„Přála bych si, abychom jako společnost konečně dospěli, chovali se sebevědomě a přímě, k čemuž patří i fakt, že se kriticky ohlédneme do naší minulosti a zameteme před vlastním prahem,“ říká brněnská spisovatelka, která momentálně žije převážně v Praze.
Rozhovor pro MF DNES vznikal po e-mailu, protože píše další knihu a je časově velmi vytížená.
Proč jste si pro knihu vybrala zrovna téma vyhnání německého obyvatelstva z Brna?
Když jsem se v roce 2003 přestěhovala na Bratislavskou ulici, padl mi do očí nápis na jednom domě – „Mährische Spiegelindustrie“ – a samozřejmě stav, v jakém ta čtvrť je. Hledala jsem příčiny a pochopila, že je to důsledek několikeré změny obyvatel, že to místo je něco jako brněnské Sudety, kde zůstává odkaz původních, často německých majitelů dodnes přítomný v atmosféře nezájmu, neúcty k místu. Začala jsem se zajímat o odsun Němců a při tom objevila i příběh dvacetileté dívky, která musela Brno opustit s půlročním dítětem. Její osud mě zaskočil, protože v takovém věku se přece nemohla dopouštět žádných zásadních prohřešků. Přesto musela projít traumatem vyhnání v nechvalně známém „pochodu smrti“ a následně zbytek života prožít jako člověk druhé kategorie. Tento fakt jsem si potřebovala nějak vysvětlit a také ho zprostředkovat ostatním, proto jsem se pustila do psaní.
Z románu je patrné, že jste studovala hodně historických pramenů. Existuje v nich vysvětlení výbuchu násilí českých obyvatel k Němcům, s nimiž žili stovky let? Je ze současného pohledu vysvětlitelné, že sousedi Němcům zabírali a vykrádali byty, „partyzáni“ nelidsky týrali Němce v internačních táborech, vyhnali ženy a děti z města?
Vysvětlit se to dá, ale nikoliv schvalovat. V protektorátu žili lidé pod ohromným tlakem. Dalo se čekat, že se po osvobození dlouho potlačovaný stres uvolní a u některých se dokonce přemění v touhu po pomstě. Vždyť některé rodiny přišly o své členy, v brněnském tisku vycházely seznamy Čechů popravených v Kaunicových kolejích. Každý měl mezi nimi nějakého známého, souseda nebo dokonce příbuzného. Bylo potřeba emoce mírnit, ale v Československu v té době nebyla autorita, která by vlnu dalšího násilí zastavila. Prezident Beneš, který Brno navštívil v půli května 1945, dokonce z radnice hlásal, že „otázku německou je třeba z Československa vylikvidovat“, a tím nepřímo podnítil skutečnou likvidaci.
Kateřina Tučková
|
Jací lidé se vlastně podíleli na vyhnání brněnských Němců?
Řešení se chopila lůza a lidé s nějakým škraloupem z minulosti. Dopadlo to tragickou odplatou na ženách, dětech a starých lidech, z nichž mnozí útrapám brněnského pochodu podlehli. To nelze schvalovat ani omlouvat, násilí zůstane vždycky násilím, ať už je zdůvodňováno jakýmikoliv idejemi.
Jak se Brno změnilo odchodem asi pětadvaceti tisíc obyvatel?
No právě. Nejprve tichým přihlížením k transportům Židů a Romů a pak souhlasem s vysídlením Němců, nehledě na jejich individuální provinění, a schvalováním brutální varianty divokého odsunu se ve společenském vědomí něco změnilo, pokřivilo. Zavřely se oči před tím, že motivem k vyhnání řady rodin byla touha po jejich majetku nebo osobní msta. Přehlížela se morálka lidí, kteří si organizací odsunu chtěli vylepšit pošramocenou minulost. Do poválečných let tak Brňané vstoupili s kostlivci ve skříni, o nichž nikdo neměl zájem mluvit. Pomalu se tak přestala vnímat bohatá minulost, která z Brna udělala vyspělé průmyslové centrum, a tak i atraktivní místo pro život. Mlčelo se o německých a židovských továrnících, mecenáších, umělcích i dělnících a Brno se tak odstřihlo od svých česko-německo-židovských kořenů. Vracíme se k nim až v posledních dvaceti letech.
V debatách o odsunu často zaznívá argument, že šlo o výjimečné poválečné poměry a že tehdy bylo běžné uvažovat v intencích kolektivní viny. Proč máme tendenci omlouvat a eufemisticky pojmenovávat krutosti, které páchali Češi na Němcích?
Možná je to kvůli obrazu, který si o sobě od dob obrození pěstujeme. Vidíme se jako příslušníci malého holubičího národa, který byl posléze pohlcen rozpínavým Německem. A to nám během války tolik ubližovalo, že zločiny, kterých jsme se po válce dopustili my, jsou v porovnání s tím zanedbatelné. A na vině je i černobílá interpretace dějin v půlstoletí následujícím po roce 1945, ze které jako by vypadli třeba němečtí antifašisté. Tento pohled bohužel přetrvává dodnes. Připadá mi dětinské cítit se v Evropě slaboučkým, přehlížet nebo omlouvat vlastní chyby a svalovat stále vinu na ty větší.
Dokážete si vysvětlit, proč se o brněnském odsunu skoro padesát let mlčelo? Žilo přece tolik pamětníků, byly tím zasaženy celé rodiny a městské čtvrti.
Jenže všem se „vyplatilo“ mlčet. Těm, kteří divoký odsun iniciovali a poté zabrali opuštěné majetky, se o tom rozhodně nechtělo mluvit. A brněnským Němcům, kterým se podařilo v Československu zůstat, šlo o přežití. Ocitli se na okraji společnosti, stigmatizovaní svým původem, který se snažili skrýt. Často v rodinách přestali učit děti německy, měnili si jména, potlačily se vzpomínky. Ani ti, kteří byli odsunuti do zahraničí, neměli nejprve sílu se s poválečnými excesy vyrovnat, začínali od nuly v neznámém, ne vždy přátelském prostředí.
A je toto téma stále tak tabuizované? Co ví dnešní Brňané o vyhnání části obyvatel z města v květnu 1945?
Dnes to téma už tabu není. O tom svědčí i fakt, že se oficiálně přikročilo k tak významnému gestu, jakým je Rok smíření. Ale do roku 1989 se o odsunu zásadně nemluvilo, problém byl uzavřen prostým konstatováním, že Němci museli po válce opustit republiku. Tehdejší generace cítila zadostiučinění, další neměla důvod se o takové, už zapomenuté záležitosti bavit. Až moje generace si mohla otevřeně klást otázky, za jakých okolností k odsunu došlo, jak jsme se chovali a jaké to mělo a má pro naši společnost důsledky.
V posledních letech se začalo o odsunu mluvit mimo jiné i díky vašemu románu. A protože, jak říkáte, dospěla třetí generace. Té se osobně odsun netýká, je to pro ni historie. A tato generace se začala svých rodičů a prarodičů ptát, co se vlastně v roce 1945 dělo.
Osobně si žádný nárok na prvenství ohledně problematiky odsunu nedělám. V brněnském kontextu nutnost zveřejnění události, o které se dříve mlčelo, myslím, pociťovalo více lidí. Po diskusi mezi historiky to ve společnosti začalo požadavkem na omluvu vyhnaným Němcům, kterou inicioval spolek Mládež pro interkulturní porozumění v roce 2001. Pokračovalo vlnou uměleckých děl, jako byly hry Miroslava Bambuška, moje Gerta nebo hra Be Free! divadla Feste. Takže ano, určitě jde o generační záležitost, a tím se také nabízí lepší podmínky pro smíření, vyrovnání se, překlenutí minulosti k budoucnosti.
Zůstávají ještě nějaké nezodpovězené otázky? Nebyly třeba exhumovány zdaleka všechny hroby kolem trasy pochodu, takže není dosud jasný přesný počet obětí. Stejně tak nebyla zatím dostatečně popsána role Čechů v brněnských internačních táborech nebo co vlastně bylo bezprostředním spouštěcím momentem odsunu.
Bílých míst zůstává stále méně a méně. Role českých dozorců, jako byl například brutální Brňan Jan Kouřil v táboře na Klajdovce, který byl za umučení německých vězňů odsouzen v 50. letech v Karlsruhe, už je popsaná. Stejně jako dny před odsunem i jeho průběh. Zůstávají tu ale stále rodiny, které své členy nikdy nenašly a dá se předpokládat, že ti leží pohřbení někde na jihomoravských polích. Já se však obávám víc než bílých míst na mapě brněnského odsunu menších kauz. Z autorských čtení na různých místech Čech jsem si odnesla spoustu narážek na to, že nějaká menší odplata proběhla i jinde a že těch utýraných a někde v lese pohřbených německých Čechů bude, obávám se, víc.
Na konec května se chystá Pouť smíření, pietní pochod ve stopách vyhnaných brněnských Němců. Už jednou jste jej absolvovala. Zúčastníte se i letos?
Samozřejmě. Pro mě je to kvůli románu o Gertě Schnirch osobní téma, které se mi tím smírčím gestem dovršuje a uzavírá přímo před očima. Jsem ráda, že to můžu zažít, dojímá mě to a vidím v tom velmi pozitivní signál pro celou společnost. Smíření očišťuje, konejší veškerá zbylá „ale“, podněcuje k navázání a rozvíjení toho, co nám tu minulé generace zanechaly.
Jsou Brňané schopní se vyrovnat s následky odsunu – jak po stránce kulturní, tak i osobně? A ve smyslu přiznání podílu na násilí na bezbranných civilistech?
Doufám, že ano. Už je nejvyšší čas – pro poslední žijící pamětníky i pro nás jako pro společnost.
