Jak upozorňuje Petr Kalina, hudební vědec Masarykovy univerzity v Brně, cimbál se v okolí Veselí nad Moravou nebo Kyjova zabydlel až po druhé světové válce.
„A zpočátku se na něj nehrálo k tanci a lidové zábavě. Ale vznikaly speciálně pro něj party klasické, vážné hudby. Umělci na pedalcimbalon, jak se nástroji také říká, hráli třeba i barokní skladby určené pro cemballo. Jejich autorem byl nezřídka Johann Sebastian Bach. S cimbálem se koncertovalo ve velkých a honosných sálech a hra se vyučovala na konzervatoři,“ vyzdvihuje Kalina.
Strunný nástroj, který muzikant rozeznívá paličkami a naopak tlumí pedálovým dusítkem, vynalezl a sestrojil v roce 1866 budapešťský nástrojář Josef Václav Schunda. Původem byl z Říčan u Prahy, ovšem ani toto pojítko s českými zeměmi cimbál do tuzemska příliš rychle nepřiválo.
„V Budapešti, v místě svého vzniku, získal cimbál velkou oblibu. Cenil si ho třeba hudební skladatel Ferenc Liszt. Postupem času se dostal do tamních kaváren, ovládaly ho především romské skupiny. A až ty jej rozšířily. Od vynalezení nástroje to trvalo více než půl století,“ vykládá hudební vědec.
Poprvé se tak velký cimbál na jižní Moravu dostal až ve třicátých letech, a to spíše ojediněle. Postupně vytvářel konkurenci pro Horňácko typické hudecké skupiny.
„Hudba se velmi změnila. Hudecké kapely hrají jen se smyčci a žesti, výjimečně připojí dudy. A zpěv nikdy nezní společně s muzikou. Buď se hraje, nebo zpívá. Nikdy ne dohromady,“ vysvětluje Kalina s tím, že cimbál vnesl do muziky další živelnost a najednou bylo možné zpívat a hrát zároveň.
„Repertoár do značné míry zůstal, ale byl už jinak aranžován. Naplno se cimbálové muziky rozmohly až po konci války, tedy v druhé polovině čtyřicátých let,“ podotýká vědec.
Že je cimbál původně velkoměstským, a nikoli vesnickým či lidovým nástrojem, vysvětluje Kalina na svých přednáškách. Na nedávném setkání Slováckého krúžku v Brně také podotkl, že dechové kapely mají u nás mnohem delší tradici než ty cimbálové. A to přesto, že malý cimbál znali naši předci ještě dříve, než se na velký cimbál začal učit první muzikant.
„Jenže malý cimbál, který se za popruh mohl zavěsit na tělo hráče, měl v naší historii jen epizodní roli. A rozhodně jej nemůžeme považovat za přímého předchůdce dnešního velkého cimbálu,“ upozorňuje Kalina. Malý cimbál, dřevěná krabice se strunami, na kterou se drnkalo paličkami bez „bambulek“, do českých zemí přišel z dnešního Německa asi v 18. století.
Hudbu na cimbál stvořili v Budapešti Romové
A na Moravu, nejčastěji na Hanou, Brněnsko a Valašsko, se dostal přes Polabí a Vysočinu. „Horňácko, které je nyní jedním z nejtypičtějších regionů s velkým cimbálem, tento malý cimbál nikdy nepřijalo. Měl mnoho tvarů, lišil se počet strun i ladění. Hráč tlumil struny vlastním loktem, ale mohl s ním chodit a snadno ho přenášet,“ poznamenává.
Jenže brzy se malý cimbál vytratil a více než století trvalo, než se jeho „velký bratr“ v našich končinách objevil. Dodnes se na malý cimbál hraje jen v některých částech Rumunska.
„Ohledně cimbálových muzik si musíme uvědomit jednu věc. Nestrážíme si dnes tradici starobylou a nekonečně dlouhou, ovšem hezkou a oblíbenou. A pokud považujeme cimbálovou hudbu za součást své jihomoravské identity, tak je potřeba si uvědomit, že tuto součást identity vytvořili Romové v Budapešti,“ uzavírá Kalina.
