„Bydleli jsme v Praze a hledali historický objekt a památku, kde budeme bydlet a zároveň pořádat kulturní akce. Objížděli jsme na Kokořínsku fary v okolí a pak uviděli pivovar, krásnou zbořeninu s renesančním jádrem,“ říká architekt Pavel Prouza. O nemovitost v havarijním stavu neměl nikdo zájem. Manželé se do ní zamilovali na první pohled a ruinu za 600 tisíc korun koupili.
Komplex pivovaru byl v hrozném stavu. Opuštěný, bez dveří a oken, střechy byly děravé a vše se rozpadalo. Některé budovy byly zdemolované, stavební materiál si lidé rozebrali.
Bydlet se nedalo ani v jedné místnosti. Prouzovi pracovali ve svém architektonickém ateliéru, vychovávali děti a ve volných chvilkách dojížděli do Lobče, vyklízeli sutiny a snažili se stavbu o obytné ploše přes dva tisíce metrů čtverečních s pomocí dotací a vlastních peněz zachránit.
„Zalátali jsme největší díry, začali jsme vyměřovat, dělat průzkumy a projektovat. Stavební povolení na obnovu areálu jsme získali až v roce 2009,“ popisuje začátky Pavel Prouza.
Renovaci pivovaru, která stále pokračuje, berou od začátku vážně. Každému detailu se poctivě věnují, hledají v archivech a na starých fotografiích původní vzhled a účel jednotlivých stavebních i konstrukčních prvků. Neunikne jim nic.
„Při obnově jsme kladli velký důraz na zachování autenticity pivovaru. Některé povrchy, které mají již své odžito, zde záměrně necháváme. Nahradit je za nové se dá vždy. Původní je ale mnohem zajímavější,“ vysvětluje Prouza.
„S podkrovím pracujeme šetrně. Nebudovali jsme vikýře, nechtěli jsme zničit uliční fasádu střešním okny. To by ani nešlo, je to památka. Dnes pivovar vypadá zepředu úplně stejně jako v 19. století.“
Trvale se z Prahy přestěhovali do Lobče až v loňském roce. Dosud spolkla záchrana opuštěného pivovaru, který je od roku 2009 technickou památkou, 16 milionů korun.
Když byli z nejhoršího venku, přišel na řadu minipivovar. Jeho rozjezd v nové varně v někdejší stáčírně lahví z konce 30. let si vyžádal podnikatelský úvěr, díky kterému se Prouzovým podařilo navázat na pětisetletou historii pivovarnictví v Lobči. Od jara 2015 zde vaří pivo sládek Tomáš Fencl a pivovar provozuje společně s Prouzovými. Pivo se opět vaří po pauze dlouhé 72 let.
Do budoucna by vedle výčepu v renesančním jádru, humnu (mlatu) s hřebínkovou klenbou, chtěli otevřít restauraci. Šikovného restauratéra zatím stále hledají. V zatím neopraveném prostoru z roku 1600 je zachovaná i původní káď pro namáčení ječmene.
Podkroví čeká na vybudování čtyř apartmánů pro kokořínské turisty a cyklisty. Nyní se obnovuje budova sklepů a lednic, kde se budou konat koncerty a další kulturní akce. Současně neustále pokračuje oprava celého areálu, a to včetně domu sládka, kde si Prouzovi budují svůj domov. Stále totiž bydlí v provizoriu v podkroví nad varnou, kde se mlel slad. Zůstaly zde nádrže na vodu z 19. století, ve kterých je nyní ložnice manželů a dětská herna.
Interiér pivovaru a dalších prostor je moderně střízlivý a vhodně zkombinovaný s původními prvky, žádné násilné retro. V některých místnostech se zachovala část původního technického vybavení z konce 19. století. Ve staré varně je výčep s prodejem piva a občerstvením.
Práci architekta musel Pavel Prouza částečně opustit. Na plný úvazek se nyní věnuje areálu pivovaru, který chce ekonomicky postavit na nohy. Kromě toho budovami pivovaru provází, má připravenou hodinovou komentovanou procházku a je zde také správcem.
Pivovar ve 20. letech 20. století
Historie lobečského pivovaru
První písemná zmínka o pivovaru je z roku 1586 a renesanční jádro stávající stavby bylo vybudováno kolem roku 1600. Původní řemeslný vrchnostenský pivovárek rodu Věžníků byl v letech 1894 až 1897 přestavěn v parostrojní provoz proslulým pivovarským inženýrem Josefem Rosenbergem.
Zlatá léta zažíval podnik jako akciová společnost počátkem 20. století a za jihočeského sládka Josefa Tománka dosahoval roční výstav 10 tisíc hektolitrů.
Od roku 1927 byl lobečský pivovar v majetku Společenského pivovaru z nedaleké Podkováně. K zastavení výroby došlo ve válečném roce 1943, roku 1948 podlehl zrušený pivovar národní správě, ale ještě počátkem roku 1951 byla v provozu podkováňská stáčírna. Od roku 1956 využíval areál jen obchod s ovocem a zeleninou a následně dlouhá léta státní statek. Polistopadoví vlastníci dokonali těžkou devastaci opuštěného areálu vandalskou demolicí částí budov.
Od roku 2007 je areál v majetku architektonické platformy Riofrio a postupně probíhá stavební obnova a oživování pivovaru jako turistické atraktivity Kokořínska.
Roku 2009 prohlásilo Ministerstvo kultury pivovar památkou a v roce 2013 se stal součástí Evropských stezek průmyslového dědictví (ERIH).
Cena Patrimonium pro futuro
Za záchranu, obnovu a zprovoznění parostrojního pivovaru v Lobči získali manželé v září 2015 cenu od Národního památkového ústavu. „Mimořádně provedená akce by si zasloužila ocenění hned ve třech kategoriích: záchrana památky, obnova a restaurování i prezentace hodnot,“ řekla generální ředitelka NPÚ architektka Naděžda Goryczková.
„Osvícený přístup investora, mimořádné osobní nasazení, výjimečně dobrá spolupráce s památkáři, schopnost zajistit vhodné zdroje financování, odvaha navrátit památce původní využití i nalezení odpovídající formy společenského využití - z těchto všech důvodů je rekonstrukce lobečského pivovaru vzorovým příkladem nakládání s kulturním dědictvím a zařadit ji jen do jedné z kategorií by znamenalo redukovat její význam,“ vysvětluje Goryczková.
