Zástavba byla podle Regulačního plánu Velké Prahy z let 1927-29 řádková. K systému řádkové zástavby se došlo vývojem s postupným otevíráním bloků. Z původně zcela uzavřených na polootevřené, otevřené, domy do L a řádkové domy.
„Tento systém vznikl pod vlivem funkcionalismu, který propagoval právě řádkové zastavění na rozdíl od tradičních uzavřených bloků, které podle funkcionalistických architektů byly stavěny jen pro zisk, s malými tmavými dvorky a s ponurými byty, kam se nikdy nedostalo slunce. Funkcionalisté naopak prosazovali, aby každý byt měl stejnou hojnost slunce a výhled do zeleně,“ píše Petr Ryska na portálu Praha Neznámá, který nabízí netypický pohled na jednotlivé pražské čtvrti.
Fotogalerie |
Funkcionalističtí architekti byli tehdy převážně levicově zaměření a u některých z nich bylo záměrem stavět kolektivní domy, kdy si představovali, že vývojem společnosti dojde dokonce ke zrušení rodiny jako buržoazního přežitku.
„Všichni lidé měli žít v kolektivních domech, kde by dospělí jedinci měli pro své ubytování jen malé komůrky s nezbytným základním vybavením a určené jen pro spaní. Tady by konec konců jedinci neměli trávit příliš času, ten by byl organizován kolektivně. Stravovali by se společně ve velkých jídelnách, praní a žehlení by obstarávaly společné prádelny a právě jedna taková funkcionalistická strojní prádelna stávala i na Zelené Lišce. Volný čas by dospělí trávili společně ve studovnách, knihovnách a společenských místnostech. Děti by byly celý den pod dozorem učitelek a odborných pracovnic a bydlely by v dětském sektoru,“ vysvětluje Petr Ryska.
Po skvělých 20. letech, kdy se urbanisté zaměřovali hlavně na zahradní města s typovými domy (Ořechovka, Spořilov), nastávají těžká 30. léta poznamenaná hospodářskou krizí. Ostře narůstá počet rodin s nízkými příjmy a krize hospodářská se pro tyto vrstvy spojuje s krizí bytovou. Stát se obává sociálních problémů a nepokojů a zaměřuje svou podporu na sociálně nejslabší vrstvy, konkrétně na sídliště malobytových nájemních domů.
Různé veřejné instituce proto uspořádaly na toto téma velkoryse dotované architektonické soutěže, které měly být i formou podpory nezaměstnaným architektům. V této situaci neváhá ani pražská obec a v roce 1930 vypisuje soutěž na domy s byty s „menší než malou“ výměrou v Krči v místech zvaných Na Zelené lišce.
Výtahové šachty byly přistavěny dodatečně.
Vybrala si k tomu velmi hezké místo se zvláštním názvem. Sídliště Zelená liška má srdcovitý tvar sevřený ulicemi Budějovická, Olbrachtova a Na Strži. Podle regulačního plánu mělo být po celé délce ulic Na Strži a Olbrachtova obklopeno širokými pásy zeleně, které však byly v poslední době zastavěny administrativními budovami.
„Málokdo dnes ví, jak vznikl ten podivný název. Objevuje se už v druhé polovině 18. století, kdy byl v těchto místech zájezdní hostinec, který prý měl ve štítě namalovanou zelenou lišku a nikdo jej jinak nenazval. Podle jiné verze byla prý u hostince psí bouda, v které ale místo psa bydlela liška, ta bouda zřejmě byla zelená. Budova hostince se později stala součástí zbrojovky inženýra Františka Janečka, zakladatele Jawy,“ informuje Ryska.
Jak už to tak bývá, Praha si naložila na svá bedra víc, než mohla unést. Svůj ambiciózní plán nedokázala uskutečnit. Sídliště po složitých peripetiích postavila v letech 1932-8 Obecně prospěšná akciová společnost pro stavbu domů s malými byty OPAS, kterou speciálně pro tento účel založila Ústřední sociální pojišťovna.
Podle projektu architekta Antonína Černého vzniklo pavlačové sídliště s malými byty, dostupné i opravdu nejchudším nájemníkům. Obytná plocha bytů byla 36 až 52 metrů čtverečních. Měly samostatnou kuchyň a příslušenství a v jediné obytné místnosti bylo možné si zřídit spací kout, případně tam byla ještě malá samostatná ložnička.
„Levicově zaměření architekti v tehdejší době propagovali pavlačový dům hlavně proto, že je lehce adaptovatelný na kolektivní dům a vyjadřuje plně kolektivní život v bloku. Zřejmě vycházeli z osvědčeného pavlačového kolektivního bydlení na Žižkově,“ uvádí Petr Ryska.
Levicově zaměření architekti v tehdejší době propagovali pavlačový dům hlavně proto, že je lehce adaptovatelný na kolektivní dům.
„V praxi se ale k tomuto záměru moc nepřiblížili. Ze všeho kolektivního vybavení se podařilo dospět jen k funkcionalistické strojní velkoprádelně od architekta Antonína Černého z roku 1932, která fungovala až do roku 1995 a v roce 2006 byla zbourána.“
Architekti při stavbě Zelené lišky vycházeli z názoru, že moderní urbanismus už nesmí pracovat s uzavřenými bloky, ale s jejich protikladem, volným otevřeným prostorem. Prosazovali matematicky přesný zákryt domovních řad a strojový rytmus mezer mezi nimi.
Vycházka na Zelenou liškuKomentovaná procházka po sídlišti Zelená liška v Praze. sobota 20.6. od 17:00 úterý 23.6. od 17:30 Sraz před KFC v přízemí před vestibulem stanice metra Budějovická, výstup bez eskalátorů. Kvůli omezené kapacitě se registrujte na e-mailu: info@prahaneznama.cz. |
Architekti František Albert Libra a Jiří Kan postavili v letech 1935 - 37 v ulici Obětí 6. května vzhledově až kasárenské malobytové nájemní domy, z nichž dva mají smutný příběh. Jednotka SS, která sídlila v blízké škole, zde 6. 5. 1945 postřílela 51 nevinných obyvatel domů včetně malých dětí a další krutě zranila. Událost připomíná pamětní deska u vchodu čp. 554 a malý památník v předzahrádce u čp. 553.
„Prvorepublikovou výstavbu na Zelené lišce, tak jako na mnoha jiných místech, přerušila druhá světová válka, a tak zůstal velkolepý projekt nedokončený. K jeho již panelové dostavbě došlo až za nového režimu. Nejsou to ale obyčejné paneláky. Mají ozdobné střešní římsy a ozdobné pilastry, které překrývaly spoje mezi obvodovými panely. Dnes vše zakrylo zateplení. Zajímavostí jsou atomové kryty vybudované pod každým domem a centrální shozy na odpadky na chodbách u bytů,“ popisuje Ryska.
