Do pohádkově magického světa přenese diváky nový rodinný muzikál Sněhurka a já, který uvádí Městské divadlo Brno. Titul anglosaských tvůrců – scenáristy animovaných filmů Pocahontas nebo Princ egyptský Philipa LaZebnika, Ronalda Kruschaka a skladatelky Pippy Clearyové – bude mít v Brně světovou premiéru.
„Věřím, že na jevišti vytvoříme úžasnou podívanou, o které si divák řekne, že tohle ještě neviděl. Příběh nám říká, ať nezapomínáme na to, že jsou věci mezi nebem a zemí, které se odehrávají mnohdy v naší představivosti,“ prozrazuje Stanislav Slovák, režisér muzikálu, v němž se kromě Sněhurky objeví i Růženka, Popelka, Kocour v botách, Pinocchio a další pohádkové postavy.
Co je to za příběh, že je v něm tolik pohádek dohromady?
Odehrává se ve dvou rovinách. Začíná v reálném životě holky Daisy a pak se řízením metafyzického osudu přesuneme do pohádkové říše, která se rozpadá, protože v ní zlá královna ničí šťastné konce pohádek. Daisy může říši skrze své jednání a fantazii zachránit. Příběh je z podobného ranku jako například Nekonečný příběh, v němž si Bastian otevře knížku na půdě a propadne se do říše fantazie. Na spoustu věcí si musí divák přijít sám a nechci prozradit ani konec, ale pozorně si při sledování představení hlídejte, kdo je kdo…
Jaké poselství v sobě skrývá?
Nezapomínat na to, že jsou věci mezi nebem a zemí, které se nedají spočítat ani pojmenovat a odehrávají se v naší představivosti. Hercům na zkouškách říkávám, že svět je založený na tom, že všechno nakonec vždy dopadne dobře. I pohádka se ale překlopí ve šťastný konec díky uvědomění si, že je fajn jít si za svým. Život máme ve svých rukou a závisí na našem rozhodnutí, jak se budeme do pomyslného zrcadla na sebe koukat. Toto zrcadlo nám stejně jako v pohádce někdy praská a někdy ukazuje, co nechceme.
Co výtvarná složka?
S nadsázkou říkáme, že to bude broadwayská světová premiéra v Brně. Scéna Christopha Weyerse je tvořená otevřenou knihou, z níž vystupují písmena. Vše se odehrává v iluzivním duchu. S kostýmy Andrey Kučerové, loutkami Jardy Milfajta a projekcemi Petra Hlouška konstruujeme veliký výtvarný, imaginativní, ne často viditelný svět, který by měl vtáhnout na první pohled.
Muzikál amerických autorů bude mít světovou premiéru v Brně. To je asi možné jen díky dlouhodobé spolupráci, že?
Stoprocentně. Je to kontinuální práce se zahraničními agenturami v posledních třiceti letech. Naše spřátelená německá agentura Gallissas ví, že se nemusí bát nám práva udělit, že jim z toho neuděláme vřesoviště. (usmívá se) Jsme v kontaktu s autorkou hudby, americkou skladatelkou žijící v Londýně Pippou Clearyovou. Posílali jsme jí i nahrávky provedení s naším orchestrem. Určitě za námi přijede na jaře.
Na jevišti se vystřídá třicítka herců. To je asi fuška, ukočírovat tolik lidí na jevišti a při zkouškách, navíc v době omikronu.
Někdy je těžší ukočírovat tři lidi v komorním kusu než třicet v muzikálu. (směje se) Zdaleka to ale není největší kus, třeba v představení Cikáni jdou do nebe nás na jevišti bylo najednou šedesát plus orchestr. To bylo obrovské. Samozřejmě nás teď jako ostatní divadla zastavuje aktuální situace, musíme improvizovat v rámci zkoušek, když někdo neprojde testováním, musí zůstat doma. Když je potřeba, měníme večer rychle tituly. Snažíme se balancovat dle platných nařízení, ale plánování je teď komplikované.
Jak vybíráte herce do konkrétní role? Jako režisér v tom máte velkou zodpovědnost, abyste nevybral špatně...
Slovenský režisér Jožko Bednárik, vedle kterého jsem jako dítě slovenských herců v Nitře vyrůstal, říkal, že devadesát procent úspěchu režiséra je dobře obsadit. Já se tím snažím řídit. Nejzásadnější je trefit se do ducha textu a autorovy představy. Jako režisér se považuju být za služebníka textu, sám jsem autor, tak vím, jak bych k tomu přistupoval, kdyby někdo přepsal moji představu. A konkrétně pro Sněhurku jsme vypsali i velký konkurz pro mladé kolegy, protože jsem přesvědčen, že divadlo nesmí stát v zavedených vodách, ale kromě zkušených bardů potřebuje i mladou hereckou krev.
Stalo se vám, že jste se někdy s obsazením úplně netrefil?
Aby to nevyznělo neskromně, odrežíroval jsem přes padesát titulů a nevybavuju si takovou situaci. Režisérova povinnost je pomoct herci, aby divák ani na chvilku nezapochyboval. Myslím, že pokud něco nefunguje, nikdy to nejde za hercem, ale je to skutečně zodpovědnost režiséra umět pomoct herci a navázat s ním dialog, aby věděl, proč tam je. Hercům to také musí fungovat dohromady. Vždycky je to loterie a musím umět odhadnout, u koho s kým může proběhnout jistý druh herecké chemie. Jeviště je zvláštní prostor, v zákulisí se kolegové nemusí ani pozdravit, ale na jevišti jim to musí fungovat.
Když už jsme u vztahu herce a režiséra, vidíte rozdíl, když pak jako třeba ve Světácích režírujete manželku Markétu Sedláčkovou?
Kdybych zase vzpomněl pana Bednárika: Nechtějte být se mnou kamarádi, na přátele a rodinu jsem nejpřísnější, protože musí jít příkladem. Když režíruju, nevidím manželku, sestru Svetlanu nebo švagra Lukáše Janotu, ale herce v dané roli. V divadle jsem vyrůstal, takže v sobě umím striktně odstřihnout práci, rodinu nebo volný čas.
Režisér muzikálu Sněhurka a já Stanislav Slovák
Přes rok vedete činohru Městského divadla. Navazujete na pana ředitele Stanislava Mošu, který ji vedl 30 let, nebo vidíte nějaký jiný směr?
Bylo by podle mě hloupé, kdybych k tomu přistoupil tak: přišel jsem já, Slovák a ukážu vám, jak se dělá činohra jinak. V žádném případě bych nechtěl, aby mé šéfování činohře bylo vnímáno, že otočíme směr o 180 stupňů. Naopak chci navázat, nějaká generační obměna to asi je, protože nás s panem ředitelem dělí dvacet let, ale máme stejný cíl. Chceme dělat dobré divadlo a třicet let se ukazuje, že cesta byla zvolená správně, já bych se z ní nerad vychýlil.
Takže diváci mohou čekat podobný mix žánrů jako doposud?
Konkrétní hry ještě teď prozradit nemůžu, ale rozhodně půjde o podobný vějíř – uvádíme široké spektrum žánrů od hudební komedie Světáci po jeden z nejtěžších literárních textů: Miltonův Ztracený ráj. Jsme městské divadlo a chceme být pro město přínosní. Žánrová paleta je barevná a každou barvu se snažíme naplnit co nejkvalitněji. A je jedno, jestli od nás divák odchází zasažený ze Žítkovských bohyň, či zasažený z komedie Donaha. Třeba s jinou emocí, ale něco si z toho odnese.
Nedávno jste měli konkurz na dětský muzikál Matilda. Snažíte se teď víc oslovit i mladší publikum?
Tituly pro děti a dospívající uvádíme průběžně. Kdybych jmenoval, tak jsme hráli Popelku, Zahradu divů, naše autorské trio s Janem Šotkovským a Petrem Štěpánem napsalo Sněhurku a sedm trpaslíků, nedávno to byla pohádka O statečném kováři. Není to žádná výjimka, pohádky a tituly pro celou rodinu na repertoáru máme. Konkurz na dětský muzikál Matilda byl už nyní, protože vyžaduje velkou přípravu. Děti se v přípravce naučí stepovat, tančí a zpívají, aby za tři čtvrtě roku mohly začít zkoušet muzikál.
Ve své tvorbě v už zmíněném autorském triu prokazujete, že svět fantazie není jen pro děti a člověk ji nemusí opustit, když se stane dospělým. Měli by s ní i dospělí víc pracovat?
Dokonce si myslím, že je to přímo podmínka lidského bytí. Fantazie a smysl pro abstraktno nás odlišuje od zvířat. Veškeré umění od architektury přes kuchařské umění ke všemu, co člověk vytvořil, je založeno na fantazii a představivosti. Co si dokážeme představit, to umíme i uskutečnit. Představivost je jedna z klíčových hybných sil lidstva a v žádném případě není vyhrazena jen dětem.
