Vesnice v mírně zvlněné krajině, kterou jako párátka propichují tyče chmelnic, bývala kdysi obchodní křižovatkou s bohatými hospodářskými usedlostmi.
Velké formáty oken v dřevěných rámech spojily interiér obytné místnosti s krajinou.
Manželé Klierovi dohledali v kronice, že na statku z devatenáctého století, který před pár lety koupili, žili naposledy Němci, bývaly tu totiž Sudety. Eva pochází ze Slovenska, Petr ze severních Čech, kde se oba seznámili. Nejdřív měli v plánu postavit si rodinný dům v Krušných horách.
„Už jsme skoro začali, ale pak jsme odchytli inzerát, že v koutě, který se nám už nějaký čas líbil, jsou na prodej dvě nemovitosti, statek a škola. Události nabraly rychlý spád, ve čtvrtek jsme se jeli podívat, v pondělí jsme zaplatili. A to přesto, že se ve statku propadaly podlahy a bylo jasné, že nás čeká náročná rekonstrukce,“ říká Eva na úvod.
A pokračuje: „Pustili jsme se do ní sami bez zkušeností jen za pomoci odborné literatury. Stará škola byla hodně zničená, takže aby to bylo finančně únosné, rozhodli jsme se zrekonstruovat jen statek. Není památkově chráněný, ale snažili jsme se pomocí moderních technologií přiblížit originální podobě. Inspirovali jsme se prvky zdejší architektury ve vesnici i okolí, tvary oken, profilací dveří…“
Jasná věc
Pro čtyřčlennou rodinu bylo prioritou bydlení. Když zamířili na venkov, přáli si mít doma i koně (Eva a teď i dcera se sportu věnují). Mimochodem teď vlastní čtyři, mají je ustájené v bývalé sušárně chmele. Časem uzrála myšlenka otevřít také penzion s restaurací, projekt dostal jméno Clear point. Spojení těchto dvou slov má hodně významů. Koresponduje s příjmením majitelů, ale také s jejich přístupem k práci a tomuto klidnému místu.
Rekonstrukce sto dvacet let starého statku zabrala tři roky. Ne všechno museli majitelé zbourat, zachránit se povedlo kupříkladu zdivo z opuky a pískovce i cihelné klenby. Oproti tomu nové jsou dřevěné krovy a střecha. Stavení, v němž žily a pracovaly generace hospodářů, má podle Evy srovnané různé energie.
S úsměvem dává příklad: „V jednom domě nedaleko nechtěla parta zedníků přespávat, že tam straší. Tady problém nebyl, možná proto, že jsme kousek od hřbitova.“
Jako největší problém se při přestavbě ukázala jiná věc, značná vlhkost. V některých místech voda i stála, zdi byly promáčené až po střechu. Řešení, jak se jí zbavit, se našlo: objekt až do výšky 1,5 metru bylo nutné odkopat a konstrukce injektovat. Šedesát centimetrů silné zdivo je penetrované, aby mohlo dýchat, ale nedrolilo se. Omítky jsou sanačně ošetřené.
„Předkové to měli dobře vymyšlené. Okolo statku vybudovali drenáže svádějící vodu do potoka, jenže odvodňovací systém byl dávno zasypaný. Stejně tak byla různým nepořádkem překrytá i vodní plocha pod pískovcovou skálou, která byla zarostlá vším možným a trhaly ji kořeny akátů,“ popisují manželé.
Konec vodníků v Čechách?
„Každý, kdo se projektu účastnil, mu věřil. Okolí a většina rodiny si ale ťukaly na čelo. Teď tu máme ve skále uprostřed vesnice vodopád a moderně vybavené potápěčské centrum. Měli jsme kliku na firmy i řemeslníky, třeba tesaře, staré praktiky, kteří přemýšlejí o práci. Velký kus práce odvedla i parta Romů při kopání a přesunu materiálu. Ne všechno lze totiž udělat strojově. Když jsme skončili, pozvali jsme cateringovou firmu a všem zúčastněným jsme poděkovali,“ dodávají Klierovi.
Eva s Petrem mají k vodnímu živlu kladný vztah, rádi se potápějí. Pro Petra je i profesní záležitostí. V mládí se potápěl ve Svazarmu, pak se živil jako pracovní potápěč.
Koupelna patří k pokoji umístěnému v pískovcové skále. Majitelé vybrali velkoformátové obkládačky v imitaci kamene.
Dnes je majitelem firmy na provádění profesionálních potápěčských prací. Díky ní se třeba povedlo objevit a dostat ze dna originální středověkou sochu anděla při opravě ledolamů Karlova mostu. K zakázkám patří elektrárny, přehrady, metro…
Ve volném čase fotografuje a filmuje (především pod vodou). Za filmy natočené na Seychelách získal i ocenění. Protože sbírá staré potápěčské skafandry a fotoaparáty, těší se, že si tu otevře malé muzeum, kde unikátní sbírku představí. Na otázku, který exponát je nejzajímavější, odpovídá: „Skafandr značky Draeger z roku 1915. Zahrál si dokonce ve filmu Jak utopit dr. Mráčka.“
Skalní příznivci
„Naše děti jsme vedli k lásce k přírodě. Vnímaly ji jako něco přirozeného. Na procházku jsme se vybavovali zahradními nůžkami, abychom cestou prostřihávali a čistili keře namísto chození na hřiště,“ vzpomíná Eva.
Respekt k ekologii se promítl také do návrhu objektu vytápěného kotlem na pelety o výkonu 25 kW. Dostal přednost před dražším tepelným čerpadlem. Finančně se vyplatilo přikoupit raději ještě jeden kotel. V místnostech je nainstalované podlahové topení. O architektovi manželé neuvažovali. Věci do interiéru vybírali podle vlastního rozumu a vkusu.
Otvory v měkkém pískovci posloužily jako dekorativní prvky originálního prostoru.
Milují přírodní materiály, zejména kámen. Na část podlah vybrali čedičové dlaždice, do koupelen keramické obklady ve velkém formátu připomínající břidlici a beton. Jedna z ložnic je umístěná přímo v pískovcové skále.
„Manžel něco znal, nebo si nechal poradit. Dohlížel na stavbu, a když nebyl doma, vzala jsem to za něj,“ vzpomíná Eva a připomíná: „Když jsme vybírali zařízení, musela jsem jít do obchodu a konkrétní věc ,osahat‘. Jsem stále analogový typ.“
Oba ještě závěrem dodávají: „Nemáme rádi stísněné prostory. Pro lepší představivost jsme si sami udělali modely z polystyrenu, který zbyl ze zateplení střechy. Viděli jsme, kde by mohla stát zeď, a zkoušeli jsme ,zastavěným‘ prostorem procházet.“
