„Herci měli během zkoušení zakázáno se na film dívat, protože logicky nikdo nebude tak dobrý jako původní protagonisté ve filmu. Vrátili jsme se k původní literatuře a postavili jsme ji na jeviště bez zatížení filmem,“ vysvětluje režisér Stanislav Slovák.
Divadelní adaptace Stanislava Slováka a Jana Šotkovského, která bude mít svou druhou premiéru na Silvestra jakožto součást tradiční, letos už jednadvacáté Silvestrparty, nevychází totiž jen z filmových dialogů, ale vrací se i k původnímu scénáři Vratislava Blažka.
„Některé oblíbené hlášky z filmu tedy v divadelní hře nejsou, a naopak u nás vznikly nové,“ přibližuje dramaturg Jan Šotkovský.
Světáky v divadle nazkoušeli už loni, ale kvůli covidu se premiéra přesunula na letošní prosinec.
Nesmrtelný filmový snímek režiséra Zdeňka Podskalského se začal natáčet krátce po srpnové okupaci v roce 1968. Nálada na place prý byla zpočátku velmi pochmurná a do legrace se nikomu nechtělo, režisér proto dal zejména Jiřímu Sovákovi, Vlastimilu Brodskému a Janu Libíčkovi velký prostor k improvizaci.
„My jsme se při zkoušení do improvizace moc nepouštěli a snažili jsme se vymodelovat tvar hry podle toho, jak je napsaný scénář. Jak si začínáme být jistí v kramflecích, dochází i k drobným improvizacím,“ prozrazuje Petr Halberstadt coby fasádník Skopec.
V tom, jak ho ve filmu ztvárňuje Jiří Sovák, inspiraci nehledal. „Film samozřejmě znám, ale snažil jsem se ho úplně vytěsnit a hlavně se s filmovými představiteli neporovnávat.“
„Snažil jsem se vytvořit jedinečnou postavu ve smyslu toho, jak si sám představuju fasádníka Skopce, jak by mohl přemýšlet a cítit,“ vysvětluje Halberstadt.
V čem se ale film snaží napodobit, je vytvoření atmosféry. „Klíčové pro mě i pro kolegy je, aby na jevišti stejně jako ve filmu bylo cítit hereckou partneřinu a vzájemné napojení, abychom tu káru táhli společně,“ usmívá se a dodává, že zásadní je scénář.
„Ten je opravdu dobře napsaný. A diváci primárně reagují na dobrý humor. Snažím se hereckými prostředky přesvědčit diváky, aby i oni z hlavy vytěsnili film a dívali se na nás jako na nový příběh,“ dodává Halberstadt.
Na jevišti se potká s kolegy Michalem Isteníkem a Jakubem Uličníkem. „Film jsem viděl asi padesátkrát, takže ho znám zpaměti včetně intonací. Na jevišti je to pro mě neustálý souboj mezi napodobeninou pana Brodského a vlastní autenticitou. Když zazní replika, která je stejná jako ve filmu, a řeknu ji jinak, mám pocit, že je to špatně. A když ji řeknu stejně, je to jenom horší,“ dává nahlédnout do procesu zkoušení Michal Isteník.
Děj na jevišti doplní nové písně pro vypravěčskou postavu muže v bílém Lukáše Janotu, který s laskavým nadhledem sleduje pachtění fasádnického tria a s jemnou ironií vše glosuje.
Autorem nových písní, scénické hudby i aranžmá původních filmových songů je Karel Cón, který se též ujal hudebního nastudování. Kapela je na scéně a kromě hraní i spoluvytváří živou dekoraci. Ztělesňuje luxus nedostupného podniku.
Když si poctiví venkovští fasádníci, kteří přijeli pracovat na obnově hlavního města, chtějí trošku vyhodit z kopýtka, rozhodnou se po špatné zkušenosti v luxusním Embassy Baru, že musí být k nerozeznání od pražských lvů salónů.
Kromě hlášek přidali i nové písně
Skopec, Petrtýl a Prouza si proto pořídí večerní obleky a dokonce absolvují lekce společenské výchovy a tance u emeritního profesora Dvorského. Toho v Městském divadle ztvární Ladislav Kolář v alternaci s Lukášem Vlčkem.
Když pak fasádníci převlečení za gentlemany konečně okouzlí tři elegantní krásky, netuší, že ty si podobně jako oni na lidi z velkého světa jen hrají.
Podle dramaturga Jana Šotkovského jde ve Světácích i v dnešní době o stále aktuální téma. „Lidé, kteří se derou někam, kam nepatří, to bude vždy aktuální. I dnes vidíme, kolik lidí si myslí, že si za peníze mohou koupit to, co se koupit nedá. Jde o snahu oklamat osud a stát se něčím, čím nemohu být,“ zamyslel se Šotkovský.
Hlavních ženských rolí se chopily Markéta Sedláčková, Pavla Vitázková a Andrea Zelová v alternaci s Barborou Remišovou. V roli šatnářky se představí Drahomíra Hofmanová.
