„Díky tomu máme možnost každoroční tvorbu plodnic bělolanýžů pozorovat. Od té doby již známe několik dalších míst výskytu v regionu,“ pochvaluje si botanik Radomír Němec.
Bělolanýž má plodnice nepravidelně hrbolatě hlízovité, špinavě bílé až hnědavé. Jsou nápadnější než jiné lanýže, protože částečně vystupují na povrch a mají bělavou barvu. Po rozkrojení se objeví mramorování narezlými žilkami. Když bělolanýž dozraje, začne neodolatelně vonět. Tím vábí například divoká prasata, která plodnice velice rychle sežerou a pomáhají tak šířit spóry. Vůně plodnic je intenzivně kořeněná, ve stáří a při zasychání až nepříjemná. Naproti tomu mladé plodnice nevoní téměř vůbec. Roste od června do listopadu v listnatých lesích na nepropustných jílovitých půdách s dostatkem vody.
Nejlépe vyniknou nastrouhané na těstoviny
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Týdeník 5plus2 najdete každý pátek ve stojanech na obvyklých místech. |
Jak ukazují nálezy z poslední doby, je zřejmě v regionu rozšířenější, než se předpokládalo. „To je dáno skrytým životem podzemek. Stále se však jedná o houbu vzácnou,“ připomíná Němec.
Kuchyňské využití bělolanýžů je specifické, nejlépe vyniknou nastrouhané na těstoviny, ale dají se jíst i syrové nebo upražené na másle. „Chuť je výrazná a to, jestli ji někdo vnímá jako příjemnou, nebo nepříjemnou, je značně individuální. U podzemek platí, že méně je někdy více,“ soudí Němec, který právě v Jihomoravském muzeu se dvěma spoluautory dokončuje knihu o houbách Znojemska pro praktické houbaře.
Odborníci v regionu zaznamenali podhoubí i dalších pod zemí rostoucích druhů, třeba lanýžů letních, které patří do příbuzenstva pravých lanýžů. V gastronomii vyhledávané druhy pravých lanýžů se vyskytují zejména ve Středomoří. Proslulý je italský Piedmont a francouzský Périgord, kde roste lanýž bílý a lanýž černovýtrusý.
Lanýž není jediným zástupcem přírody, který Znojmákům dává pocit, jako by žili u moře. Atmosféru chorvatského pobřeží navozuje například cikáda chlumní, která se zabydlela u zříceniny Nový hrádek u Lukova.
Kromě živočichů se na Znojemsku daří i pro tuzemsko neobvyklým druhům ovocných dřevin. Na Hradišťských terasách, což jsou zbytky středověkých kamenných teras poblíž znojemské přehrady, jsou zpustlé sady a zahrady. Lidé tu narazí na mišpuli německou či fíkovník smokvoň, jednu z nejstarších kulturních rostlin vůbec.
Exotické plody ale s velkým úspěchem pěstují i zdejší zahrádkáři. Raritou je i citronečník trojlistý, který roste ve znojemském Marákově. Dařit se může i pěstitelům granátového jablka. Na těchto plodech si ale pěstitelé příliš nepochutnají. Granátové jablko většinou dorůstá jen do malých rozměrů a citronečník se hodí maximálně do marmelád.
