Jedna z nejtragičtějších kapitol poválečného vyhnání se udála v moravské metropoli. Co se tehdy v Brně dělo a jak se město k tehdejším událostem staví dnes?
Osvobození Brna začalo ve středu 25. dubna, kdy jeho hranic dosáhla vojska druhého ukrajinského frontu Rudé armády. Většina města byla osvobozena následujícího dne a už 27. dubna převzal jeho správu Národní výbor zemského hlavního města Brna. Od počátku v něm hráli vůdčí roli komunisté, kteří obsadili dvanáct ze třiceti mandátů. To mimochodem bylo v rozporu s Košickým vládním programem, který v národních výborech ukládal rovnoměrné zastoupení stran Národní fronty.
Nové vedení města rozhodně nemělo o práci nouzi. Od srpna 1944 bylo Brno vystaveno několika náletům nejprve amerického a později sovětského letectva. Útoky si vyžádaly na sedm set obětí a zasáhly přes dva tisíce domů, takže se bez střechy nad hlavou ocitlo přibližně šest tisíc lidí. Nefungovalo ani zásobování, přičemž ve městě vedle vojsk Rudé armády pobývaly také tisíce německých válečných zajatců a takzvaných Displaced Persons, tedy uprchlíků všeho druhu, kteří se přes Brno vraceli například z nuceného nasazení nebo koncentračních táborů.
Řešení nedostatku bytů bylo nasnadě: 11. května vydal velitel brněnské Národní bezpečnostní stráže (NBS) kapitán Bedřich Pokorný rozkaz k zadržení všech Němců starších dvanácti let. Ještě tu noc byli staří lidé, ženy a děti ubytováni po různých veřejných budovách a muži povětšinou shromážděni ve sběrných táborech. Uvolnilo se tak na deset tisíc bytů, ve kterých se okamžitě začali usazovat čeští obyvatelé.
Přežít Brno
Tento prolog ke konci soužití obou národností v Brně souvisel s návštěvou prezidenta Beneše, jednou z posledních zastávek jeho dvouměsíční cesty z Londýna přes Teherán a Moskvu, Košice a Moravu na pražské Staroměstské náměstí. „Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jedna jediná veliká lidská nestvůra. Tento národ musí stihnout za to všecko veliký a přísný trest,“ hřímal Beneš 12. května ve sněmovním sále brněnské radnice. „Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat.“
Násilí namířené proti německy mluvícím obyvatelům ovšem začalo okamžitě po tom, co se Brnem prohnala fronta. Lidé fasovali bílé pásky s černým N, nesměli jezdit hromadnou dopravou a nedostávali potravinové lístky, nanejvýš na chleba. Noc co noc byly odvlékány ženy i sotva náctileté dívky. „Obvyklý rozkaz zněl: loupání brambor,“ vzpomíná Edeltraud Wüstner-Schnirch ve výpovědi z roku 1997, která je k nahlédnutí v archivu sdružení vyhnaných Brňanů Bruna. „Blízko od nás byl vinný sklep, který Rusové vyrabovali. V jeho okolí bylo nebezpečí znásilnění obzvlášť vysoké.“
V půltuctu pracovních táborů panovaly otřesné podmínky, především v tom, který byl zřízen v Kounicových kolejích, kde za války bylo vězení a popraviště gestapa. „Mnoho strážců, většinou mladých lidí, s internovanými zachází velmi krutě,“ píše se dopise delegáta Mezinárodního výboru Červeného kříže ministru vnitra Noskovi ze dne 4. září 1945. „Denně mlácení, často také žen a dětí; existují také případy pálení a mučení.“
Podle svědectví přeživších bylo v brněnských lágrech šokující násilí na denním pořádku. „V ženském oddělení se slavily orgie, aspoň jsme tak usuzovali podle hluku. Pak jsme byli na řadě my,“ vzpomínal Leopold Stehlik o třiapadesát let později. „Dveře se rozletěly, my museli nastoupit a začala hodina tělocviku. (…) Kapající krev musel každý slízat z podlahy, prý abychom nebyli chudokrevní.“
Když český politik nechce smíření, ale raději by střílelDeklarace smíření a společné minulosti města Brna je někdy nesprávně označovaná za omluvu, byť toto slovo ani odpovídající formulaci neobsahuje. Přesto přivedla některé méně významné politiky k bouřlivým reakcím. Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach (ČSSD) na adresu brněnských zastupitelů na Facebooku napsal, že by se mělo „vypráskat ty kolaboranty“, načež „lajkoval“ komentář uživatele Eva Smolova o tom, že se neměli „němčouři odsouvat, ale postřílet.“ Jihomoravský hejtman Michal Hašek (také ČSSD) se zase na Facebooku ptal, kdo se omluvil za nacistický teror a holocaust: „Smíření totiž znamená, že si ruku podávají obě strany.“ Nejspíš nezaznamenal mimo jiného omluvu, kterou pronesl šéf Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt v Lidicích v roce 2010. Spolek navíc na přelomu února a března letošního roku ze svých stanov vypustil zmínku o vrácení zkonfiskovaného majetku a právu na domovinu. |
Počet obětí tohoto násilí a hladovění v poválečném Brně lze dnes nanejvýš odhadovat. „Hrobník tábora v Kounicových kolejích udával, že během svého působení odvezl asi 1 800 mrtvol,“ tvrdí zpráva o procesu s tamějším postrachem Janem Kouřilem, později zástupcem velitele lágru na Klajdovce. Soud se konal v roce 1951 v Karlsruhe, kam Kouřil utekl po únorovém převratu. Prý jej poznal zubař původem z Brna, kterému se snažil prodat vylomené zlaté zuby a můstky.
Všichni dobří vlastenci
Vrcholem tehdejších excesů byl akt, pro který se mezi vyhnanými vi v českém prostředí vžívá název Brněnský pochod smrti. Dne 29. května nařídil Zemský národní výbor „vyvedení“ toho německojazyčného obyvatelstva z města, které nemělo být nasazeno na nucených pracích, tedy žen a dívek, chlapců mladších čtrnácti a mužů starších šedesáti let. Organizací akce byla pověřena Pokorného NBS, která vznikla těsně po osvobození ze sborů četnictva, státní policie a dalších bezpečnostních útvarů. Mnoho z těchto mužů sloužilo v policejních složkách první republiky i protektorátu, takže v době honu na kolaboranty plnili svoje povinnosti o to horlivěji. Ostatně sám Bedřich Pokorný byl s vysokou pravděpodobností konfidentem gestapa (viz box).
Z konfidenta gestapa spolehlivým soudruhemBedřich Pokorný Velitel NBS kapitán Bedřich Pokorný sloužil před válkou jako zpravodajský důstojník armády. Za války se angažoval v odboji, z výpovědí svědků však vyplývá podezření, že byl konfidentem gestapa. Z pozice šéfa poválečných bezpečnostních složek ve městě mohl snadno nechat zmizet dokumenty, které toto potvrzují. Těsně po válce vstoupil do KSČ, a později byl jmenován velitelem sekce zpravodajské služby Ministerstva vnitra. Jako vyšetřovatel nacistických zločinců neváhal zfalšovat výpověď K. H. Franka, aby zdiskreditoval nekomunistické politiky. Jejich špehováním přispěl k únorovému převratu, načež se stal zástupcem velitele StB a od října 1949 přednostou její správy pro tábory nucených prací. V roce 1951 byl ovšem zbaven všech funkcí a o dva roky později odsouzen za spiknutí s bývalými agenty gestapa k šestnácti letům žaláře. Rozsudek byl zrušen v listopadu 1956 a Pokorný rehabilitován, neunesl však politické tání koncem šedesátých let a v březnu 1968 se oběsil v lese nedaleko Brna. |
Následujícího dne se na komunistického předsedu národního výboru města obrátila delegace závodní rady brněnské Zbrojovky s požadavkem ráznějšího postupu vůči Němcům s tím, že jinak převezmou iniciativu dělníci. Ti přitom vyráběli pro Hitlera do poslední chvíle zbraně, a to za nadstandardní odměny, jaké okupanti dopřávali zaměstnancům ve zbrojním průmyslu. Panovala proto obava, že budou označeni za kolaboranty, takže bylo třeba co nejjednoznačněji prokázat vlastenecké smýšlení.
Zástupci KSČ a zbrojováci se tedy dohodli, že akce započne ještě téhož večera. Kolem dvaadvacáté hodiny tak ze třinácti seřadišť vyrazilo kolem pětadvaceti tisíc lidí, kteří byli vedeni přes Staré Brno po Vídeňské ulici směrem k rakouským hranicím. Vedle NBS provázely průvod také „Revoluční gardy“ složené povětšinou ze stěží dvacetiletých dělníků Zbrojovky. Právě na ně mají přeživší pochodu ty nejhorší vzpomínky.
Cesta do Vídně
Po státní silnici na Vídeň, na jejímž místě dnes vede rychlostní silnice I/52, došel průvod do Rajhradu, vinařské obce přibližně dvanáct kilometrů jižně od Brna. Po cestě se k němu přidávali němečtí obyvatelé Horních Heršpic, Modřic a dalších obcí v okolí města. Velká část vyháněných na chvíli ulehla v rajhradské sokolovně a orlovně, v hostinských sálech či na fotbalovém hřišti.
Na svátek Božího těla se do nástupu komunismu pořádala tradiční procesí, tento průvod však rozhodně nebyl křesťanskou oslavou. „Slunce nemilosrdně pálilo, nikde nebyla voda, nebyla chvilka k odpočinku,“ vzpomínala Maria Stanka, jejíž výpověď je k nahlédnutí v archivu sdružení vyhnaných Brňanů Bruna. „Zastrašené děti plakaly a křičely, mnohé z nich klesaly k zemi, ale rána pažbou jim zase pomohla na nohy; nebo zůstaly ležet a byly později zahrabány.“
Čelo několikakilometrového průvodu došlo už v ranních hodinách 31. května do Pohořelic, městečka vzdáleného zhruba třicet kilometrů od centra Brna. Zástupy byly provizorně umístěny v barákovém táboře na okraji města, kde byli za války ubytováni nuceně nasazení, a také v místní opuštěné sýpce, ve škole nebo v sokolovně. Zdejší úřady, brněnský národní výbor i NBS tlačili na to, aby pochod pokračoval, ovšem ještě toho večera se zbrojovácké Revoluční gardy vracely domů. Vystřídala je tedy narychlo ze Znojma povolaná výcviková jednotka československé armády.
Přibližně dvě třetiny vyháněných pokračovaly v průběhu posledního května a prvního června dále k rakouským hranicím, ať již na vlastní pěst, nebo hnáni ostrahou. Násilí je provázelo i na tomto úseku cesty a také za rakouskými hranicemi. „Když už jsme si mysleli, že jsme v bezpečí před Čechy, objevili se zase Rusové,“ vzpomíná Annemarie Heidinger v dalším svědectví z archivu Bruny. „Všude kolem bylo plno plačících mladých žen a děvčat.“
Řešení se chopila lůza, říká o odsunu Němců spisovatelka TučkováSpisovatelka Kateřina Tučková popsala ve své knize Vyhnání Gerty Schnirch téma brněnského odsunu z roku 1945 z pohledu německy mluvících obyvatel města. Podle historiků tím nemálo přispěla k otevření diskuse o zločinech Čechů vůči jejich dosavadním sousedům. |
Přes tisíc Brňanů tak zemřelo až v okolí Drasenhofenu vyčerpáním či na následky zranění, která utrpěli během cesty. Rakouské úřady nebyly schopné se o zubožené zástupy postarat a vyhánění byli odkázání na pomoc místních obyvatel, z nichž se k nim však někteří chovali nepřátelsky. Neorganizovaně a žebrajíce o jídlo nakonec došli do Vídně, kde byli ubytováni v internačním táboře v centru rozbombardovaného města.
Pomsta je slepá
Z těch Brňanů, kteří se do Rakouska nedostali v první vlně, byla přibližně tisícovka roztroušena po jihomoravských vesnicích, aby přes léto pomáhali při sezonních pracích. Dalších několik tisíc lidí zůstalo v přeplněném sběrném táboře za Pohořelicemi. Více než měsíc zde živořili v otřesných podmínkách, chyběly postele i hygienické zázemí, nedostávalo se potravin ani léků. Velmi rychle vypukla epidemie úplavice a tyfu, které si spolu s násilím ze strany dozorců vyžádaly i sedmdesát životů denně.
Brzy však začínalo být zřejmé, že se mezi vyháněnými nachází nejen mnoho odpůrců nacistického režimu či Židů, kteří se akorát stačili vrátit z koncentráku, ale i Brňané české národnosti. „Moje česká babička šla s námi, ale v Pohořelicích jí dovolili se vrátit,“ vzpomíná Maria Schrimpelová, které tehdy bylo sedm let. „Maminka musela pokračovat do Rakouska, ale přidala nás děti k babičce s dopisem, že se o nás postará teta, která měla českého manžela.“ Zpět do Brna bylo v průběhu června posláno přibližně čtyři a půl tisíce lidí.
V roce 2000 byla rada města Brna vyzvána sdružením Mládež pro interkulturní porozumění (MIP) k omluvě vyhnaným. Zřídila komisi, která napočítala celkem 1 691 obětí „nešťastně uvolněných výstřelů“, stáří nebo infekčních chorob. Německá studie z prostředí krajanských spolků zase uvádí 1 950 mrtvých po cestě, dva tisíce v pohořelickém táboře a dalších 190 mrtvých v okolních obcích, celkem tedy 4 140 obětí.
Cesta z Brna každopádně neskončila ve Vídni. Přes silné kulturní a často i rodinné vazby nesměli vyhnaní z rozhodnutí okupačních mocností v Rakousku zůstat. S výjimkou těch, kdo během měsíců čekání uzavřeli sňatek s rakouskými státními příslušníky, pokračovali všichni nakonec do Bavorska a Bádenska-Württemberska, zejména do městečka Schwäbisch Gmünd poblíž Stuttgartu.
Pouť smířeníChcete-li se v sobotu 30. května účastnit pietního pochodu či jeho vyvrcholení na Mendelově náměstí, můžete se k akci kdykoliv přidat i se odpojit podle programu níže.
Více na www.roksmireni.cz |
Ani ti, kdo se z Pohořelic směli vrátit domů, neměli vyhráno. „Teta nás adoptovala, ale abychom neměli problémy, zakázala mi mluvit německy,“ vypráví paní Schrimpelová. „Později jsem jako národnostně nespolehlivá nesměla studovat a nemohla jsem najít práci. Ani byt jsme s manželem nedostali, že prý v pohraničí je volných domů dost. Takže jsme několik let žili na Bruntálsku, kde jsem pracovala v JZD.“
Dlouhý stín minulosti
Brno na přelomu května a června 1945 bez přehánění přišlo o svoji duši. Vyhnání německy mluvících obyvatel města dokonalo to, co započali nacisté deportací dvanácti tisíc brněnských Židů. Město ztratilo svůj svéráz, který po staletí určovalo ne vždy idylické, ale přesto plodné soužití různých národností a náboženství.
O vyhnání ani o jeho brněnské kapitole se za vlády strany, která se o něj velkou měrou zasloužila, nesmělo mluvit. Jeho reflexe nebyla žádoucí ani v devadesátých a počátkem nultých let, s generační obměnou a otevřením se Evropě však k ní jednou muselo dojít. Tak, jako se v Brně podařilo resuscitovat bohatou kavárenskou kulturu, kterou byla moravská metropole kdysi vyhlášená, začalo se také mluvit o zmizelých židovských a německých obyvatelích.
Impulzem byl často zájem o lokální historii: „K tématu mě přivedl příběh míst, do kterých jsem se přistěhovala,“ říká Kateřina Tučková, autorka oceněného románu Vyhnání Gerty Schnirch. „V okolí Bratislavské, takzvaném Bronxu, je dodnes vidět vykořeněnost způsobená několikerým střídáním obyvatel. Jsou to takové brněnské Sudety.“ Zdobné měšťanské domy vyprázdnilo vyhnání nejprve židovských a později německých obyvatel, načež do nich byli sestěhováni moravští Romové, kteří přežili holokaust, a další původem ze Slovenska.
Podobnou aktivitou „zespodu“ jako román Kateřiny Tučkové a jeho dramatizace je také pietní pochod ve stopách vyhnaných. Akce se koná každoročně na výročí historických událostí již od roku 2006, kdy se na cestu vydala trojice studentů Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. O letošním kulatém výročí se projekt stal inspirací pro pásmo Rok smíření, které obsahuje akce zaměřené i na holokaust a nacistický teror. Jedním z jeho vrcholů je Pouť smíření od hromadného hrobu na místě pohořelického tábora na Mendelovo náměstí, kde bude zakončena za účasti primátora Brna a dalších osobností včetně pamětníků.
Primátor při této příležitosti přečte Deklaraci smíření a společné budoucnosti (přijatou 19. května). První prohlášení vyjadřující lítost nad násilným koncem soužití obou národností v Brně přijala rada města už v roce 2001 v reakci na zmíněnou výzvu MIP. Letošní deklaraci však odsouhlasila nejen rada města, ale po tvrdé diskuzi také zastupitelstvo. V dokumentu se mimo jiné píše, že konšelé vyjadřují „naději, že na základě znalosti historických událostí a jejich důsledků už nebude možné, aby se v Brně podobné věci opakovaly“.
O autoroviJaroslav Ostrčilík (*1983) před devíti lety založil tradici Pietních pochodů do Pohořelic a organizuje také letošní Pouť smíření, která na ně navazuje. Je jedním z iniciátorů Roku smíření, pásma akcí, které se věnují holocaustu, nacistickému teroru a poválečnému násilí v Brně. Podílel se i na řadě dalších podobných projektů, například je předsedou Fora pro česko-rakouský dialog. |