Příběh, jejž napsala Charlotte Brontëová v polovině 19. století, nyní uvádí jako muzikál Městské divadlo Brno.
„Ztvárnit roli Jane bylo pro mě velký protiúkol. Nemluví, řeší v sobě spoustu věcí, ale nechává si je uvnitř sebe. A když už něco řekne, stojí to za to, protože to má perfektně promyšlené. Bylo pro mě těžké si k ní najít cestu, protože já, Kristýna dřív mluvím, než myslím,“ směje se Daňhelová a dodává, že díky této postavě v sobě objevila něco nového.
„Naopak Kit Deluca je komediantka, odpočinková role, kde se vyblbnu. Jednám tak, jak jsem zvyklá,“ porovnává dvě zcela opačné role, v nichž ji právě teď v nových inscenacích mohou vidět návštěvníci Městského divadla.
Emoce jí do zpěvu vtiskl folklor
Přestože jsou odlišné, jedno je přece jen spojuje. Její „medová“ barva hlasu, za kterou, jak říká, vděčí folkloru. Tomu se věnuje odmalička a prý se ho nikdy nevzdá.
„Občas mi někdo říká, že z mého zpěvu skutečně cítí emoce, a to připisuju právě tomu, že jsem vyrostla na našem krásném moravském folkloru,“ vysvětluje rodačka z Uherského Hradiště, která do brněnského angažmá nastoupila před čtyřmi lety po absolvování muzikálového herectví na JAMU a její první rolí se stala Candy v muzikálu Pískání po větru.
„Když přijedete na Slavnosti vína do Uherského Hradiště, všude hraje cimbálovka a zpívá se. Lidé zpívají, jak se říká, jak jim zobák narostl, zkrátka jak to cítí. Zazpívat s emocí a hudbu prožívat je podle mě strašně důležité i v případě muzikálu. A takový základ mi dal právě folklor, protože ten se nedá zpívat jinak než srdcem,“ dodává umělkyně.
Jako jedna z mála zná slova všech čtyř slok písně Kde domov můj, jejíž první část tvoří českou hymnu. „Ano, snad bych si ještě na slova vzpomněla,“ zamyslí se a začne si je zpívat. Nahrála ji loni v říjnu společně s Moravia Brass Bandem. A protože měla velký ohlas, přidali pak k Vánocům ještě set devíti koled.
Brněnské jeviště není jediné, kde Daňhelová vystupuje. Hostuje také v pražském Hudebním divadle Karlín a ve Slováckém divadle v rodném Uherském Hradišti.
Odmalička zpívá s cimbálovou muzikou Harafica, a když ve Slováckém divadle pořádali koncerty, kde s nimi zpívala, a zvali si na ně hosty, byl jedním z nich Vojtěch Dyk. „To už je pár let zpátky. Ale asi jsem Vojtěchovi utkvěla v uchu, protože mě pak pozval na konkurz do připravovaného muzikálu Legenda jménem Holmes. Tak jsem tam přijela a teď spolu hrajeme na jednom jevišti,“ směje se.
Hraje v divadle, do kterého nechodila
Hrát pro brněnské a pražské publikum je podle ní rozdíl. „Pražské muzikálové scény totiž staví na hodně známých jménech. Diváky lákají na celebrity, které znají třeba z televizních obrazovek. Na lidech někdy pozoruji, že jim chvíli trvá, než se smíří s tím, že nevidí ‚hvězdu‘, ale nakonec jsou vždycky vděční a nadšení, protože autoři muzikálu vybírali obsazení opravdu pečlivě, jak po stránce kvalitativní, tak i po stránce lidské a to je důležité.“
Ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, kde po škole dostala také nabídku do angažmá, hostuje v muzikálu Jesus Christ Superstar, který poprvé uvedli v říjnu.
„Slovácké divadlo miluju, vyrostla jsem na něm a je to moje srdcovka. Žila jsem tam osmnáct let, ale ještě se mi nechtělo vracet, proto jsem přijala nabídku v Brně,“ říká s tím, že jako studentka však do Městského divadla nechodila.
„Vždy jsem byla vzdorovitá a dělala věci spíš proti proudu, a když moji spolužáci chodili do Městského, já moc ne. Nakonec jsem byla jedna z prvních z našeho ročníku, kdo tady přijal angažmá. A jsem tu moc spokojená a mám krásné role,“ dodává.
Na otázku, zda ji neláká hraní v seriálech, v nichž se objevuje mnoho jejích kolegů, se zasměje. „Seriály si pustím třeba k žehlení a je fajn tam vidět své brněnské kolegy Ondru Studénku, Kačku Fialovou nebo Libora Matouše. Spousta lidí se mě ptá, proč netočím. Ráda jim odpovídám otázkou: Kdo by se na takový obličej chtěl pořád dívat?“ usmívá se.
Na jevišti klidná, na koncertu nervózní
Z herecké rodiny není, ale v jejích stopách jde i o deset let mladší sestra. „Zpívala jsem, bavila mě literatura a dělala ze sebe šaška, tak jsem zkusila herectví,“ vysvětluje Daňhelová, jejíž sestra studuje na konzervatoři a v Městském divadle bude hrát v nově připravovaném muzikálu Sněhurka a já.
Kromě divadla a folkloru Daňhelová zpívá také s B-Side Bandem. Sama o sobě ale říká, že zatímco na jevišti trému moc nemá, na koncertě s ní bojuje.
„Je to zvláštní, protože lidé hodnotí zpěv, ať už hrajete roli, nebo zpíváte za sebe, ale v divadle mám pocit, že jsem trochu schovaná, chráněná skořápkou role. Když jsme nedávno na Biskupském dvoře křtili s B-Side Bandem desku Folk Swings, byla jsem dva dny nervózní z toho, že budu zpívat sama za sebe,“ přiznává Daňhelová, která na Štědrý den oslaví osmadvacáté narozeniny.
Ráda se věnuje i věcem mimo divadlo, protože jí dávají nadhled. Být zpěvačkou je její sen odmalička, odradila ji ale účast v soutěži Hlas ČeskoSlovenska v sedmnácti letech.
„Zjistila jsem, že na showbyznys nemám žaludek. Ale teď se k sólové kariéře zase pomalu vracím. Píšu si texty, některé mi zhudebnil Dušan Vitázek, jemuž zpívám vokály na jeho nejnovější desce, nebo Zdenek Merta. Vlastní desku bych někdy vydala moc ráda, jen to nechci uspěchat. Všechno má svůj čas. Bůh ví, třeba ze mě ta zpěvačka přece jen jednou bude...,“ zasní se Daňhelová, která je také ambasadorkou Nadačního fondu Proni, jejž založila Fakultní nemocnice Brno v souvislosti s otevřením nového Centra porodní asistence.
