Jaké byly vaše Vánoce, když jste byla malá, jaká nejhezčí vzpomínka se vám vybaví?
Vánoce doma s rodinou jsou to nejkrásnější, co dítě může zažít, a ty moje byly skrz naskrz moravské a opečovávané mojí maminkou, která Vánoce umí udělat nádherné dodnes. Ze začátku jsem se v tom snažila pokračovat, ale přenést kouzlo moravského venkova do Prahy nešlo, takže jsem si řekla, že vytvořím vlastní rituály a slavnostní okamžiky. Ale ty Vánoce v dětství u nás doma byly se spoustou zvyků, voňavé, plné hudby, protože naši oba hudbu milovali. Pouštěly se gramodesky a některé tóny a melodie mi dodnes evokují chvilky, které jsme zažili. Byl to mimořádný čas, kdy rodiče tolik nepracovali a bylo to takové zpomalení.
Co z toho přenášíte k vám domů?
Klid. A aby si moji synové uvědomovali a ctili, že je to výjimečné období, a chápali i tu duchovní podstatu Vánoc, aby je nebrali jen tak, že se těšíme na Ježíška a na dárky. I ve svém věku – 12 a 14 let – se už zajímají o to, že obdarovávají i oni, samozřejmě v intencích toho, co jsou schopní vyrobit nebo namalovat.
Manželé Preissovi: Bylo to osudové setkání vinařky ze Znojma a herce z Prahy |
Naťukli jsme venkov. Před pár měsíci vám vyšla knížka Mají v nebi skleničky?, povídky z jihomoravské vesnice z revolučního roku očima malé holky. Pocházíte z Nového Šaldorfu u Znojma a v roce 1989 vám bylo jedenáct. Takže je to autobiografie?
To se nedá říct. Samozřejmě jsem čerpala ze svých vzpomínek, ale já jsem v té době byla starší než hrdinka knihy. Udělala jsem to tak záměrně, aby ještě nebyla ve věku, kdy je schopná nějakého hodnocení nebo příkrého odsudku, ale spíš jenom prizmatem malého dítěte pozoruje, co se kolem ní děje.
Samozřejmě, že ten půdorys rodiny, kulisy děje, si tam ti, co mě znají a jsou mi blízcí, vybaví a dosadí. Ale já jsem si ty vzpomínky jen půjčila. Jde o příběh vystavěný mou fantazií o historickém fenoménu doby, který je povšechně vnímán jako euforie. Ale ta velká věc, jež se v Praze stala, mohla v malém mikrosvětě té rodiny způsobit zemětřesení. Protože tehdy informace docházely k lidem daleko pomaleji než dnes.
Měla jste v listopadu 1989 tušení, že se něco děje, protože dospělí to řeší?
Ano. V den událostí na Národní třídě jsem byla s rodiči v divadle ve Znojmě na velké slavnosti k 70. výročí místní lidové školy umění. Účinkovala celá rodina, tatínek na té škole učil, já v ní hrála na klavír, chodila na balet, na výtvarku a pod školu spadal i folklorní soubor, ve kterém jsme hráli s bráchou. A do zákulisí přišla kusá informace, že v Praze bijí studenty, že je tam revoluce, stávka, převrat... Nikdo nevěděl, co si pod tím představit. Cítila jsem mezi dospělými napětí, ale nedokázala jsem přečíst, proč je to tak znepokojilo. Vnímala jsem do té doby jen nějaké absurdity, jako že sto metrů za zahradou je hraniční plot, kam nesmím. Jinak nás naši drželi od dospělých věcí stranou.
Kde se ve vás vzala touha po psaní a jak si vybíráte témata?
Pradědeček byl literát, redaktor třebíčských novin za druhé světové války, takže ty geny zůstaly hluboko zasety a já jsem je vytáhla. První knížka (Jak jsem nebyla na lvech a jiné příhody – pozn. red.) byla založená celá na mých osobních prožitcích, u druhé jsem se posunula a teď jsem v literárním odpočinku a přemýšlím kudy dál a nasávám. Inspiraci chytám v příbězích lidí kolem mě. Když se s tím jako autor ztotožníte, můžete doufat, že se s tím ztotožní i čtenář. Pro mě jako herce je hrozně důležitý příběh a emoce, jakou nese. Prvním čtenářem je můj muž. Jak mě za ta léta zná, ví moc dobře, kde dělám chyby, kde zním jako klišé, kde jsem nesrozumitelná. Je pro mě i lakmusovým papírkem emocionality, je velmi citlivý, takže na něm vidím, jestli to na něj zapůsobí, nebo ne.
Na vás jako autorku jsem četla i slyšela hodnocení: na nic si nehraje, je svá, pohodová, vtipná a dobře se to čte. Co na to říkáte?
Pro mě je to známka, že je knížka autentická, a to jsem chtěla. Skrze písmenka se dostávám i k sobě samé. Chtěla jsem, aby lidé pochopili, že být herečkou v Národním divadle a něco točit ještě neznamená, že se člověk charakterově promění. Všichni jsme z masa a kostí.
Jste vystudovaná učitelka. Co se vlastně stalo, že jste nakonec zamířila na Janáčkovu akademii na herectví?
Byla jsem dlouho přesvědčená, že u svého pedagogického povolání zůstanu. Ale tím, jak jsem se už na „pajdáku“ dotkla různých směrů umění, od výtvarky po recitaci, tak ta touha sebevyjádření ve mně asi byla a pochopila jsem, že mě láká umění. Vyrostla jsem v umělecké rodině, ale pořád jsem tápala, kudy ten vyjadřovací proud půjde. A pochopila jsem, že ten můj jazyk, dramatické jednání a cit pro nějakou situaci a taky schopnost vystupovat před lidmi mě přivedly k tomu, že divadlo je to „ono“.
Naši ji dlouho odmítali, bylo to neprůstřelný, říká Preiss o manželce |
A v tom pražském Národním jste už přes dvě dekády...
S přestávkami. Hrála jsem tam v roce 1997, pak jsem se na dva roky vrátila do Mahenova divadla v Brně a až v roce 2000 jsem dostala od Národního divadla angažmá v činohře. Pak přišly děti, což je další role v životě jedné herečky, a já jsem si řekla, že ji odehraju se vší slávou. A k překvapení mě i manžela přišel velmi záhy i druhý syn, takže jsem s nimi byla necelých pět let doma a angažmá jsem tak trošku přerušila plenkovou pauzou. Dnes doceňuji ten čas se syny doma a říkám si, že si zasloužili, že se nemuseli se mnou harcovat po karavanech a divadelních šatnách. A pro mou profesi je pauza vlastně dobrá, člověk se přehraje do jiné energetické vlny herectví a jiné kategorie rolí, když je z něj máma.
Na kontě máte spoustu divadelních a televizních rolí, ale film se vám až na „Probudím se včera“ vyhýbá. Čím to je? A věříte, že se to změní?
To jako tvůrce neovlivníte, herce musí do projektu někdo oslovit. Lidé, co dělají film, co obsazují televizní projekty a co se věnují divadlu, jsou velmi odlišené zájmové skupiny. A český filmový průmysl si s těmi, co už jsou objeveni, vystačí (smích), takže bych se musela někomu velmi typově hodit. Když jste mladá a ambiciózní, což jsem bezesporu byla, tak vás chvíli mrzí, že nejste obsazovaná do filmu a nejdete na ty Lvy, jak se objevilo v mojí první knížce. Tahle pubertální křivda se vám odžije a vlastně si říkáte, že to štěstí jde v té profesi nalézt skrze úplně jiné věci. Teď si ze mě kolegyně dělá legraci, že z mojí druhé knížky by byl krásný film, ale nenapsala jsem si tam roli. (smích) To je takový můj sen... Že když ne já, tak aspoň moje předloha se dotkne filmového plátna.
