„Vždycky jsem si myslel, že slumy pro chudé existují jen někde v Jižní Americe, jako třeba v Rio de Janeiru. a jsou známé tím, že je nebezpečné tam chodit. Zjistil jsem, že opravdový slum máme i v Praze a je Na Slatinách,“ píše Petr Ryska na svém portálu Praha Neznámá, který nabízí netypický pohled na jednotlivé pražské čtvrti.
Kolonie vznikla na začátku 20. let minulého století. V tehdy mladé československé republice bylo nutné postavit desítky nových budov pro státní úřady se sídlem v Praze. Do hlavního města se proto za prací sjížděli dělníci a řemeslníci z celé země. Činže v nájemních domech pro ně však byly příliš drahé. Začali se tedy usazovat na pozemcích a polích kolem tehdejší Velké Prahy.
Kolonie Na Slatinách |
Houževnatí dělníci stavěli své domky sami z toho, co sehnali. Využívali staré cihly, prkna, trámy, železniční pražce, dehtové lepenky a jiné papundekly. Lépe se měl ten, kdo na pozemek dotáhl vyřazený železniční vagón. Takový šťastlivec si polovinu oken zabednil a na ventilační komínky přiklopil staré plechovky. Díky tomu měl teplo.
Většina těchto staveb vznikla načerno. První domek vyrostl Na Slatinách v roce 1924. Za tři roky jich bylo v okolí kolem 300. Nouzová kolonie zabrala celé údolí Slatinského potoka.
Souběžně se Slatinami začala vznikat i vedlejší kolonie Pod Bohdalcem, kterou skvěle popsal Karel Čapek v povídce Na Rafandě z roku 1925. „Nejdříve se zvolený pozemek obežene rezavým drátem nebo starými obručemi, pak se staví buď rovnou na zemi nebo na maličké podezdívce z bouračky. Zarazí se do země pár trámků tlustých jako paže (ale nesmí to být moc silná paže), pobije se to prkny a je to. Teď z jara ještě moc nevadí, svítí-li slunce všemi spárami prken. Ostatní domky jsou vlastní výtvor svých obyvatelů, některé jsou stlučeny ze starých beden, vrazí se do toho plechová roura sebraná na smetišti, seženou se staré dveře, a zbývá-li ještě nějaká díra, zalepí se papírem. Je to přístřeší, do jakého by chalupník kozu nedal.“
Podobně živelně se stavělo i v kolonii Na Slatinách, kde samozřejmě bydlely i děti. Pro ně obec postavila v ulici Nad Vršovskou horou školu s pěti ročníky, která se proslavila ve filmu Obecná škola nominovaném na Oscara. Školu tvoří několik řad dřevěných pavilonů. Dnes jsou ve velmi špatném stavu a mají zatlučená okna. Celý areál obsadili bezdomovci.
Voda byla zadarmo. Za přípojku elektrického proudu se před válkou platilo 500 korun.
Rozkvět zažila kolonie ve 30. až 50. letech minulého století.
„Kolonie Na Slatinách měla své kupce, krčmáře, holiče, zmrzlináře, mandly, mlékárny, gramofony, harmoniky a kino. V době největšího rozkvětu měli Slatinští i fotbalový klub a kroužek divadelních ochotníků. Divadlo se hrávalo v hospodě zvané U Blebtů. Začínalo se bez elektřiny a bez vody. To obec napravila až v roce 1934. Vodu tehdy mohli obyvatelé čerpat zdarma z hydrantů. Za elektrickou přípojku se platilo 500 korun, což byly tehdy velké peníze a tak si elektřinu do svých příbytků obyvatelé začali zavádět až za protektorátu, když nemohli sehnat petrolej do lamp,“ vypráví Petr Ryska.
Vycházka do kolonieKomentovaná procházka po chudinských prvorepublikových koloniích v Praze.
Sraz Na zastávce bus číslo 136 Slavia ve směru na Floru (zastávka před stadionem Slavia) Kvůli omezené kapacitě se registrujte na e-mailu: info@prahaneznama.cz. |
Žádný režim, ani prvorepublikový, ani protektorátní, ani socialistický a koneckonců ani ten dnešní si s kolonií Na Slatinách neuměl poradit. Zlikvidovat se ji nepodařilo.
V souvislosti s rozvíjející se sídlištní výstavbou začala kolonie v 60. letech zanikat. Za přidělení bytu se musel majitel domku zavázat, že zbourá nejprve komín a potom i celý domek a materiál sám zlikviduje odvozem na skládku. Nabídku ale využili jen někteří. Později přiděloval národní výbor takto uvolněné parcely na stavbu plechových garáží a případně i na zahrádky.
Kolonie Na Slatinách slouží částečně pořád jako nouzová, ale částečně také jako zahrádkářská osada. Celá kolonie má jen jednu adresu podle jediné oficiálně pojmenované ulice Na Slatinách.
