„Nevím, jak moc na zapřenou do Brna dojížděl, protože se veřejně neukazoval ani v Paříži, ale v Brně jsme se také potkali,“ odhaluje Miroslav Balaštík, šéfredaktor zdejšího nakladatelství Host.
Za proslulým spisovatelem vyrážely osobnosti brněnské kulturní scény rovněž do jeho sídla. „Setkání s Milanem Kunderou je pro mě jedna z klíčových vzpomínek mého divadelního života,“ svěřuje se Martin Glaser, ředitel Národního divadla Brno, které uvedlo spisovatelovu dramatickou prvotinu Majitelé klíčů.
„Když jsem se s ním viděl v Paříži, bylo to nesmírně lidské setkání. Mluvil jsem s člověkem, kterého si nesmírně vážím a který se velmi intenzivně zajímal, co se děje v Brně, jaké je brněnské národní divadlo a proč by zrovna ono mělo uvést jeho hru,“ líčí Glaser.
Ten si na Kunderu dopředu připravil množství argumentů, proč je třeba Majitele klíčů uvést. „Snažil jsem se být samozřejmě maximálně přesvědčivý. On se lišácky pousmál a řekl: Proč jsem tedy tu hru zakázal, když je tak skvělá? Ale zřejmě ho mé argumenty zaujaly, a tak po několika měsících souhlasil, práva jsme jako jediné divadlo na světě získali a jako jediní tak uvedli všechny jeho hry. Byl to vlastně jeden z nejlepších vánočních dárků, když jsem od jeho manželky Věry dostal na Štěpána večer zprávu: Martine, můžete,“ popisuje Glaser.
Už není na cestě, dorazil k vrcholu, vzpomíná Uhde na přítele a mentora Kunderu |
Mezi Kunderovy dlouholeté přátele patřil Miloš Štědroň. „Mohl jsem od mládí sledovat tento úžasný život,“ cení si brněnský skladatel a hudební pedagog.
„Vždycky touto dobou se vracím k celému jeho dílu, což je závazek nejméně na celé léto, a vždy jsem znovu fascinován tím, čeho jsem si dříve při četbě nevšiml. Podobné zážitky mám i u mého milovaného Jaroslava Haška. To, že jsem Milana Kunderu znal od útlého mládí, je spíš přítěží, protože to odvádí od díla a člověk si klade otázky, kdo je u Kundery tato postava a jak je představena,“ zmiňuje.
Bartoška čte Kunderu: Nesnesitelná lehkost bytí v audioknize s 50% slevou |
Hltal informace o Brně
Zároveň vyzdvihuje zvláště vřelý vztah Kundery ke skladateli Leoši Janáčkovi. „Měl jsem tu čest s ním konzultovat jeho úžasnou malou monografii Můj Janáček,“ přibližuje Štědroň, který vzpomíná, jak mu Kundera radostně volal a ptal se, zda ví, že Pierre Boulez a Patrice Chéreau natočili na DVD Janáčkovu poslední operu Z mrtvého domu, která předtím v jejich nastudování prošla mnoha operními festivaly a například v Aix-en-Provence sklidila čtvrthodinové ovace nadšeného publika.
„Milan Kundera prožíval ten nesmírný úspěch Janáčka, který už neurčovala žádná kavárna, ale který nezadržitelně probíhal a jehož autor se stal trvalou součástí světového kulturního dědictví. A s Milanem Kunderou je to podobné. I když se domácím kruhům podařilo oddálit ho od Nobelovy ceny, jeho ‚nesmrtelnost‘ je pojištěna a budou se k ní obracet i další generace,“ je přesvědčený Štědroň.
O jiném aspektu Kunderova vztahu k Brnu hovoří exprimátor města Roman Onderka (ČSSD). „Část knížek z jeho osobní knihovny se podařilo dostat do Brna, kde vznikla Knihovna Milana Kundery. Ještě předtím však nastal problém, protože na univerzitě v Rennes, kde působil, se domluvil, že jí předá veškeré prvopisy. Univerzita si vážila, jaká tam působí osobnost,“ připomíná Onderka.
Ten do Paříže přivezl Kunderovi potvrzení o čestném občanství Brna a zajížděl za ním také na jeho letní francouzské sídlo.
„Fascinovalo mě, že i když byl tak slavnou osobností, choval se vždy strašně skromně. Musím taky zmínit, že když jsme spolu mluvili, vždy hltal veškeré informace o tom, co se děje v Brně a na jižní Moravě, což se netýkalo jen kultury a literatury. Zajímal se třeba i o dění v hokejové Kometě nebo o to, co se postavilo ve městě nového,“ ohlíží se exprimátor.
V Brně otevřela Knihovna Milana Kundery. Autor ji věnoval rodnému městu |
Vcelku obecně se ví, že Kundera se narodil v královopolském „bledošedě omítnutém vilovém domě“ do měšťácké idylky dobře situované rodiny. Otec, muzikolog Ludvík Kundera, se stal prvním rektorem Janáčkovy akademie múzických umění, zatímco matka byla v domácnosti a starala se hlavně o svého nadaného jedináčka. Aspoň tak to vylíčil v knize Hmatat až k nahotě Kunderův již delší čas zesnulý přítel a spisovatel Vojtěch Jestřáb.
„Enkláva klidu objímala mládí Milana Kundery, klidu vily se zahradou a klidu nitra jeho otce, člověka vzácně vyváženého, pracovitého a ukotveného v řádu,“ popsal Jestřáb spisovatelovo rodinné zázemí.
Na Kunderu pak vzpomínal jako na „vysokého, urostlého, ve tváři nemálo krásného mladého muže, jemuž hrálo na rtech cosi roztomile rošťáckého“.
A přiznává, že se mu od prvního setkání zamlouval svým ironickým a přitom laskavým viděním věcí i způsobem vyjadřování jakoby ustavičně nasvíceným světlem humoru, sarkasmu, grotesky a rovněž recese, která nikdy nebyla levná, protože taková mu byla naopak vždycky protivná.
