A to přesto, že jde většinou o mnohem náročnější proces než u novostaveb. Někdy trvají i celé roky, protože majitele překvapí nečekané komplikace, občas je nutné se nadechnout a odpočinout či našetřit další peníze, aby bylo možné rekonstrukci dokončit.
Vybrali jsme pět příkladů, které patří jak v kvalitě provedení, tak ve čtenářském zájmu v roce 2021 k těm nejúspěšnějším.
Srdcem apartmánu ,Skořápka‘ jsou nově postavená kachlová kamna s pecí od kamnáře Romana Hanuše. Na oknech visí závěsy z přírodního lnu.
To pravé ořechové
Manželé Gabriela a Jan se přestěhovali z Prahy do Písku, kde si koupili a zrekonstruovali staré stavení, které dostalo jméno Ořechový dvůr. Práce na proměně trvaly rok a půl, ale majitelé nelitují, dokonce i jejich děti je chválí za krok, který udělali.
Nová okna kopírují tradiční tvar venkovských stavení. Pastelový odstín plastových rámů barevně ladí také k neomítnutému smíšenému zdivu z cihel a kamene.
Výběr jižních Čech nebyl nahodilý, manželé se poznali při studiu vysoké školy v Českých Budějovicích, navíc Jan pochází z nedaleké Blatné. Majitelům se podařilo propojit nové se starým.
Rekonstrukci pořízené ruiny jim všichni vymlouvali, kamarádi i řemeslníci. Rok trvalo, než se tak pustili do promyšlené rekonstrukce i stavby nové části. Organizaci si vzala na starost hlavně Gabriela, která chtěla, aby po ní zůstalo něco hmatatelného, svou úlohu stavbyvedoucí skvěla zvládla.
Výsledek jejich úsilí najdete zde.
Interiér je velmi vzdušný a až překvapivě světlý.
Půdní byt se neobešel bez výtahu
Architekti ze studia Caraa museli vyřešit nejen půdní vestavbu ve starém secesním domě, ale také přístavbu výtahu, rekonstrukci fasád a prostoru schodiště secesního činžovního domu na Vinohradech. Pro architekty Martinu Buřičovou a Štěpána Kubíčka, nositele Národní ceny za architekturu v kategorii rekonstrukce v soutěži Grand prix architektů, to byla velká výzva, které se však chopili s nadšením.
Naštěstí architekti Martina Buřičová a Štěpán Kubíček ze studia Caraa, které založili v roce 2003, patří v rekonstrukcích (a nejen v nich) ke špičce ve svém oboru. Jsou i nositeli Národní ceny za architekturu v této kategorii v soutěži Grand prix architektů.
Použité materiály jsou poctivé, tradiční: autentická původní cihla, masivní dubové a ořechové dřevo, sklo či přiznané surové ocelové prvky.
Omšelý a zanedbaný dům si vyžádal spoustu práce a úsilí. Cíl, najít původní stav domu a obnovit historické prvky s minimálními zásahy, se však zdařil, a to jak půdní vestavba, tak samonosná přístavba ocelové věže se skleněnou fasádou ve dvoře.
Na půdní byt je interiér až nečekaně plný světla, přitom se podařilo zachovat genia loci doby vzniku celého domu. Například vzor dlažby v hale bytu vychází z barevného vzoru zachovaných dlaždic na chodbách a podestách domu. Je abstrahován a převeden do černobílé formy. Prostě kouzlo, nikoliv ďábel se skrývá v detailu…
Odstranění nepořádku a sanace jeskyně umožnily na bývalém dvoře vytvořit potápěčské centrum, nad nímž zurčí i vodopád.
Tři roky dřiny
Nedaleko Rakovníka manželé Klierovi nejenže zrekonstruovali starý statek z 19. století a část místností „zabudovali“ přímo do skály, ale dokonce si vybudovali potápěčské centrum. A nekoupili přitom žádnou zachovalou stavbu, podlahy se propadaly, v děsivém stavu byly i trámy a střecha.
Pískovec drží optimální vlhkost, díky tomu se ve skalní ložnici lépe dýchá a spí.
Rekonstrukce sto dvacet let starého statku tak zabrala tři roky. Ne všechno museli majitelé zbourat, zachránit se povedlo kupříkladu zdivo z opuky a pískovce i cihelné klenby. Oproti tomu nové jsou dřevěné krovy a střecha.
Jako největší problém se ukázala značná vlhkost. V některých místech voda i stála, zdi byly promáčené až po střechu. Řešení, jak se jí zbavit, se našlo: objekt až do výšky 1,5 metru bylo nutné odkopat a konstrukce injektovat. Podívejte se!
Kuchyň nechala architektka vyrobit z dřevěné ořechové dýhy, ošetřené bezbarvým olejovým nátěrem v ořechovém odstínu, stejně jako obklad celého bloku a dřevěné posuvné příčky.
Betonový loft v paneláku
I v sídlištním bytě lze vytvořit naprosto odlišný interiér, než bývá zvykem. Architektka Klára Kučera Makovcová využila použitý konstrukční systém domu, a to železobetonový skelet. Díky němu mohla veškeré původní příčky zbourat a při rekonstrukci postavit zcela novou dispozici, která připomíná loftové byty. Jen ta výška chybí...
Bílý nábytek s podsvícenou nikou dobře koresponduje s dubovou podlahou a betonovými prvky.
Interiér, který zvítězil v soutěži Interiér roku 2020 právě v kategorii Rekonstrukce, vás určitě nenechá chladnými, byť zde není nouze o obnažený beton: betonové průvlaky a sloupy jsou totiž přiznány a obroušeny na hrubý beton a opatřeny bezbarvým nátěrem.
„Teplo“ sem vnáší masivní dřevěná dubová podlaha ošetřená olejovým nátěrem a ořechová dýha na nábytku vyrobeném na míru stejně jako obklad stěny. Více zde.
Z ulice působí dům nenápadně, vlastně „jen“ jako perfektně zrekonstruovaná budova. Nástavba nijak neruší.
I pavlačový dům na Žižkově může být luxusní
Po vyslovení Žižkov si mnozí ještě stále představí ošuntělé činžáky nebo dokonce pavlačové domy, i díky filmu Lásky mezi kapkami deště a podobným.
Architektka Veronika Pánková několik let pracovala nejen na proměně nějakého bytu v této lokalitě, ale hned na celém domě, kde díky kompletní rekonstrukci včetně střešní nástavby s přidáním teras vznikly byty s dispozicí 1+kk až 3+kk.
Pavlače jsou dnes zasklené, přibyl i prosklený výtah.
Až neuvěřitelnou proměnou prošly společné prostory, chybět nemohl ani nový prosklený výtah. Každému detailu v domě byla věnována spousta pozornosti, protože majitel trval na tom, aby byly kvalitně řemeslně zpracované a zachovávaly historickou estetiku domu.
Výměnou tak prošla všechna dřevěná okna, která byla nově vyrobena na míru v laku jednotném se vstupními dveřmi bytů. Pavlače doplnilo zasklení. Aby sklo rušilo co nejméně, vyřešila je architektka bezrámově. Možná zde najdete i inspiraci.
