Koncem května oslavilo vaše narozeniny uvedením vašich her už předem Divadlo Husa na provázku. Potěšilo vás to?
Měl jsem samozřejmě radost, že si na mne tak pěkně vzpomnělo divadlo mého srdce, i když radost provázel pocit, že mě přecenilo. Jeden večer by podle mne stačil. Ale potěšilo mě, že hry předvedené v rámci oslav byly hratelné a v rukou režisérů ožily, a to i ty ze 70. a 80. let, které zobrazují minulost a jsou spíš dobovým dokumentem.
Mimochodem, úctyhodná osmdesátka... Připadáte si vy sám takto, řekněme, mlád?
Mládí je ironie v souvislosti s povážlivě slábnoucím sluchem, poruchami paměti – kdysi téměř fotografické – a občasnými potížemi s rovnováhou. Ale žena téměř o čtvrtstoletí mladší, řekněme, inspiruje a na tu inspiraci obvykle slyším. O úctyhodnosti nevím nic. Dožít se je snad štěstí, rozhodně ne zásluha a důvod k úctě.
Tak tedy jinak. Když se na svůj život podíváte z té osmdesátileté výše, co vidíte potěšujícího a co byste třeba raději neviděl?
Potřeboval bych nevidět leccos, ale ono se mi to pořád připomíná. Vidím muže, který se celý život potýkal se strachem. Dlouho mu podléhal a bloudil, ale snažil se jej překonat. Myslím, že dnes se bojím v docela přijatelných mezích. Možná je to i stářím, vědomím, že konec se tak jako tak blíží.
A když vidíte své vlastní dílo?
Jako začátečník jsem si představoval, že to bude mnohem lepší, než to nakonec vychází. Napsal jsem, co jsem chtěl a po čem jsem toužil, a výsledek odpovídá talentu. Líp to navzdory veškeré píli prostě nešlo.
Ani na vaší cestě lidské, partnerské, politické, disidentské...?
Nejsem se sebou opravdu po žádné stránce nijak spokojen. Hodně, přespříliš jsem se zabýval sám sebou a na bližní mi zbývalo málo času a energie. Rodiče mě vychovávali jako odpůrce rozvodů, ale nedokázal jsem dodržet principy, které mi vštěpovali. V politice jsem se jen smočil a vůbec nejsem přesvědčen, že jsem se osvědčil. Jako disident jsem se choval dost opatrně. Odmítl jsem se stát mluvčím Charty kvůli rodinné situaci, ale taky proto, že jsem se obával, že tu funkci neunesu. Z duše mi mluví Hamlet, když se vyznává, že se sice nepokládá za nejhoršího z lidí, ale vyděsil by prý kohokoli, kdyby se přiznal, co všechno v sobě nosí.
Klobouk dolů za takovou upřímnost. Víte co, zavzpomínejte prosím na inspirativní osobnosti, které jste v životě potkal.
Měl jsem ve zlých dobách štěstí na znamenité učitele, myslím na Olega Suse (estetik a literární vědec – pozn. red.) a Jaroslava Šabatu (disident a politik – pozn. red.). Přátelství mi věnovali například Oldřich Mikulášek a Milan Kundera. Potkal jsem i pár skvělých kamarádů, jako je Václav Havel, Jiří Gruša, Petr Kabeš, Alexandr Kliment, Ivan Klíma, Pavel Kohout, Eda Kriseová, Miroslav Kusý, Lenka Procházková, Milan Šimečka, Miloš Štědroň, Jan Trefulka, Ludvík Vaculík, Josef Válka a Jan Zábrana, tvůrčí lidé a vesměs pevné charaktery. Ve vysokém věku se mi podařilo najít ve spisovateli Richardu Ermlovi druha o generaci mladšího, se kterým si rozumíme.
Milan Uhde
|
Rozumím. Můžete shrnout, jakých vlastností si dnes nejvíc vážíte?
Schopnosti porozumět a odpouštět. Odsuzovat jsem se odnaučil.
Takže – co je podle vás pro lidi dobré – a co naopak nebezpečné?
Dobré je pochopení. Plyne z něj tolerantnost. Nebezpečná je sebevědomá nevědomost.
Asi víte, proč se na to v dnešní turbulentní době ptám. Vidíte to vy sám nadějně pro Evropu, Čechy, Moravany – nebo pro lidstvo vůbec? Máte strach?
Samozřejmě nejsem žádný nebojsa. Mám strach z nemoci, a to své i svých blízkých, a špatně snáším fyzickou bolest. Ta se mi zatím většinou ohleduplně vyhýbala. Přepadá mě obava, že Evropa nestačí na situaci, které je vystavená, a že Česká republika je příliš zahleděná sama do sebe. Ale někdejší rakouský spolkový kancléř Bruno Kreisky pěkně řekl, že demokracie nezná slepé uličky a že cesty jsou otevřené. Naději rozumím po havlovsku tak, že je to nikoli vyhlídka, že to dobře dopadne, ale vnitřní příkaz udělat, co je podle našeho názoru třeba, a to bez záruky dobrého konce.
A co tedy vy? Jak se vám vlastně dnes žije a tvoří?
Žiju v souladu sám se sebou, osud mi dopřál pozdní lásku a manželství a pracuje se mi dobře, i když jednu z nových her jsem v poslední době odložil jako nepovedenou. Ale jsem aspoň rád, že jsem to poznal. Nepřemýšlím o tom, co je dnes dobré psát. Ono mi to napovídá samo od sebe.
Kromě muzikálu á la červená knihovna v Městském divadle Brno by mělo vaši čerstvě napsanou hru uvést v příští sezoně i Divadlo Husa na provázku. Ta bude o čem?
Jde o příběh biblické Marie, provedený osmislabičnými verši rýmovanými sdruženě v duchu starých českých her, ale prolomily se mi do něj okolnosti, o kterých se evangelisté nemohli zmínit, protože je zplodila dnešní doba. Maria je však pro mne stále obdivuhodná, statečná žena. Chci v jejím jménu vzdát chválu ženám, které znám, i mnoha neznámým.
O ženách mluvíváte vždycky krásně, díky. A teď ještě – na co jsem se vás zapomněla zeptat?
Čekal jsem otázku, které noviny čtu a co říkám současné české žurnalistice. Odbírám věrně a rád týdeník Respekt a dvouměsíčník Kontexty a neodvykl jsem si sledovat tištěné noviny, ale stále víc a častěji se uchyluju k internetovým periodikům. Děsí mě a odpuzuje sprostota na některých sociálních sítích, ale internet mi zprostředkuje články a stanoviska, která na papíře hledám marně, o České televizi nemluvě. V ní jen výjimečně najdu, co by mě oslovilo.
