Zanedlouho „plnoleté“ Divadlo Feste založil v Brně režisér a principál Jiří Honzírek na konci roku 2006 a sehrál s ním desítky často angažovaných a vždy na současné problémy reagujících inscenací, z velké části autorských a původních.
Přesně do této „škatulky“ spadá také vrchol, jehož soubor dosáhl v nedávných dnech, kdy spolu s brněnským Divadlem Líšeň, pražským tělesem Teď nádech a leť a plzeňskou Moving Station podnikl v rámci Festivalu vzájemnosti třítýdenní cestu po pěti ukrajinských městech – Rivne, Žitomir, Černihiv, Kyjev a Ivano-Frankivsk.
Právě z nich Feste obratem nabízí inscenaci Žal i pro brněnské diváky. Je složená z výpovědí mladých lidí žijících na Ukrajině, ale také v zemích, kam před válkou uprchli. „Polovinu materiálů jsme si vezli v nějaké podobě už na Ukrajinu, polovinu jsme tam získali,“ přibližuje Honzírek.
Válka očima mladých lidí
Kromě filmových dotáček s autory zpovědí reprodukují všechny další dvě ukrajinské herečky – Maria Tatarynova a Darina Novikova. Do češtiny jsou texty tlumočeny přes titulkovací zařízení.
„V Brně jsme mluvili s několika ukrajinskými teenagery, na Ukrajině rovněž. Měli jsme možnost konzultací s publikem,“ vypráví principál o zdroji drtivě mrazivého dokumentárního tvaru. Ten popisuje válku očima mladých uprchlíků, ale třeba i matek, jejichž tělo, které musí fungovat, aby se postaralo o děti, se vlivem války jako by oddělilo od duše, jež je neustále přikována k ukrajinskému domovu, válečným událostem a ztrátám.
Provokují Putinem i Hitlerem. Špiony mezi diváky už poznáme, říkají v Líšni |
Podmínky na východě, za nichž se festival konal, zahrnovaly také divadlo, jemuž chyběla vybombardovaná střecha, útěky do krytů a podzemních prostor, ve kterých bylo třeba se ukrýt i pracovat, případně hlediště, kde diváci seděli místo na židlích na vyřazených nemocničních postelích.
Také proto byla důležitá předpříprava účastníků v zemi s válečným stavem. „Výprava měla s sebou několik Ukrajinců a Ukrajinek, kteří se v tamní realitě dobře vyznají. Co se tam děje, jsme se dozvěděli z reálných, žitých zkušeností místních, nikoliv z našich středoevropských představ,“ chválí Honzírek školení účastníků výpravy.
Schopnost zapadnout do tamní reality je podle něj klíčová pro možnost bleskové orientace v okamžité situaci. „A místní tam žijí, takže zkrátka vědí, co dělat,“ říká.
Svět za bombami a raketami
Naše představa o současné Ukrajině, ovlivněná médii, se prý značně liší od tamní každodennosti.
„My tady vidíme v podstatě jen důsledky války, bomb a raket. A ano, to je samozřejmě strašlivá a vykloubená situace, která všechno rámuje, ale vedle toho nebo uvnitř toho Ukrajina žije a dýchá dál. Se zvednutou hlavou,“ sumarizuje Honzírek zkušenost z cesty po zemi, kterou si podle něho Rusové možná násilím uzmou, ostatně jako v historii už několikrát, ale Ukrajinu a Ukrajince nikdy nezískají.
„My jsme navštívili sebevědomou, civilizovanou zemi, která jednoznačně patří do evropského prostoru. I když zajdete mimo centra, která – pokud nemají díry po bombách – vypadají jako v běžných evropských městech, nenajdete nic jiného, než co je na jihu Portugalska, na Slovensku, ve východním Německu nebo na západě Čech,“ popisuje Honzírek a dodává, že místo civilizačního zlomu nebo kulturního šoku vnímal spíše tamní charisma. „A to včetně skvělého jídla, čistých ulic – a odvahy,“ zdůrazňuje.
Rusové bourají místo činu, ukázal Kyjev video divadla, kde zemřely stovky lidí |
Hlavním poselstvím postupně se rodící inscenace byla tedy lepší představa o tom, co se v Ukrajincích zasažených válkou odehrává a jak se s realitou vyrovnávají. „Já musel na Ukrajině do krytu za houkání sirén zhruba desetkrát, ale tam v tom lidé žijí denně. Proto jsem sledoval a snažil se zachytit, co je důležité především pro naše ukrajinské kolegyně,“ vysvětluje autor Žalu.
Také pro ukrajinské diváky měly velký smysl autentické výpovědi krajanů doma a v cizině. „Reakce publika byly emotivní. Například když se v Černihivu jednalo na jevišti o tragédii v Černihivu, slyšeli jsme, jak lidé pláčou,“ vypráví principál, který se diváků ptal, zda pro ně má takový jevištní tvar smysl, nebo by raději chtěli vidět něco radostného.
„Nicméně nikdy jsme se nesetkali s reakcí, že to nemáme dělat. Lidé i na diskusích plakali, ale chtěli s námi sedět a vše sdílet. A také děkovali, že se tím zabýváme, a říkali, že to hlavně máme hrát ,na Západě‘, aby se o všem vědělo,“ poznamenává.
„Strach Putinovi nikdy nedají“
Honzírek je ovšem přesvědčený, že předválečná Ukrajina už se nikdy nevrátí. „Nedějí se sice kobercové nálety, ale úroveň ponížení a šikany tamních lidí je obrovská. Často jsme slyšeli, jak rychle se nyní na Ukrajině stárne,“ shrnuje své dojmy.
Ukrajinský boj s ruskými „orky“. Scénka v Praze upozornila na plán podpory |
Do budoucna hledá naději v odolnosti ukrajinské duše. „Ukrajina musí vydržet, neustoupit z lidství, nepropadnout bezbřehé nenávisti nebo zoufalství, což je strašně těžký úkol,“ podotýká a dodává, že lidé, kteří museli ze země odejít, ještě dlouho zůstanou také v nových zemích Ukrajinci, tedy cizinci. Pokud se zase vrátí, budou i doma jiní a cizí.
Na otázku, jaký nejsilnější zážitek si z Ukrajiny odvezl, líčí příhodu po jednom z poplachů v Černihivu.
„Šli jsme z krytu na večeři do centra plného svítících restaurací, originálních kaváren a krásné architektury. Naproti nám uháněla na odrážedle holčička, která ještě určitě nechodila do školy. Nejprve jsem nemohl dohledat v davu její doprovod. Až pak jsem docela daleko uviděl pár zaklesnutý do sebe, který tu holčičku po očku sledoval. Všichni ti tři lidé se cítili bezpečně a byli tam doma. Pochopil jsem, že strach nebo nenávist je to, co Putinovi nikdy nedají,“ svěřuje se Honzírek.
